Vrata památek dokořán a k tomu šermíři, rytíři, sokolníci, žongléři, historická hudba, divadlo, jarmark, tanec, folklór. Letošní Dny památek jsou sice tradiční, přesto výjimečné. Program je totiž ještě bohatší než jindy.

Reportáž

Zábava je na každém kroku. Na náměstí, na radnici, v muzeu, v synagoze, v zámecké zahradě, ve Hřbitovním kostele. A to všechno zadarmo. Nejvíc se ale těším na slavnou Carminu Buranu. Soubor středověkých písní znám z cédéčka, ale jsem zvědavá, jak toto náročné dílo secvičili filharmonici z Hradce Králové a pěvecké soubory z Vyškova a z Uherského Hradiště.

Už se setmělo a na náměstí je hlava na hlavě. Kdo se neprotlačil k pódiu, bude mít zážitek chudší o ohňové efekty fakírů. Konečně se náměstím začíná linout velkolepé „O Fortuna, velut luna, statu variabilis“. A začínají se střídat milostné i pijácké písně z jedenáctého až třináctého století. Ředitel Městského kulturního střediska je prokládá básněmi. „Po široké cestě jdu, jak je zvykem mládí. Zapomínám ctnostně žít, k hříchu mě to svádí a víc nežli po spáse, po rozkoši toužím,“ recituje Zbořil. A když na konci koncertu velebné tóny vrcholí a doprovodí je malý ohňostroj, diváci jsou nadšení.

Pro sobotní ráno si vybírám návštěvu židovského hřbitova na předměstí v Marchanicích. Jezdím kolem něho každý den, ale příležitost k prohlídce jsem ještě zatím neměla.

Lidé jsou na náhrobky s Davidovou hvězdou zvědaví. „Maminka pocházela z nedalekých Křižanovic a toto místo dobře znala. Hřbitov byl dlouho nepřístupný a tak jsem se sem ráda vydala. Zajímalo by mě, jaké byly osudy lidí, jejichž jména na náhrobcích čtu,“ přemítá Marie Korecká. Jarmila Pitelová, která návštěvníky vítá u vchodu, jí židovskou historii Vyškova ráda osvětlí. Vždyť některé Židy z Vyškova, kteří se stali obětí nacistů, dokonce osobně znala.

Hřbitůvek je poměrně malý. Původně měl velkorysou rozlohu, ale nakonec jsou náhrobky jenom ve čtyřech řadách. Na zbytku prostoru odděleném polorozpadlou zídkou se nachází soukromý dům se zahradou. „To, že bydlíme u hřbitova, nám nevadí, vždyť lidí, kteří mají v sousedství hřbitov, je mnoho. Žádného ducha jsme ještě neviděli,“ směje se majitel Jiří Kostiha.

Mé další kroky míří na náměstí, kde je pár jarmarečních stánků. Tam zahlédnu v davu typickou čepici. U výrobků ze slámy, medoviny a párků postává známý vyškovský rodák, herec a mim Boris Hybner. Dozvídám se, že se na Dnech památek ocitnul náhodou. „Spletl jsem si datum. Vydal jsem se na oslavy výročí vyškovského gymnázia, ale přijel jsem o týden dřív. Rozhodně však nelituji, je tu bohatý program. A za týden přijedu znovu,“ slibuje Hybner.

Já se ale vydávám prohlédnout si Vyškov z výšky.

„Ještě jsem na věži nebyla a v poslední době byla dlouho zavřená prý kvůli opravám ochozů. Náměstí z výšky je fakt zajímavé,“ hlásí Nikol Havelková, se kterou se míjím na půli cesty. Stodvaapadesát schodů dává zabrat nejenom mně. Každý schod je totiž tak vysoký, že vydá skoro za dva. Nahoře se vydýchávám a snažím se v dálce rozeznat Drahanskou vrchovinu a Hostýn, na které nás uvaděčka upozornila. Studený vítr mě ale brzy zažene. A tak se rozhoduji schovat do sklepa.

Zrekonstruovaný vchod pod objektem Hopiánovo je velmi citlivě upravený, koresponduje s historickou goticky působící klenbou. Ve sklepě toho ale k vidění mnoho není.

Nahlížím proto do programu a zjišťuji, že v zámecké zahradě se chystají na představení sokolníci, kteří nechybějí žádný rok. I letos předvádějí zábavný program, ve kterém představují mimo jiné káně, sokola, supa, výra a další dravce. Někteří ulétají do korun stromů, ale kvůli kusu masa se rádi vracejí zpět.

Za poledne baví děti i dospělé šikovný žonglér, který žongluje s kdečím a ještě k tomu chrlí jednu vtipnou hlášku za druhou.

Po obědě vyhlašuje princezna ve středověkých šatech rytířský turnaj. Předvádí ho skupina Signum z Vyškova. Vykouklo sluníčko a rytířům v brnění a kožených chráničích je asi pořádné horko.

„Mydlí“ se holemi, meči i sekerami. Dávají do toho veškerou sílu. Údery do štítů řinčí. Pády na dlažbu pořádně bolí. Ale děti jsou nadšené. Navíc si pak můžou vyzkoušet drátěnou zbroj, potěžkat meče a zastřílet z luku a kuše.

V pozdním sobotním odpoledni se vydávám ještě do Hřbitovního kostela. Město ho nechalo zrekonstruovat a pořádá v něm koncerty. Většinou v něm dostávají prostor začínající umělci, ale tentokrát je situace opačná. Operní diva, vyškovská rodačka Viera Gulázsi-Maňásková je známá ve světě i v České republice. Ve Vyškově to má být její první velký samostatný koncert.

Zpěvaččin soprán podtrhnutý trumpetou a smyčcovým kvartetem zní jako zvon a přináší mimořádný zážitek i mně, která jinak opeře příliš neholduje.

Koncertem pro mě dny památek začaly a koncertem zase končí.

Ještě následující den se však návštěvníci mohli vydat na radnici, do muzea, bývalé synagogy nebo k zámecké lodžii a vyslechnout si představení dětí z umělecké školy.

Přístupné byly i objekty, do kterých se tak často nedostanou, jako například kaple v Brňanech, Nosálovicích, na Pazderně, v Opatovicích a v Hamiltonech. Kaple svaté Anny na Dukelské ulici ožila výstavou maleb a dřevořezeb. Otevřené byly všechny kostely a muzea. Zábavu dál rozdávali i sokolníci a šermíři.