Ironický, sarkastický příběh, hned několik témat, velký prostor pro herce. Výzva pro brněnského režiséra i jeho dva herecké klenoty.

Před zkouškou na páteční divadelní reprízu je ale potřeba v sále vyškovského Besedního domu vyřešit ještě poslední, za to důležitý detail. Představitelka ženských rolí totiž nebere telefon. Panika nakonec není třeba, už je v šatně. „Text mě zaujal různorodostí postav, hraji sedm žen, z toho jedna je slepá. Jde o výrazné charaktery. Navíc musím zvládnout herecké proměny do jednotlivých postav, kolikrát mám třeba jen deset vteřin na symbolický převlek,“ říká ke hře Modrovous – naděje žen ještě z cesty zadýchaná Adriana Roučková.

Sedm žen

Inscenace německé dramatičky Deai Loher vypráví o prodavači bot Jindřichu Modrovousovi, který nevydrží představy lásky sedmi žen, které potkává. Stavy, které zažívá, jsou na něho až příliš intenzivní a každý vztah tak skončí tragicky. „Jindřich se mi hraje výborně. Zahrát si ultimátního vraha s počáteční tváří nevinného člověka pro mě bylo výzvou. Dlouho jsem hledal, jak zahrát vraha, který by byl svým způsobem sympatický a aby divák jeho kroky neodsuzoval, a snažil se ho pochopit,“ vysvětluje představitel vraždícího muže s barevným vousem Zbyšek Humpolec.

Poslední kontrola světel, doladění jednoduché scény a kostýmů a zkouška může začít. Všichni zúčastnění se shodují na tom, že hra potřebuje vnímavého diváka. „Vybíráme si texty, se kterými je nutné se poprat. Na hře si cením textu a tématu, který je nezvyklý a dívá se na lidi trochu jinak. Divadlo bez střechy dělá komorní záležitosti. Nedělá velké scény, velké výpravy. Volíme intimnější témata, která se nehodí hrát pro velkou halu,“ usmívá se režisér inscenace Rado Mesarč.

U amatérského divadla je podle něj navíc malý kolektiv vždycky výhodou. „Protože čím víc lidí, tím víc kombinací. Text není napsaný jednoduše, takže vůbec mu porozumět, rozložit si ho a vybrat následně formu, kterou ji podáme divákovi, není snadné. Jistý příběh tam je, není to absurdní drama, ale v celku může divák hledat ještě něco za tím. Nicméně zda se to povedlo, to už posoudí diváci,“ dodává Mesarč.

Spoustu odkazů a další vrstvy hry si uvědomuje i představitel Jindřicha. „Troufám si tvrdit, že představení může růst ještě dalších šest sedm repríz, takže se může dostat ještě do dalších hlubších sfér. I proto mě to láká. Je to takový výjev fanatičnosti člověka, který je na pokraji sil a marně hledá, čeho by se chytil. Z nátlaků žen, které mu vnucují svou lásku, nedokáže vybruslit jinak,“ tvrdí ve Vyškově hostující student brněnské Janáčkovy akademie múzických umění.

Snazší dohoda

Intenzivní práce o dvou lidech ho láká stejně jako jeho kolegyni Adrianu. Přece jenom kompromis z deseti názorů a úhlů pohledu se dělá hůř. „Když jsem hru četla poprvé, tak jsem se smála. Mám ráda tragikomický žánr, kdy se člověk směje a zároveň mu běhá mráz po zádech,“ přikyvuje vyškovská herečka.

Mrazení zažívá i divák. Tím, jak je hra komorní a oba představitelé používají minimalistické herecké prostředky a divák v první řadě je jen pár decimetrů od nich, tak je sebemenší zaváhání a upadnutí v rytmu nebo v atmosféře hned vidět. Troufám si tvrdit, že na zkoušce těch zaváhání příliš nebylo.

Tak a teď ještě naostro.