Kliknutím zvětšíteO samotném Vladivojově původu ani osudu se mnoho neví. Podle historika Josefa Žemličky byl pravděpodobně členem českého knížecího rodu. „Mohl být vypuzeným bratrem Boleslava II., který žil v polském exilu,“ uvádí jednu z možností Žemlička. Podle jiných zdrojů pak mohl být Vladivoj členem polského vládnoucího rodu Piastovců.
Nejvíce zmínek o této tajemné postavě je u kronikáře Dětmara Merserburského, který jej označil za „jedovatého hada, který se svými lidmi zacházel bez ohledu na zákony“. Podle něj ho sice na trůn dosadili jednomyslně a z náklonnosti Čechové, pravděpodobně však za tím byl spíše Polák Boleslav Chrabrý, který zemi obsadil. Do dějin se pak Vladivoj zapsal tím, že si nechal jako první dát Čechy v léno od německého císaře Jindřicha. To byl do té doby bezprecedentní krok, který poznamenal osud českých zemí na tisíc let dopředu.
Do paměti současníků i potomků se však zapsal ještě něčím jiným, totiž svou láskou k alkoholu. „Nedokázal vydržet ani hodinu bez dobrého moku,“ svěřuje se kronikář Dětmar. Na otravu alkoholem prý Vladivoj i zemřel.
Bratrovražda ve stínu pijatyky
Nebyl jediným českým knížetem, jehož osudy poznamenalo pití. Suchý únor pravděpodobně měli držet i bratři Václav (907-935) a Boleslav I. Ukrutný (915-967/972). I když v jejich případě by to bylo spíše suché září. Podle legend a kronik totiž pozval v září 935 Boleslav I. svého panujícího bratra Václava do svého sídla ve Staré Boleslavi. Důvodem byla oslava svatých Kosmy a Damiána, zapili přitom i narození Boleslavova syna. Druhý den po hostině pak hostitel spolu s dalšími spiklenci Václava zabil, protože nebyl spokojený s jeho politikou.
Historik Dušan Třeštík ale nabízí i další možnost. Totiž tu, že k vraždě došlo náhodou. Podle legend proběhla celá věc následovně. Václav potkal ráno cestou na mši Boleslava a pochválil ho, že mu večer při hostině dobře posloužil. „Nyní ti posloužím ještě lépe,“ vykřikl prý Boleslav, vytasil meč a zaútočil na Václava. Ten se útoku ubránil a utíkal se schovat do kostela. Ještě před jejich dveřmi jej ale dostihli Boleslavovi družiníci a zabili ho.
Podle napůl vážně, napůl žertem míněného Třeštíkova výkladu v knize Počátky Přemyslovců se ale mohla celá událost odehrát takto: „Vidíme přicházet Václava, který se ve vratech ohrady kostela setkává s Boleslavem. Václav zdraví bratra a pochvaluje si, jak dobře mu včera posloužil, děkuje mu tedy, ale tak povýšeně, jako by chválil svého posledního sluhu. Boleslav, který musel těmito způsoby svého bratra a pána trpět, se smrtelně urazí a v afektu vytasí meč. Rozmáchne se na bratra, ale asi ho neudeří nebo jen tak, že rána sklouzne po kožichu, jímž byl Václav oděn. Václav mu meč vykroutí a povalí ho na zem, takže když na Boleslavovo vyděšené volání o pomoc přiběhnou jeho družiníci, vidí, že jejich pán leží na zemi a nad ním stojí Václav s mečem v ruce. Co si mohou pomyslet? Samozřejmě pouze to, že jim Václav vraždí pána.“ Proto panujícího knížete zabijí.
Třeštíkův výklad je samozřejmě pouhým dohadem. Pokud se to tak ale stalo, určitě v tom sehrál značnou roli i zbytkový alkohol, který měli oba Přemyslovci v krvi. Protože nedělejme si iluze – oslavy se ani tenkrát neodehrávaly bez pití. Jen tak mimochodem: Boleslavův syn prý kvůli vraždě dostal jméno Strachkvas, Václav se později jako svatý stal přímluvcem českého národa v nebi a Boleslav se stal tvůrcem silného českého státu.
Na lucemburském dvoře
Pití se později nevyhýbali ani další Přemyslovci. Podle již zmíněného historika Žemličky to leckdy mohlo mít nečekané dopady. „Když roku 1100 ‚kníže Vladislav a všechen lid český s radostí a veselostí slavili svátek svého dědice Václava‘, využili Poláci všeobecné otupělosti, mátožnosti a kocoviny a bez odporu vnikli do nitra Čech,“ píše ve své knize Přemyslovci. Jak žili, vládli a umírali.
Bujného života se nezříkali ani Lucemburkové, kteří je na českém trůnu vystřídali. Byť ne vždy to bylo na škodu. Například Jan Lucemburský (1296-1346) podle svého životopisce Jiřího Spěváčka miloval společenský život, velkolepé hostiny a ruch dvorských slavností. Během nich byl prý neodolatelný. I to mu pomáhalo v tom, prosazovat zájmy svého státu diplomatickou cestou. Na druhou stranu prý neznal cenu peněz a neuměl s nimi zacházet. „Až neuvěřitelná nehospodárnost mu často způsobovala značné politické potíže a vzbuzovala nedůvěru v poctivost jeho jednání,“ konstatuje Spěváček v knize Král diplomat.
U jeho syna Karla IV. (1316-1378) probíhal bujarý život tak barvitě a intenzivně, až musela zasáhnout moc nejvyšší. Před následky jej podle jeho vlastního životopisu varoval anděl. I když v tomto případě se jednalo spíše o smilstvo, ani alkoholu se Karel nebál.
V tomto případě to ale nepřekračovalo míru obvyklou v jeho době. Alespoň podle popisu, kterým počastoval Eneáš Silvius Bartolomeo Piccolomini, pozdější papež Pius II., jeho syna Václava IV. (1361-1419). „Václav byl totiž svému otci úplně nepodobný, oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína než království svého,“ tvrdil o něm. Podle jedněch svědectví tak byl Václav okouzlujícím společníkem milujícím umění, podle jiných alkoholikem se sklony k agresivitě. Víno prý měl rád také jeho bratr Zikmund Lucemburský, dokonce mu jej museli kvůli dně zakázat.
Prezidenti se skleničkou
Ani novodobí českoslovenští politici nějakou zvláštní averzí vůči alkoholu netrpěli. Jako milovník alkoholu je známý především Klement Gottwald. „Po svém příchodu na Hrad byl často opilý. I na slavnostních banketech se obvykle pohyboval potácivým krokem, rudý a napuchlý v obličeji,“ píše ve své knize Jedenáct prezidentů novinář Libor Budinský. Gottwald tím prý léčil i svůj strach ze Stalina a fobie ze spiknutí.
O sklonech k alkoholismu se povídá i u posledního komunistického prezident Gustáva Husáka. „Vědělo se, že většina politiků tehdejší doby byli závislými na alkoholu. Například prezident Gustav Husák měl ke konci své kariéry velké problémy s pitím. K nám se však nepřišel léčit ani jeden,“ konstatoval svého času lékař Jaroslav Skála, který založil léčebnu v Praze u Apolináře.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
