Další díly seriálu
Zvířátka v zoo naleznete ZDE

Je jich celých devět desetin z celkového množství.Dromedár, jak se tento velbloud běžně nazývá, je rozšířený především v oblasti Předního východu, po celém Arabském poloostrově a v severní Africe. Posledních pár set v přírodě žijících velbloudů jednohrbých se nachází v jižní Arábii a úplně svobodně žije až dvacet tisíc těchto zvířat jen v Austrálii, kam byli původně zavlečeni v 19. století na stavby železnic a telegrafního vedení.

Dávno zdomácněli

Rychlým rozvojem mechanizace v dopravě se však záhy stali zbytečnými a byli vypuštěni do volné přírody, kde se ocitli tváří v tvář svému osudu.
Podle různých pramenů došlo k ochočení velbloudů pravděpodobně na jihu Arabského poloostrova už někdy ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem. Dnes velbloudi slouží především k přenášení těžkých nákladů, nebo jako dopravní prostředek.

Nejtypičtějším a mnohdy poznávacím znakem kromě hrbů je u velbloudů jejich chůze. Velbloudi jsou mimochodníci. To znamená, že při chůzi zvedají přední i zadní nohu na jedné straně těla současně. Nášlapná část nohy má několik pružných, mozolnatých polštářů. Ty izolující nohu od rozpáleného písku a zabraňují boření se do něj.

Jídelníček dospělého velblouda může být velmi pestrý. Rozštěpený horní pysk mu umožňuje spásání i trnitých rostlin. Přestože je velbloud býložravec, žvýká někdy staré kosti, nebo sluncem vysušené kousky mrtvých zvířat. Pravděpodobně proto, aby z nich získal potřebné minerální složky. Na jihu Arabského poloostrova je pak možné vidět velbloudy, jak požírají zbytky ryb, které na pobřeží zanechali rybáři.

V hrbu mají velbloudi tuk, který se biologickým procesem štěpí a vzniká tak energie a voda. Pokud není velbloud napájen, může při extrémně vysokých teplotách ztratit až sto kilogramů své tělesné hmotnosti. Tím pádem mu hrb na zádech splaskne. Velbloud je v takovou chvíli sice vysílený, ale přežije. Žíznivý velbloud pak vypije najednou sto dvacet až sto třicet litrů vody.

Velmi zajímavý je také způsob páření velbloudů. Rod velbloudovitých je jediný mezi savci, který se páří na zemi v leže a zvířata při tom tropí značný hluk.
Velbloudice může mít mládě jednou za dva roky. To je schopné dokonce hned druhý den po porodu následovat svou matku na pastvu. Velbloudí mléko je velmi výživné a mládě, které okusí už ve třech měsících tuhou stravu, se dá snadno odstavit od své matky.

Mláďata velbloudů jsou velmi hravá a již ve čtvrtém nebo pátém měsíci začínají spolu soutěžit a prát se mezi sebou. Při těchto soubojích se různě strkají a koušou do nohou a krku, čímž napodobují chování dospělých samců v době říje. Mladí samci dospívají ve čtyřech až pěti letech. Naopak samice už ve třetím až čtvrtém roce svého života.

Obtížně se získávají

Chov velbloudů jednohrbých v našich zoologických zahradách není vůbec běžnou záležitostí. Získat je není snadné ani levné, běhají ve výbězích pouze tří zoo, a to ve Dvoře Králové, v Hodoníně a ve vyškovském zooparku. Dvě starší jednohrbé velbloudice získal zoopark v roce 2005. Čtrnáctiletá Meggi přijela ze zoo Olomouc. Ještě starší, devatenáctiletá Peggy, měla cestu o něco delší. Do Vyškova doputovala z rakouského Salzburgu.

O rok později zoopark koupil mladého samce Fida ze zoo Parc Beuval ve Francii. Bohužel roku 2007 v době říje sexuálně dospělých samic došlo pravděpodobně k poranění velbloudova pyje s následným hematomem při pokusu o páření.

Nepříjemné zranění mu poškodilo močovou trubici a znemožnilo odtok moče. První příznaky onemocnění a výsledky laboratorních nálezů naznačovaly akutní selhání ledvin. Přes maximální čtyřměsíční léčbu spojenou s chirurgickými zákroky vedoucími vlastně až ke změně pohlaví se Fida nepodařilo zachránit. K velké lítosti pracovníků vyškovského zooparku ho museli utratit.

Rovněž velbloudice Peggy koncem roku 2008 dosáhla věku dvaadvaceti let a její zdravotní problémy způsobené stářím dosáhly takového stavu, že ji museli veterináři také utratit.

Jejich ztrátou se stalo udržení dromedárů ve Vyškově docela nejistým, jelikož získat nového samce a zřejmě i mladou velbloudici bude pro vedení zooparku velmi nákladné. Jediným řešením by byl dovoz ze zahraničí. Pracovníci vyškovského zooparku se tohoto snu nicméně nehodlají vzdát.

Vážení čtenáři, seriál Zvířátka v zoo najdete také v tištěné podobě každou středu ve Vyškovském deníku Rovnost

PETR BLÁHA