Po kontrolních vyšetřeních a těsně po maturitní zkoušce vyrazil do Plzně, kde měl kostní dřeň darovat. Jako podporu vzal i dotyčného kamaráda. „Do poslední chvíle jsem měl strach, nevěděl jsem, co mě čeká,” přiznává.

Potřebné buňky mu z krve vyfiltroval takzvaný separátor. „V rukou jsem dvě tlusté jehly napojené na přístroj podobný pračce. Asi čtyři hodiny jsem musel nehybně ležet,” popisuje. Poté byl prý hodně unavený, skoro nemohl vstát z postele. „Když se na to ale podívám, že jsem mohl zachránit někomu život, ležet někde čtyři hodiny opravdu nebyla taková oběť.”

Po darování se dostavil pocit euforie. „Byl jsem nadšený, že jsem mohl někomu dát šanci na další život. Jsem kamarádovi dodnes vděčný, že mě přesvědčil a že jsem takový pocit mohl zažít,” říká student brněnské techniky.

Spolu s dalšími dárci z Česka dostal ocenění od Českého národního registru dárců kostní dřeně, vyznamenal ho i hejtman Zlínského kraje, odkud Polášek pochází. Jako zasloužilý hrdina se ale necítí: „Těch ocenění je možná až příliš, zase tolik jsem toho neudělal. Nebyl to nějaký úžasný čin,” podotýká skromně mladý dárce.

Mrzí ho, že je u nás na rozdíl třeba od sousedního Německa tak málo lidí zapsaných v registru, podle něj není důvod se darování kostní dřeně bát. „Je potřeba, aby zaznívali osobní zkušenosti dárců, aby lidé neměli strach,” myslí si Polášek.

Darování je anonymní, Polášek ví jen to, že pomohl ženě. „Za pět let je možné domluvit se na osobním setkání, ale už teď můžu napsat dopis, zeptat se, jak se jí daří,” doplňuje.

PETRA ŠEBKOVÁ