Obě začaly hrát volejbal už dávno, Veronika ve svých třinácti letech, Andrea ve dvanácti. Ke sportu je odmalička vedli rodiče. „Táta hrál závodně rugby, měl dokonce šanci zahrát si za reprezentaci. Už odmalička jsme chodili plavat, hráli tenis, nohejbal i něco na způsob volejbalu. Jen jezdit na kole mě naučila mamka,“ směje se Andrea.

I Veroničin otec hrál rugby. „Až dosud hraje fotbal, bratr zase hokej a mamka hrála basketbal a závodně tančila,“ vyjmenovává oblíbené sporty své rodiny dívka.

I když teď hrají spolu, začínaly každá jinak. Veronika tehdy zápasila s nedostatkem síly, problémy jí tak dělalo podání. „Trvalo mi asi rok, než jsem přehodila síť. Potom už to šlo lépe a začala jsem hrávat zápasy. Ze začátku jsem byla docela ve stresu, ale ten po nějakém čase opadl,“ vzpomíná dívka.

Andrea začínala přípravkou. „Po roce pinkání si o zeď a počítání, která dvojice udržela míč nejdéle ve vzduchu, jsem konečně přešla do žákyň,“ vzpomíná stejně jako Veronika se smíchem.

V žákyních začala hrát krajskou soutěž. „První rok jsme byly myslím sedmé, a to byl pro nás velký úspěch. Ten rok se vybíraly tři hráčky z týmu na víkendové soustředění do Brna. Na konci mě vybrali, abych hrála za Jihomoravský kraj. S dalšími jedenácti hráčkami jsme pak jezdily na soustředění,“ říká talentovaná dívka.

V červnu ji pak čekala velká zkušenost. Výjezd do ciziny. „Odjely jsme na víkend na turnaj do Budapešti. Po návratu mi přišla pozvánka na další reprezentaci kraje, ale tam už jsem nejela, protože jsem se v kolektivu vesměs brněnských hráček, které byly na podle mě velmi vysoké úrovni, necítila,“ vysvětluje Andrea, proč zůstala věrná Vyškovu.

I druhý rok žákyně hrály dobře a Andrea nastoupila i za starší družstvo, kadetky. „Ten rok jsme vyhrály soutěž a postoupily do ligy. Udržely jsme ji i další rok, ale hráček bylo málo a tak se liga prodala a koupila se naopak liga pro juniorky, které skončily druhé. Od té doby hraji s nimi,“ říká Andrea, která s družstvem a tedy i Veronikou každoročně bojuje o první příčky.

Dřív trénovaly třikrát týdně, teď jen dvakrát. Čas jim totiž stále víc zabírá i škola. „Volejbal je pro nás zábava. Kdyby to byla povinnost, tak to nedělám, a Andrea to cítí stejně. Nikdy bych u ničeho, co mě nebaví, nedokázala vydržet tak dlouho,“ vysvětluje Veronika.

Obě dívky na své největší úspěchy nezapomínají. Zatímco pro Andreu to bylo vítězství v krajské soutěži, Veronika si dodnes vybavuje halu, ve které poprvé sehrála se staršími dívkami prvoligový zápas. „Hrála jsem sice asi jen půl setu, ale byla jsem hrozně ráda, že jsem si to mohla vyzkoušet a zažít tu atmosféru,“ vypráví dívka.

Podpora při zápasech dívky těší. „Táta snad nezmeškal jediný náš zápas doma. Ale podporuje mě celá rodina,“ říká Andrea. I Veronika spoléhá na podporu od rodiny. „Na zápasy chodí hlavně táta, který mi i radí, co dělám špatně. Když tam není, hraje se mi hůř. A na domácí zápasy s ním chodí většinou i babička,“ popisuje dívka.

Navíc i Re-canto

Zatímco Andreu volejbal plně vytěžuje, Veronika navíc zpívá ve studentském sboru Re-canto. Předtím byla i členkou dětského pěveckého sboru Motýlek. Také hrávala na flétnu a na klavír, ale to ji moc nebavilo.

Do budoucnosti se obě dívky dívají se snem ve volejbalu pokračovat. „Tajně sním o extralize. Ale už je mi osmnáct a teď se asi bude těžko někam dostávat. Svou šanci už jsem dostala, ale nelituji toho, že jsem zůstala ve Vyškově. Jsem ráda, že můžu hrát volejbal v takovém skvělém týmu, jaký podle mě letos máme, a jen mě mrzí, že po osmi letech v mládežnickém týmu skončím,“ prohlašuje smutně Andrea.

Veronika by chtěla příští rok ještě dohrát poslední rok v juniorkách a potom doufá, že bude ve volejbalu pokračovat i na vysoké škole.

HANA ZABLOUDILOVÁ