„Vše začalo počátkem roku 2007 rozhodnutím, že nebudeme jen sedět doma a koukat na televizi, ale zkusíme v trochu ospalých Bučovicích něco dělat. Pár dobrovolníků vylepilo plakátky, že hledáme odvážlivce, kteří by si chtěli zkusit zahrát divadlo. Napoprvé přišlo hlavně dost mladých lidí," popisuje režisérka souboru Gabriela Sehnalíková.

Na další se však jich odvážilo už jen pár. „Ale ti s námi zůstali a někteří jsou oporou souboru dodnes. S rozjezdem divadla mi tenkrát moc pomohli Pavel Klimeš a Pavel Vrabec a já jim za to dodatečně děkuji," oceňuje žena.

Poprvé se na pódium postavili s muzikálem ze studentského prostředí autorů Pavla Dostála a Richarda Pogody Výtečníci. „Hrála jsem v něm ještě jako studentka místního gymnázia a tehdy měl úspěch. Doufala jsem, že jej bude mít i tentokrát. Měl. Premiéra byla v červnu a v samotných Bučovicích jsme muzikál hráli asi sedmkrát," přibližuje.

Z prvního představení si také vzali část názvu souboru. „Od té doby to jsou a snad i napořád budou Bučovičtí výtečníci," doufá Sehnalíková.

Například stálici souboru Jiřího Pytelu k nim, jak sám říká, přivedla náhoda a z větší míry i zvědavost. „Na naléhání rodiny, která ví, co jsem za komedianta, jsem se na první rande s prkny, co znamenají svět, vydal. Nakonec to dopadlo tak, že jsem byl přijatý a zadání mé první role bylo tak rychlé, že jsem se ani nestačil rozkoukat. Dostal jsem ji hned v první den, co jsem se přišel podívat," vzpomíná Pytela.

V současnosti je soubor rozdělený na dvě skupiny. Tu, co nacvičuje komediální představení, vede Sehnalíková, druhou, poměrně nedávno vzniklou odnož, která se zabývá dramaty a komorním divadlem, řídí Pavel Stříž. „Počet herců je proměnlivý, někdy je nás kolem dvaceti, pak máme i pětadvacet členů. Za ty roky se samozřejmě soubor hodně obměnil. Z první divadelní hry, kde nás začínalo hrát sedmnáct, zůstalo sedm lidí," počítá režisérka.

Lidé se smějí s ním

Jedním z nich je i Pytela, který má v divadle nejraději humor. „A to nejen ten, co předvádím já nebo moji kolegové na jevišti, ale i ten, co je mezi námi za oponou. Veselých zážitků i trapasů je v našem divadle požehnaně. Jen různých přebreptů je moc jak na zkouškách, tak i při představení. Někdy se během repliky na jevišti takzvaně odvařím a začnu se smát. Ono se to těžko zastavuje. Ale co, lidi se většinou smějí taky. Neví, zda to do hry patří, nebo ne," popisuje s úsměvem Pytela.

I přesto, že se rád předvádí, přiznává, že občasná tréma postihne i jeho. Největší má při první scéně, kdy má jít na jeviště. Nedává ji však moc najevo, aby zbytečně neplašil kolegy. „Ty se vždycky snažím uklidnit a vyhecovat k dobrému výkonu. Tak přeci nebudu sám trémovat," usmívá se a dodává, že někdy pomůže štamprle na kuráž, jindy jen trochu legrace. „Ale myslím, že trošku trémy není nikdy na škodu. Když jí člověk má, je to známka toho, že mu na svém a výkonu druhých záleží," je přesvědčený ochotník.

Jeho veselé povaze vyhovuje i zaměření skupiny. Většinou hrají komedie. „Každý rok máme jednu premiéru, většinou vychází na červen. Co se týká výběru her, upřednostňuji komedie, protože lidé mají svých starostí dost a dost," je přesvědčená režisérka. Za dobu existence souboru už dvakrát sáhli i po vlastní tvorbě. „První hru jsem napsala s Jirkou Pytelou a jmenovala se Procházka životem aneb Příběh obyčejného člověka od kolébky po pohřební ústav. Druhá autorská hra se jmenovala Strýčkovo dědictví aneb Vy se nám do toho nepleťte a byla z pera Jirky," připomíná Sehnalíková.

Při výběru rolí se přiklání k tomu, aby zvolila tu nejblíž naturelu daného herce. Například Pytela tak má za sebou už širokou plejádu postav. Od profesora přes kouzelné i staré dědky, padouchy a strašidla až k roli babičky. „Každá postava i hra byla jiná a něčím mě bavila. Nejraději vzpomínám na postavu pana Mráčka ve hře Strýčkovo dědictví. Snad proto, že jsem si mohl zahrát s kolegyní, se kterou mi to na jevišti prostě pasuje. A pochopitelně nejen s ní, ale i dalšími. Když si na některé scény z té hry vzpomenu dnes, musím se smát. A to ji znám jak staré boty," říká Pytela.

Odměnou pro něj není jen potlesk publika při závěru divadelní hry. Cení si smíchu obecenstva při představení. „Potlesk může být někdy jen takovou tou slušnou odměnou diváků, kterou si vyžaduje společenské chování, ale smích bývá podle mě vždycky upřímný a od srdce," vysvětluje bučovický divadelník.

Diváci Výtečníky vidí nejčastěji v sále Katolického domu v Bučovicích, kde mají domovskou scénu. „Občas i někam vyjedeme. Naposledy jsme byli koncem ledna v Křižanovicích s hrou Řeči. Loni v říjnu jsme jí zahajovali i osmý ročník ochotnického festivalu Miroslava Doležala. Posíláme také přihlášky na různé divadelní festivaly, ale zatím nás nevybrali. Tak snad se na nás někdy štěstí přeci jen usměje," věří režisérka.