Bezpečnostní expert Mareš z Brna: Ruský útok na Ukrajinu by zasáhl celou Evropu

Nakolik je hrozba přímého konfliktu reálná?

Jak jsem již naznačil, podíváme-li se na to racionálně, Rusko by zaútočit nemělo. Ale ruští představitelé se mohou cítit zahnáni do rohu, pak se riziko nějaké omezené vojenské akce – třeba výpad na Mariupol a propojení Krymu s Ruskem - zvyšuje. Nicméně k tomu spíše nedojde. Ačkoli se snahy o vedení války v ruském velení mohly v posledních měsících reálně vyskytnout, současná reakce NATO a Západu je natolik razantní, že se k tomu Rusko zřejmě neodhodlá. Ale opět: my počítáme, že bude jednat racionálně. Rozhodnutí však může vyplynout z emocí.

Hron jako drsňák v seriálu Odznak Vysočina. Na milovníky nemám ksicht, směje se

Co by případný ozbrojený konflikt znamenal pro zbytek Evropy a Českou republiku?

Záleželo by na rozsahu útoku. Určitě by to však znamenalo rozsáhlou migrační vlnu. Válka by také vedla ke značnému prohloubení energetické krize, pokud by Evropa rychle nenašla náhradní zdroje. Atmosféra v zemích, kde existuje silná prokremelská politická scéna, by zhoustla a vyhrotila se. Do nich můžeme řadit i Českou republiku. Lze si představit také střety mezi proruskými a proukrajinskými silami i na našem území. Koneckonců ukrajinské nacionalistické organizace mají své příznivce i zde. To stejné platí pro Rusy v Česku se sympatiemi ke Kremlu, se kterými jsou v kontaktu domácí panslavisté, včetně paramilitárních skupin. A samozřejmě by to byl velký test soudržnosti NATO a Evropské unie. Výpad na Ukrajinu by ukázal, jak se k Rusku jednotlivé státy staví a třeba by to dodalo Putinovi pocit, že si může dovolit ještě víc, pokud by Západ zklamal.

Máme se tedy jako země z bývalé sféry vlivu Sovětského svazu Ruska bát?

Bude to hodně záviset na postoji, který Západ zaujme směrem k Ukrajině. V případě, že by Rusko nabylo dojmu, že ji získalo snadno, mohlo by své požadavky stupňovat. Imperiální tendence Ruska jsou totiž zcela zřejmé. Nepředpokládám ale, že by Putin vzal celou Evropu útokem, na to a následnou okupaci zkrátka nemá dostatek sil. Evropu by se ale mohl pokusit ovládnout například nastolováním proruských vlád. Zkušenost z roku 1968 nebo Maďarska v roce 1956 je ale momentálně v celoevropském měřítku nepředstavitelná. Bezpečnostní situace už je jinde. Hrozbou zůstává vydírání se vztahem k nasazení jaderných zbraní.

Co Rusko svým počínáním sleduje?

Snaží se obnovit sféru vlivu, kterou mělo za dob Sovětského svazu a získat si respekt. Rovněž si vytváří předpolí, aby z jeho pohledu nehrozilo nebezpečí, že bude mít nepřátelské síly blízko hranic. Což může mít vojenský aspekt, ale je tam i aspekt politický. Čili že ve chvíli, kdy se v okolí Ruska bude dařit demokratickému státu prozápadní orientace, mělo by to vliv i na obyvatele v Rusku, což by mohlo vést k nepřátelským náladám vůči Putinovu režimu.

V případě ruského útoku na Ukrajinu, jaký bude Putinův cíl?

To je těžké určit. Je totiž potřeba se bavit i o případném rozsahu útoku. Zda by šlo o strategické propojení Krymu s pevninou, které by znamenalo posílení pozice v černomořském prostoru a zároveň demonstrovalo ruskou razanci a odhodlání bez ohledu na názory Západu. Druhá varianta je frontální útok na Ukrajinu. To by Rusko hodně riskovalo, protože by mohlo dojít k velkým ztrátám. Západ by také určitě vyvinul nesmírný ekonomický tlak, který by byl pro Rusko citelný. Například zpřetrhání mostů do Německa. Také by to ruské jednotky vystavilo riziku partyzánské války. Pak se nabízí otázka, jak velkou část Ukrajiny by Rusové okupovali. Východ by ještě možná kontrolovat zvládli, ale na Západě by měli problém.

Tajná receptura ožívá: kapucíni v Brně opět po 70 letech vyrábí "bylinný zázrak"

Jaké jsou ruské požadavky, aby na Ukrajinu nezaútočilo?

Například vrátit geopolitickou situaci v Evropě před rok 1997. Splnit lze sice vše, ale od NATO by to bylo velmi naivní a nezodpovědné. Zpochybnilo by to celý smysl vývoje od pádu komunismu ve východní Evropě, rozšíření aliance a posílení bezpečnosti států bývalého sovětského bloku. Byl by to velký zásah do vnitřní suverenity zemí aliance. Další podmínkou je, že se NATO nebude rozšiřovat. Tady by na nějaké pragmatické zákulisní dohody o zvláštních statutech zemí jako Ukrajina nebo Gruzie za určité konstelace dojít mohlo, i když to by Rusové vnímali jako signál slabosti Západu a stupňovali by požadavky dále. Také zákaz rozmisťování jednotek v nových členských státech, což ale naprosto zpochybňuje například obranu Pobaltí, které by tak bylo vystaveno hrozbě obsazení Ruskem v horizontu dvou až tří dnů.

Rusové si přece musí uvědomovat, že NATO na tyto podmínky nepřistoupí.

To ano, proto mohli podmínky nadsadit, aby nakonec dosáhli nějakého kompromisu a před obyvatelstvem by to prezentovali jako vítězství.

Má Evropa prostředky, aby Rusko případně zastavila? Amerika, dosavadní hlavní protipól ruským silám, totiž pozornost od starého kontinentu obrací spíše k Číně.

Aktuálně se některé americké jednotky do Evropy opět přesouvají. A to je i efekt ukrajinské krize. NATO znovuobjevilo určitou soudržnost a Spojené státy se o Evropu museli začít zase více zajímat a posílat nové vojáky. Evropa sama o sobě příliš možností nemá. Kromě těch ekonomických. Vojensky na aktivitě USA hodně závisí. Ostatně i tohle může být důsledek krize: snaha Evropy buď upustit od vytváření jednotné vojenské struktury anebo ji naopak začít reálně budovat. Ukazuje se, že pro obranu evropského prostoru jsou zatímní výsledky v rámci Evropské unie nedostatečné a musí spoléhat na roli USA a Velké Británie v NATO. Což trochu zpochybňuje smysl společné obranné evropské politiky, která existuje na papíře více než funguje ve skutečnosti.

Jaké možnosti ekonomického vzdoru Evropa má?

Vpád na Ukrajinu by například mohl znamenat konec plynovodu Nord Stream 2 do Německa. Pak lze využít cílené sankce na představitele ruského režimu, včetně nemožnosti cestovat do zemí Evropské unie. A odstřihnutí Ruska od finančního systému SWIFT (Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci. Slouží zejména k mezinárodnímu platebnímu styku. pozn. red.). Nicméně energeticky Evropa v úplně výhodné pozici není, protože nemá nasmlouvané náhrady za dodávky plynu a ropy. A Norsko chce z ekologických důvodů omezovat vlastní těžbu. Pokud by se ale nějak podařilo nahradit ruské zdroje v energetickém mixu Evropské unie, tak Rusko citelně zasáhlo. Všechen plyn a ropu na východoasijské trhy neprodá. Evropa je ale v tomto směru stále spíše rukojmí.

Z jakých historických událostí ruské nárokování si východu Ukrajiny vychází?

V roce 1954 přidělil Chruščov tehdy ruský Krymský poloostrov Ukrajinské SSR. Odkazovalo se na historickou symboliku a nepůsobilo to větší problémy, protože se jednalo o procesy v Sovětském svazu. Spory nastaly až po jeho rozpadu a vše eskalovalo anexí poloostrova v roce 2014. Ale něco jiného je Krym a něco jiného východní Ukrajina a pak celá Ukrajina. Ruský pohled je takový, že současný rozměr Ukrajiny neodpovídá tomu, co byla Ukrajina historicky a že tam jsou území, která jsou tradičně ruská včetně například Oděsy. Určité východní oblasti podle Rusů historicky Ukrajině nepatří a v posledních měsících a letech začalo ruské vedení navíc apelovat na to, že Rusové a Ukrajinci jsou jedním národem a že dělení na dva národy je chybné a nedopovídá realitě.

Brněnský vesmírný premiant má další kontrakt, prozkoumá exoplanety

Jak na tento pohled na historii reaguje ukrajinská veřejnost?

Západ země to samozřejmě odmítá. Nicméně už i východ, který by do určité míry bylo možné označit za částečně proruský, od svých východních sousedů dává zčásti ruce pryč. Rusko na Ukrajině podporu ztrácí, byť jeho stoupence na Ukrajině stále nelze podceňovat. Především na východě země jsou proruské složky stále síla, s níž je třeba počítat. Rusové tam vidí svůj „jihovýchod“, podle toho jsou pojmenovány i některé aktivní militantní skupiny.

Západní média Rusko vykreslují jako agresora. Ruská samozřejmě opačně. Jak Putin své činy na hranicích s Ukrajinou obhajuje?

On je obhajuje spíše před svým obyvatelstvem a příznivci v cizině než před celým Západem. S jasným cílem: mobilizovat veřejné mínění pro podporu svého režimu. Snaží se nastolit atmosféru strachu. Využívá narativu, že nepřátelé se přibližují k ruským hranicím. Že Američané by rádi měli na Ukrajině své zbraňové systémy a ty by mohly dosáhnout do pěti minut Moskvy. Přitom Rusko upozorňuje na historické zkušenosti. Už Napoleon do Ruska vpadl a musel se dlouhou dobu probíjet jeho územím, až nakonec prohrál. Na přesunutí svých pozic hlouběji do Evropy odkazují i v souvislosti s paktem Molotov-Ribbentrop (Smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik, pozn. red.) a následným napadením Německem ve druhé světové válce. Wehrmacht se musel probíjet rozsáhlým územím a Sověti tak měli čas Němce zbrzdit a nakonec i u Moskvy a pak u Stalingradu porazit.

Nakolik jde o relevantní argumenty?

Jsou zčásti relevantní vojensky, ale ne politicky. Západ na Rusko totiž zaútočit nechce. Po zničující válce s takovým gigantem opravdu nikdo v NATO na relevantní politické pozici netouží. V tom je i rozpor ruské propagandy. Na jednu stranu Západ vykresluje jako blížící se hrozbu, která chce Rusko zničit a rozebrat si jeho nerostné bohatství. Na stranu druhou jako neakceschopné dekadentní společenství multikulturních blouznivců, transsexuálů a šílených feministek, které rozkládají tradiční společnost a kde je „ruský svět“ vykreslován jako záchrana před tímto zmarem.

Jakou roli bude v tomto konfliktu hrát kybernetická válka? Například řada médií včetně České televize se v posledních dnech stala terčem kybernetických útoků.

U těchto útoků je obtížné najít zdroj. Zda za tím stojí přímo stát, polostátní nebo nestátní skupiny. V celkovém kontextu to ale může být jedno. Je to způsob, jak útočit a působit škody bez fyzického kontaktu. Pokud je infrastruktura v kyberprostoru zranitelná, samozřejmě toho útočníci využijí. Podobných útoků tak můžeme očekávat více. Právě i kvůli obtížné přičitatelnosti. Dílčím cílem ale mohou být i masivní krádeže osobních údajů.

K čemu slouží hybridní válka?

K destabilizaci a podlomení morálky nepřítele, vůle politiků a veřejnosti něco dělat proti akcím protivníka. Šíří se dezinformace a vyvolává se chaos. Diskredituje se etablovaná politika, například znevěrohodněním státu, který není schopný svou kritickou infrastrukturu a data vlastních občanů bránit. Proto je také důležité, že u nás se na tuto oblast klade velký důraz. Dalším rozměrem je narušení ekonomického a vojenského potenciálu nepřítele a propagační válka v kyberprostoru, která slouží mimo jiné k mobilizaci spřátelených extremistických skupin.