Ačkoli byl její otec fotbalistou, neměl na ni ve výběru sportu žádný vliv. Sama se o něj začala zajímat v sedmi letech, kdy si chodila na hřiště jen tak kopnout s kamarády ze vsi. Už o dva roky později vyměnila trávník malé obce za brněnský. „Našli si mě na internetu v zápisech, pozvali na turnaj a už jsem tam zůstala. Začala jsem hrát za mladší žáky ve Zbrojovce, takže bylo jasné, že toho jen tak nenechám," vzpomíná na počátky svého působení v klubu Pospíšilová.

Od té doby se její svět smrsknul na dvě věci. Školu a fotbal. Jejím jediným dřívějším koníčkem byl badminton, který kvůli fotbalu musel ustoupit stranou. „Nemám čas na nic jiného. Fotbalu se věnuji intenzivně asi jedenáct let, tím se mi poupravily i všechny činnosti okolo," vysvětluje mladá dívka.

Kromě tří tréninků týdně a týdenních zápasů hrála několikrát v týmu české fotbalové reprezentace, se kterou se dostala do zahraničí. „Vypadá to tak, že dorazíme, ubytujeme se a večer máme první trénink. Druhý a čtvrtý den nás čeká trénink i zápas. Třetí den trénujeme a po odehrání posledního zápasu odlétáme. Máme jen jeden volný den, kdy se jdeme podívat do města a třeba si i něco koupit," popisuje vysoké nasazení v zahraničí Pospíšilová. Fotbalistky prý bývají po necelém týdnu natolik unavené, že mnohdy ani nemají chuť slavit vítězství.

Nejluxusnější Španělsko

Nejvíc se jí líbilo ve Španělsku, nejméně v Ázerbájdžánu. V obou případech se jednalo hlavně o ubytování. „Ve Španělsku jsme bydlely v asi nejluxusnějším hotelu, kde jsem kdy byla, a celkově to bylo skvělé. Naopak na ázerbájdžánské mravence v posteli moc zvyklá nejsem," říká Pospíšilová.

Problémy jsou všude, hlavně když si před zahraniční cestou někdo zapomene pas. „Na mezinárodní úrovni se neprezentujeme registračkami klubu, ale pasy. V Praze míváme většinou den předem sraz, kde vše kontrolují. Pokud si holky pasy nějak neseženou, tak do týmu povolají někoho jiného a ony jedou domů," vysvětluje Pospíšilová. V Rusku jim zase kvůli pozdnímu příletu jednou málem uletělo navazující letadlo, nakonec ho ale stihly zadržet.

Už jen takové cesty ovšem něco stojí. „Nebýt rodičů, tak už asi dávno nehraju. Finančně to je dost náročné. Naši mi platí hlavně cestovné a kopačky, které taky nejsou levná záležitost. Jedny totiž zničím tak za půl roku. Jakékoli brigády vůbec nestíhám, volno máme jen čtrnáct dní v červenci, jinak jsem pořád v zápřahu," přiznává otevřeně fotbalistka.

Fotbal jí peníze nevydělává. „Chtěli nám nějaké dávat a jednu sezonu jsme i něco dostali, pak ale spadli do druhé ligy a bylo po všem. Kdybych šla na brigádu, vydělám si víc. Naštěstí nám u reprezentace svaz platí letenky i ubytování, takže v zahraničí nic neutratím," svěřuje se Pospíšilová.

Kvůli reprezentačním zápasům se fotbalistce na střední škole nastřádalo hodně zameškaných hodin. Teď ji čeká změna, od září nastupuje na vysokou školu v Olomouci. „Na střední mi vyšší absenci dovolil ředitel a většina učitelů to brala v pohodě. Sem tam jsem si nějakou písemku dopsala, ale to bylo vše. Jak to bude na vysoké, to vážně nevím. Jde o sportovní školu, tak snad to pochopí," doufá hráčka.

Někdy zažila i chvilky, kdy chtěla s fotbalem skončit, ale vydrželo jí to maximálně den. „Většinou to odstartují nadávky od trenéra a špatný zápas. Když se třeba nezadaří a je vyloženě vidět, že některým holkám se hrát nechce. To je asi nejhorší. Touha hrát je u mě ale silnější, nejde skončit jen, že si to řeknete," tvrdí Pospíšilová.

Okopané kotníky

S každodenním sportováním se samozřejmě pojí i zranění. Okopané kotníky jsou podle fotbalistky na denním pořádku. „Kamarádce přetrhli Achillovu šlachu. Já jsem měla jen zánět v kyčli, přetržené postranní vazy v koleně a teď křížový sval s meniskem," vyjmenovává s úsměvem fotbalistka.

I když je sportovkyní, podpatkům ani sukním se nebrání. Na plesy si ráda vyjde, pokud tedy má čas. Zbytek času tráví s přáteli z Habrovan. Trápí ji však nedostatek zájmu fanoušků o ženský fotbal. „Na ženy přijde tak maximálně sto padesát lidí. Nevím, čím by se to dalo změnit, ženský fotbal v Česku nikdo moc neuznává," přemýšlí Pospíšilová.

Přesto se i v Brně občas fandové najdou. „Někteří kluci nám fandí a podporují nás, to je fajn. S habrovanskými kluky se někdy vyhecujeme a zahrajeme si spolu. Problém je, že brzy přestanou. Dostanou tři góly a jdou domů, takže to je o ničem," usmívá se dívka.

MARTINA JAROŠOVÁ