Fotografování hmyzu mu učarovalo již před několika lety. Právě motýli se stali jeho srdcovou záležitostí. "Hned za nimi jsou potom brouci," vysvětluje Václav Setínek.
Se svým koníčkem přitom začal zhruba v polovině devadesátých let. "Byl jsem cykloturista a na výletech, kde jsem fotil hrady a kulturní památky, mě začali zajímat motýli, které jsem cestou potkával. V roce dva tisíce jsem si pořídil lepší fotoaparát a už mě to dostalo," popisuje Setínek.
Jeho sbírka čítá v dnešní době sto šedesát motýlích druhů a stále není u konce. "U nás žije sto šedesát druhů denních motýlů, já z nich mám zhruba polovinu. Druhou část mé sbírky tvoří noční motýli," líčí fotograf.
Pestrobarevní krasavci mu přitom učarovali natolik, že si na vlastní kůži vyzkoušel i jejich chov. "Loni a předloni jsem odchoval housenky martináče habrového. Letos bych se chtěl k tomu pokusu znovu vrátit," říká Setínek.
Snímky na bučovické výstavě pocházejí z let dva tisíce tři až dva tisíce šest. "Tato práce ale není jen o samotném focení, velkou část zabírá studium literatury. Tyto fotografie tak nemají pouze uměleckou hodnotu. Je to spíš takový dokument," uvažuje Setínek.
Návštěvníci expozice přitom nepřijdou ani o opravdové rarity. "K vzácnějším druhům patří určitě jasoň červenooký, který je u nás vyhynulý, dále bělopásek topolový nebo perleťovec mokřadní," vyjmenovává Setínek.
Na výstavě jsou navíc k vidění všichni otakárci, kteří se u nás vyskytovali. "Bylo jich pouze pět, ale jsou tu zastoupeni," dodává fotograf. Svou roli při fotografování přitom může sehrát i náhoda. "Když jsme například kamarádovi ukazoval fotku bělopáska topolového, divil se, že se mi jej podařilo vyfotit. Jemu se totiž tento druh nikdy nepoštěstilo ulovit. Tento motýl je totiž hrozně hbitý," doplňuje Setínek.
Ten speciálně pro výstavu navíc zdokumentoval vývoj otakárka fenyklového. "Je to hlavně pro oživení celé expozice. Lidé tu tak na jednom místě uvidí naprosto vše. Od housenky přes kuklu až po dospělého motýla," vysvětluje fotograf.
