Jak to obvykle bývá, její členové se znali z předchozích kapel nebo ze školy. Někteří na sebe ovšem narazili i zvláštní náhodou. „Například se zpěvákem Michalem Darmovzalem jsme se potkali při hospodské rvačce. Spolu jsme se tedy nebili, ale pustili se do sebe dva naši kamarádi. Tak jsme se poznali a já Michalovi nabídl, jestli se nechce přidat k Safari Nox," vzpomíná na nezvyklé seznámení bubeník Karel Urban.

Skupina se ovšem nedlouho poté rozpadla. Michal a Karel spolu s kytaristou Petrem Vincourem nicméně byli rozhodnutí pokračovat dál. Mozaiku la Bande posléze ještě doplnil basák Filip Hala a Tatranský kytarový expres Peter Šipula. Mimochodem jediný kuřák v kapele. „Než začal Peter fajčit, byli jsme nekuřácká rocková kapela. To se myslím jen tak nevidí," poukazuje Karel.

Podle něj není lehké dát la Bande nějakou žánrovou nálepku. „Máme vlastní zvuk," oceňuje. Styl skupiny popisuje jako alternativní funk rock s prvky hard rocku. „Asi tři roky jsme hráli pouze covery, a to především skupin ze šedesátých nebo sedmdesátých let: AC/DC, Pink Floyd nebo z českých pak třeba Katapult. Vesměs jsou to starší rockové a hardrockové kapely. Nepřehráváme zprofanované skupiny, jako jsou Kabáti nebo Chinaski," doplňuje kytarista Petr.

Právě tím se podle Karla odlišují, přičemž posluchači i organizátoři to respektují. „Pozvou si nás na motosraz a hned po nás mají domluvený třeba revival Kabátů, protože ví, že od nás něco takového nemůžou očekávat," objasňuje Michal.

Zvládnou i svatbu

Na nevytíženost si la Bande rozhodně nemůže stěžovat. Za rok zvládne okolo pětatřiceti vystoupení. Nejvíc na Vyškovsku, Břeclavsku a Brněnsku. „Hráváme hodně na rockových zábavách, motosrazech nebo i svatbách. Někdy nás pozvou také na charitativní akce: hráli jsme například v domově pro postižené ve Velehradě," vypočítává Karel.

Největší publikum, které před sebou kdy měli, čítalo až dva tisíce posluchačů. Stejně tak ale nemají problém zahrát i na soukromé akci pro padesátku lidí.

Poslední dva roky už pracují i na vlastních písních. Do léta by z nich chtěli poskládat své první CD. „Hotové zatím máme asi tři, další tři skladby máme rozdělané. Přál bych si, aby jich nakonec na disku bylo tak devět," plánuje textař Michal. Jiní se ale drží víc při zemi. „Řekl bych, že reálný počet se pohybuje okolo šesti," myslí si Karel.

Shodně mají za to, že vlastní písně jim můžou otevřít cestu do jiných „dimenzí" hudebního průmyslu. Na zábavách chtějí lidé poslouchat to, co znají. Na druhou stranu je ale řada malých festivalů, kde se naopak vyžaduje ukázka vlastní tvorby.

Právě začátek práce na vlastních písních přispěl k tomu, že skupina zůstala pohromadě. Všichni členové se shodují, že la Bande je pro ně jako druhá rodina, ovšem i tahle famílie si prošla krizí. „Po třech letech, co jsme hráli jen covery, už jsme cítili, že nás věčné kopírování a domlouvání se, co budeme hrát, přestává bavit. Trvalo to asi půl roku, byla to vlastně krize. Pak ale nastal zlom, když jsme začali pracovat na vlastních písničkách. Najednou jsme opět dostali chuť a energii, začali jsme pořádně zkoušet a pracovat. Byla to pro nás taková živá voda, asi jako když si najdete novou ženskou," přirovnává Petr.

A dodává, že pro chod téhle „druhé rodiny" je velkým přínosem fakt, že nikdo z nich ještě vlastní rodinu nezaložil. „Naše partnerky sice někdy nadávají, ale dokud nikdo z nás nemá dítě, můžeme si dovolit tajtrlíkovat skoro tak, jak se nám zachce. Jediný ženáč je Michal: až se mu narodí dítě, možná budeme muset začít dělat ústupky," naznačuje Petr.

Ústupky ale zatím spíš dělají své kapele. „Já měl třeba příležitost na vysoké škole vyjet do zahraničí na půl roku nebo na rok. Ale odepřel jsem si to právě kvůli kapele. Byť jsme ji původně založili víceméně ze srandy," říká Karel.

Ještě většímu pokušení musel odolávat Filip, civilním povoláním finanční analytik. „Dostal jsem už dvě nabídky na práci v zahraničí. Odmítl jsem je prakticky jen kvůli nám," dodává basák.

říkají o nichSchopnost omladit starší song. To je jedna z věcí, které se na la Bande líbí manželům Matyášovým z Hostěrádek-Rešova. „Na jejich vystoupení jezdíme hodně často. Dokážou zaujmout i lidi, kteří je nikdy předtím neslyšeli, a to dvacetileté i čtyřicetileté. Mají svůj nezaměnitelný styl. I proto bych si přála, aby měli víc vlastních písní," poznamenává Irena Matyášová.