Kapacitní parametry pro divadlo? Z finančního hlediska nereálné, říká Příkazský

Divákům se líbí i Specialisté vysílaní televizí Nova, v nichž ztvárňujete forenzního technika Jana Houdka. Co na něm máte rád?
Líbí se mi, že kromě své profese umí například s počítači, není prostě jednostranně zaměřený. Houdík, jak mu kolegové říkají, není hlavní postavou v ději, ale je k ruce čtyřem elitním policistům, kteří snad jeho práci oceňují. Obecně se mi na Specialistech líbí i to, že se odehrávají v různých prostředích – na klinice asistované reprodukce, mezi mafiány nebo mezi drogově závislými. Seriál to podle mě dělá atraktivním.

Je to jistě pro herce výsada být součástí populárního projektu…
Těší mě, že vůbec v nějakém seriálu tohoto typu můžu hrát, protože, upřímně řečeno, aspoň člověk nezmizí z obrazovky. Myslím, že v naší profesi je to pořád ještě dost zásadní. A byť se v seriálu, který má vysokou sledovanost, objevíte jenom jednou za čas, tak je to fajn. I ty peníze se samozřejmě hodí.

Ivan Mládek: Jožina z bažin inspirovaly staré ruské písničky

Nedávno jsme vás viděli i v seriálu Čtvrtá hvězda, v němž se představuje skoro celý kolektiv Dejvického divadla. Jak se to přihodilo, že jste se stal jeho členem?
Jednoduše. Jednoho dne mi zavolal herec a umělecký šéf divadla Martin Myšička a nabídl mi spolupráci. Moc mě to potěšilo, okamžitě jsem souhlasil. Ale protože to bylo na přelomu let 2018/2019, kdy mě čekalo natáčení druhé série Rapla, domluvili jsme se, že zatím nebudu nic zkoušet. Z časových důvodů by to ani nebylo možné, protože Rapl mi zabral v Ústí nad Labem, kde vznikal, skoro celý rok. Martin Myšička byl natolik chápavý a vstřícný, že mi řekl: „Jasně, rozumím, tak se domluvme, že nastoupíš od září 2019.“ A tak se i stalo. V srpnu jsme Rapla dotočili a v září jsem začal v Dejvickém divadle zkoušet.

Jak vás tam přijali?
Ocitl jsem se v přátelském prostředí, neměl jsem pocit žádného tlaku souvisejícího s tím, že bych měl někomu dokazovat, že tam patřím. Nic takového jsem absolutně nezažil. Přišel jsem na to, že je to možná i proto, že se spoustou herců jsem se na různých projektech potkal už dřív. Například se Simonou Babčákovou jsme točili pro Českou televizi seriál Neviditelní, ve kterém jsem hrál policajta a ona mně šéfku. S Marthou Issovou nebo Vaškem Neužilem jsme dělali zmíněné Krkavce, potom jsme se všichni sešli ve Čtvrté hvězdě… Takže jsem opravdu nemusel říkat: „Buďte na mě hodní, já se budu snažit.“

Prostě věděli, koho mezi sebe chtějí…
Ano, myslím, že to tak bylo. V Dejvickém divadle panují demokratické poměry, pochopil jsem, že se tam všichni baví o všem. Každý je vyslechnutý, může říct svoje. Takže předpokládám, že si mě tak nějak „kolektivně odsouhlasili“. Přede mnou do Dejvic nastoupili ještě Tomáš „Tomino“ Jeřábek a Vláďa Polívka, kteří už tam v nějakých inscenacích hostovali, já jsem se tam zjevil zničehonic. S uměleckým šéfem jsme se dohodli, že nastuduju ročně dvě věci, aby se všichni prostřídali. Je to pro něj asi vždycky velká logistická akce, protože se snaží respektovat filmové či televizní nabídky jednotlivých herců, což je senzační. Když už ale člověk řekne – ano, v této inscenaci budu rád hrát (a jeho jméno visí na nástěnce), tak je to dané.

Miluji detektivky. Můj život se bez Columba neobejde, říká herec Michal Isteník

Visíte na ní i teď, v této smutné době?
Dvě sezony po sobě jsem visel… Nedávno jsme s Ivanem Trojanem coby režisérem dokončili zkoušení hry Vina?, kterou napsal Daniel Majling. Premiérovaná měla být už loni 20. května, akorát přišel covid, karantény a potom prázdniny, takže jsme ji oficiálně ještě neuvedli.

Jaký je Ivan Trojan jako režisér?
Je důsledný, velký puntičkář, a protože je sám herec, moc dobře ví, jak na tu kterou roli jít. Tím pádem se před ním i víc stydíte… Zkoušení s ním bylo nejdelší, co jsem kdy zažil.

Asi vás musí hodně štvát, tak jako všechny umělce i diváky, že nevíte, jak to vlastně s provozem divadel bude.
Myslím, že než se všichni vrátíme do normálu, ještě to nějakou dobu potrvá. Za podmínek, o nichž jsem někde četl, mi hraní v našem divadle přijde nereálné. Abychom splnili kapacitní parametry, mohli bychom uvítat jen třicet diváků, což by se z ekonomického hlediska vůbec nevyplatilo. Ale věřím, že snad v létě se situace změní a že budeme moct hrát. Stejně jako loni.

Nedá se ale říct, že by život v divadle ustal?
To ne, kolegové teď zkoušejí novou inscenaci. A jinak se snažíme jet podle měsíčního fermanu. Když byla nedávno naplánovaná repríza Viny, tak jsme se domluvili, že se dopoledne v divadle sejdeme, uděláme si textovou zkoušku, korepetice a v půl osmé představení normálně odehrajeme. Stejně tak jsme v rámci jakéhosi udržovacího módu odehráli i předchozí premiéru Dürrenmattova Komplice, jehož sice diváci v premiéře stihli, ale následných šest nebo sedm repríz bylo strašně málo na to, aby se představení v hlavách herců usadilo. Dva dny nato byla Játra, která podle scénáře svého dědy Jiřího Stránského režírovala Josefína Formanová.

Ministryně Jana Maláčová: Facku jsem chtěla dát naposledy manželovi

Hrát bez diváků asi není úplně ono…
To není, protože diváci jsou element, který může inscenaci ještě někam posunout. Jejich reakce jsou pro herce a tvůrce strašně důležité. Vždycky se na ně těšíme. Teď se bez nich musíme obejít, ale upřímně – donutit se hrát v takové situaci na sto procent, když v sále sedí jen režisér a zvukař, kteří hru vidí popadesáté, je dost těžké.

Přineslo vám to zastavení v čase i něco pozitivního?
Jsem za něj vlastně i malinko rád, protože jsem aspoň mohl být s naším dvouletým synem Adamem. Člověk viděl, jak začal chodit, mluvit… Bylo to skvělé poznání, s manželkou Verunkou jsme se mohli střídat v hlídání. Takže poté, co jsem měl za sebou náročnou sezonu v divadle, jsem měl úplně jinou náplň dne. Špatné to nebylo ani po pracovní stránce. Pro Českou televizi jsem namluvil večerníček Mlsné medvědí příběhy. Bylo to poprvé, co jsem se setkal s touto zajímavou i zábavnou disciplínou. A přiznávám, že to bylo ze začátku o hodně těžší, než jsem si představoval. Nějaký čas jsme museli mého Mišku hledat – polohu hlasu, charakter, specifické intonace. Pak se do toho ale člověk dostane a každý další díl už si je jistější.

A synek medvědy sledoval?
Samozřejmě, večerníček je logicky jeho první televizní pořad, na který se může pravidelně dívat. A rodiče se samo sebou dívají s ním.

Výhledově před sebou máte nějakou zajímavou práci?
V srpnu mě s režisérem Janem Pachlem čeká natáčení čtyřdílného seriálu Volha, rýsují se i nějaké další závazky, takže vím, že práci mít budu, ale je to v čase. Za poslední roky jsem si už zvykl, že vlastně nemám žádnou jistotu ničeho, kromě současné výhody, že mám divadelní angažmá. Předtím jsem byl na volné noze, víc jsem natáčel, ale kloubit to dohromady s divadlem moc nejde. Hlavně to tak nikdo jinde nedělá, než v České republice.

Pro politiky jsme národ krtečků, říká autor dokumentu V síti Vít Klusák

Do rodné Strážnice se stále vracíte?
Ano, občas odvezeme Adama k babičce a dědovi. I když jsou mu jen dva roky, dokáže tam bez nás rodičů úplně v klidu vydržet i tři noci. Ví, že si pro něj zase přijedeme, je mu tam dobře. Škoda jen, že je to tak daleko. Ale aspoň už se dá slušně jezdit po D1.

Myslíte si, že coby Moravák máte nějakou vlastnost, kterou u lidí v Praze nespatřujete?
Nevím, nepřemýšlel jsem o tom, možná jsem si jen poslední dobou říkal, že nemá smysl se za něčím honit, protože buď to přijde, nebo nepřijde. A že jsou důležitější věci než kariéra. To má podle mě hodně Moraváků – když si chtějí vydobýt nějaké „postavení“, tak na to nejdou přes mrtvoly, ale v klidu, ležérně. Pravděpodobně to trochu souvisí i s tím, že například v naší Strážnici to odevšad na jakoukoli stranu trvá patnáct minut pěšky. Tím pádem je tam i životní tempo jinačí. Všichni mají čas, když si s někým dáte schůzku v osm, tak je jasné, že přijde v půl deváté… Nebo jdeme po Strážnici a najednou slyším: „Proč jdeš tak rychle?“ Asi to bude tím, že v Praze člověk pěšky překonává mnohem větší vzdálenosti, takže musí nasadit vyšší tempo.

Jsou Strážničtí vašimi fanoušky?
Věřím, že mě berou pořád stejně – když člověk studuje herectví nebo dělá věc, která není úplně normální, tak o vás lidé vědí trochu víc a možná vás i považují za reprezentanta města. A snad vám i přejí úspěch. Na druhou stranu si samozřejmě nemůžete dovolit přešlap…. Taky jsem ale zažil, že na mě byla jedna paní naštvaná.

Záměna dětí? Vůbec si to nedokážu představit, říká herečka Marta Dancingerová

Co se stalo?
Obrátil se na mě s prosbou kamarád, taky Moravák, který točil absolventský film – „dobovku“ v nářečí našeho kraje… Potřeboval půjčit louku za Hrubou Vrbkou. Byl tam na obhlídce, a když kolem projížděla na kole paní, tak se jí zeptal, jestli neví, komu ta louka patří. Odpověděla mu, že je její a co by se tam točilo. Kamarád jí to popsal, ona byla nadšená, ale ve chvíli, kdy se dozvěděla, že v tom filmu má hrát Příkazký, tak se zarazila a řekla: „No, to nejsu ráda, že tam bude zrovna on, ale tu lúku vám půčím.“ Na otázku, proč jí to vadí, z ní vypadlo, že mě viděla v Show Jana Krause, kde jsme se bavili o tom, že jsem kdysi dávno „ministrantoval“ v kostele. Tehdy jsem Jana Krause opravil, že správě je „ministrovat“. Což byla moje zásadní chyba, navíc to bral jako útok. V jednu chvíli jsme řešili i nářečí a já jsem mu jako příklad řekl typickou strážnickou větu: „Nelašuj po té hůře nebo zbobruješ.“ Chtěl, abych mu to přeložit, a tak jsem začal: „Neskotač po té půdě, nebo spadneš ze žebříku dolů.“

A bylo zle…
Ozvala se jiná paní, že „bobrovka“ je střecha. No, celé to prostě bylo nějaké komplikované… Ale abych se vrátil k paní s loukou – byla nazlobená, že si vůbec beru do pusy nářečí, když už na Moravě dlouho nežiju a vůbec to vlastně nemůžu vědět. Takže je to tak, že vám někdo fandí, ale najdou se i lidé, které třeba i trošku štvete.