A tak vznikl dva roky trvající projekt s názvem Herzlich willkommen, jehož autorkou je brněnská výtvarnice Kateřina Šedá. Na louce na zahradě domova vyrostly na dvě desítky zmenšenin rodinných domků, v nichž trávili svůj život sami klienti. Domy, které mají zároveň úlohu ptačích budek a krmítek pro ptáky, jsou přesně takové, jaké si je ve svých vzpomínkách senioři uchovali.


Instalace obce, kterou mohou nyní lidé „procházet“, je hotová teprve od úterý. „S každým s vybraných seniorů jsem během našich společných hovorů vzpomínala na dům, ve kterém celý život bydleli. Někdy to bylo těžší, na mnohá místa jsme proto museli s ředitelem Českého centra ve Vídni Mojmírem Jeřábkem přímo zajet a dům nafotit. Někteří lidé měli fotografie domu v mobilu, nebo rekonstruovali jeho vzhled s rodinou. Jiní měli k dispozici dokonce plány,“ vypráví výtvarnice.


Dlouhé diskuze za asistence tlumočníka přetrhala pouze koronavirová pandemie. Ta dokončení projektu zbrzdila. „Mým cílem bylo vytvořit podobu domů tak, jak se vryly do paměti seniorům. Bylo pro mě důležité, abych zachytila každý důležitý detail, na který mě upozornili. Ten jsem záměrně i zdůraznila. Kupříkladu velké okapy nebo vzrostlý strom. Někteří si zase vzpomněli třeba jen na to, že je někdo vykradl. Zároveň jsem chtěla, aby si domy sami pojmenovali. A aby mi sdělili, jací jsou jejich nejoblíbenější ptáci,“ popisuje Šedá.

Komunikace s rakouskými klienty domova však zpočátku nebyla zrovna jednoduchá. „Trošku jsem měla pocit, že si ode mě drží odstup a příliš mi nedůvěřují. V tomto jsou Rakušané jiní než třeba Italové. Jsou složitějším národem. A tuhle bariéru jsem musela zdolávat. Ale jsem moc ráda, že se to podařilo,“ usmívá se Brňanka.


Díky projektu Herzlich willkommen tak budou senioři nejen společně vzpomínat, ale zároveň se ocitnou i v kontaktu s okolní krajinou. „Zahrada působí klidně, ale zároveň vesele. Potkala jsem se tam s jedním stařečkem, který mi říkal, jaká je to krása. A že teď mají ptáčci skutečně pestrý výběr. Líbí se mi také, že některé domů jsou v korunách stromů, jiné pak níže. Dají se otevírat a většina z nich má i číslo popisné. Je vidět, že lidé, kteří tady žijí, mají více projektů, jež jim přinášejí radost ze života. Kupříkladu i vyvýšené záhony se zeleninou, o které se zřejmě starají. I tento projekt bude podle mě jedním z těch, které lidem v domově pomohou překlenout se přes covidovou pandemii,“ říká přímo na místě Češka Petra Ziegelwagner, která v Hainfeldu pracuje ve škole.


Výtvarnice Šedá se k projektu, na němž spolupracovali i ornitologové, dostala v podstatě náhodou. „Byla to veřejná soutěž, do které jsem byla nominovaná. Kunst im öffentlichen Raum. Ve finále jsme byli tři. Já a ještě dva rakouští umělci. A porota vybrala mě. Šlo o realizaci umění ve veřejném prostoru, kdy kupříkladu součástí obnovy zahrady musí být nutně i nějaké umělecké dílo, které by aktivizovalo seniory. Protože se staršími lidmi pracuji dlouhodobě, bylo mi jasné, že musím připravit takový návrh, který jsem s nimi vzhledem k jejich věku schopná i uskutečnit,“ je si vědomá brněnská umělkyně.


Zahrada, jejíž součástí je nyní i zmenšenina místního kostela, ke kterému již mnozí klienti sami nedojdou, je ze spodní části přístupná i veřejnosti. „Instalace vznikla s obrovským nasazením umělkyně a pro náš dům, naše obyvatele a spolupracovníky je skutečně vydařeným projektem. Sice nás zbrzdila pandemie, ale o to větší jsme měli radost, když paní Šedá a její tým v úterý konečně domky, jež mnozí označují za takovou obdobu klagenfurtského Minimundu, nainstalovala. V ten den vyšlo počasí a klienti tomu mohli zvědavě přihlížet,“ pochvaluje si ředitelka zařízení Gabriela Galeta.

Z díla je podle jejích slov cítit, že vzniklo s láskou a citem pro detail. „Čísla popisná ze speciálně vytvořených smaltovaných tabulek, hlava jelena nad vstupními dveřmi nebo velký bazén. Skutečně zapracovala mnoho zajímavých detailů. K naší velké radosti je zároveň instalace také funkčním prvkem, který bude sloužit jako krmítko ptákům z našich zeměpisných šířek,“ vyzdvihuje Galeta, jejíž rodiče byli jedněmi ze seniorů, kteří se do projektu aktivně zapojili.


Podobných instalací s nejrůznějšími komunitami a skupinami lidí má Šedá zhruba šedesát. „Za zmínku stojí kupříkladu projekt z jednoho domova seniorů v Holandsku. Vycházel z mého pocitu, že se děti na návštěvě u prarodičů často nudí. Prarodiče hovoří s jejich maminkou a tátou, ale těžko se jim navazuje vztah právě s dětmi. V domově tak přibylo tedy asi osm typů různých stolů, takový nestandardní dětský koutek, kde se společně zabaví jak senioři, tak i děti,“ přibližuje Šedá.


Velký ohlas zaznamenal také její osm let trvající projekt s vlastní babičkou. „Bylo to takové zvláštní období, kdy moje babička asi dva roky jen tak polehávala a byla úplně bez energie. Ptala jsem se tehdy otce, zda neví, jak vypadá okružní pila. A on, že to tedy neví a mám se zeptat babičky, která třiatřicet let pracovala v železářství v sekci nástrojů. A ona mi hned namalovala pilu včetně ceny. To bylo po dvou letech poprvé, kdy ji něco nadchlo. Rozhodla jsem se proto, že společně zrekonstruujeme a nakreslíme obchod, kde pracovala. A tím jsem ji vlastně vrátila do života. Z hovorů s druhou mojí babičkou pak vznikla kniha Normální život. To proto, že moje babička pořád opakovala, že nic zajímavého neprožila. Že žila jen normální život. No a tuto knihu teď nosí moje dcera do školy a ukazuje ji svým spolužákům,“ uvádí na příkladech Šedá.


Jak zdůraznila, je jí líto, že podobné projekty napříč generacemi zatím nenacházejí podporu i v České republice. „Stáří je důležitou součástí života a já jsem moc ráda, že mohu jeho odkaz pomocí svých projektů zachovat pro příští generace. Vidím v tom smysl. Je mi i trošku líto, že umělci k těmto věcem nejsou moc vedení. Přitom senioři jsou zajímavou skupinou lidí, která nám má co předat,“ poznamenává výtvarnice.