Můžete popsat váš nejtěžší zásah?

Musím říct, že jsem byl od svého nástupu skoro u všech větších zásahů. Ale nejtěžší byl asi výbuch v brněnské Tržní ulici v červnu roku 2004. Zemřeli tam čtyři lidé. Spadly troleje, suť byla rozházená po celé křižovatce.

V čem to bylo obzvláště složité?

Jedna z obětí byla dcera mého kamaráda, který tam přijel také zasahovat. Hledal svou rodinu, bylo těžké zabránit mu, aby tam bezhlavě nevběhl. Manželka přežila, syn se zdržel ve škole, holčička zemřela, našli jsme ji až druhý den. Zachraňovali jsme dva lidi, kteří se propadli z čtvrtého patra až do suterénu. Byla to starší žena s mužem. K němu se sutinami prohrabal kolega Milan Havlát, já jsem byl hned za ním. Muž se třásl, byl hodně popálený. Ještě bojoval o život několik dní v nemocnici, ale oba dva nakonec zemřeli.

Kdo je Václav Myslivec
Narodil se v roce 1967, je třicet let ženatý a má dvě děti, dceru a syna.
Vystudoval gymnázium v Brně.
U profesionálních hasičů je od roku 1996, předtím sloužil jako podnikový hasič v brněnské Zbrojovce.
Na stanici v brněnské Líšni pracuje už pátý rok, předtím byl na stanici v Lidické ulici. Od začátku slouží jako technik chemické služby.

Zažil jste někdy podobný případ?

V roce 1997 jsem byl jako jeden z prvních u zhroucení obchodního domu na brněnském náměstí Svobody. Tam vyhaslo pět životů. Zásah trval asi tři dny. Obě akce byly po obědě. Připadal jsem si jako ve válce. Celé náměstí bylo zahalené v oblacích prachu. Při takových akcích potřebujete anděla strážného, abyste jimi prošel bez ztráty kytičky, ale nesmíte ho moc unavovat.

Co se na náměstí dělo?

Pohybovalo se tam hodně lidí. Měli jsme hlášené, že je tam asi dvacet dělníků, ale nevíte, kdo byl zrovna v kterém patře. Dva chlapi viseli na štítě, další spadl ze čtvrtého patra až do sklepa. Zavalila ho dvousetkilová mašina, která tlačí cement. Ten měl vysypaný na hlavě, nemohl dýchat, podařilo se mi k němu prohrabat a cement jsem mu vytahoval z pusy, aby se neudusil.

Myslíte při akci na výjimečnost podobného zásahu?

Činnost nám ani neumožní se na zásah dívat z pohledu nějaké senzace. Dojde vám to až později, když se k tomu vracíte.

Měl jste někdy při zásahu strach?

Ano. Třeba v Tržní ulici. Viděl jsem, jak se to tam sype. Po zkušenostech ze zásahu na náměstí Svobody už jsem věděl, čeho se mám bát. Taky mám strach z požáru v uzavřených prostorách, kde nejsou okna ani dveře, například u podzemní garáže. Chytne tam jedno auto, od toho další tři a prostor je nepřehledný, nebezpečný. Nevidíte na deset centimetrů.

Odkdy jste u profesionálních hasičů?

Nastoupil jsem v roce 1996, předtím jsem sloužil jako podnikový hasič ve Zbrojovce. Za celou kariéru jsem neudělal průšvih, což musím zaklepat. Kariéra se mi už ale chýlí ke konci. Hasič musí být zdatný, člověku s přibývajícím věkem slábne zrak a sluch.

Co vás přivedlo k vaší práci?

Přičichl jsem k ní ve Zbrojovce, kam mě přivedl kamarád, který mě nalákal na sportování.

Ke kterým situacím vyjíždíte nejčastěji?

Často jsou to autonehody. Třeba zhruba před třemi lety se v brněnské Slatině srazily tři kamiony. Jeden řidič to nepřežil. Přišla tam pak jeho matka. Bylo vidět čiré zoufalství. Když se s tím ztotožníte, může vám i slza ukápnout. K takovým emočním věcem se raději moc nevracím.

Jak reagujete na planý poplach?

Buď to někdo špatně vyhodnotil, nebo si z nás udělal srandu. Řeknu si, že je to hlupák. Někteří mladí hasiči chtějí pořád jezdit k zásahům, ale já už dnes vím, že nejlepší směna je ta, když nikam nevyjedeme, protože vím, že se ten den nikomu v Brně a okolí nic zlého nestalo.

Jakou máte funkci ve své jednotce v brněnské Líšni?

Jsem technik chemické služby. Starám se o dýchací techniku, detektory, dýchací přístroje. Dále o ochranné nebo přetlakové obleky. Sloužíme jako servisní středisko i pro některé další územní odbory. Každá specializace k něčemu předurčuje, ale k požárům vyjíždím jako každý jiný.

Když máte čtyřiadvacetihodinové služby, zaspíte?

Dříve jsem byl v permanenci i v noci. Jednotky přijížděly několikrát za noc na výměnu dýchací techniky, nyní už je na stanicích určitá zásoba dýchacích přístrojů. Ale nemám takový spánek, že bych úplně vypnul.

Co se nejvíce zlepšilo za dobu, co jste u sboru?

Obrovský posun nastal v orientaci na požářišti díky termokamerám. Toto zařízení, které stojí do půl milionu korun, má nyní obrazovku s výborným rozlišením. Když jsem nastupoval, byla na územním odboru jediná termokamera, která rozlišovala jen teplotu odstínem šedé barvy. Pokud jste prostor neznal, bylo vám to na nic, protože jsem se nedokázal orientovat.

Zlepšila se výstroj hasičů?

Už nemusím být čtyřiadvacet hodin v jednom oblečení. Mám možnost si ho na vyžádání přehodit. Když jsem nastoupil, měl jsem dvoje bavlněné kalhoty. Pokud jsem byl večer u požáru, tak jsem v nich i spal. Protože u dalšího zásahu jsem se brodil v odpadcích. Jedny kalhoty jsem měl mokré, druhé smradlavé.I automobily jsou jiné. Dneska je pomalu více aut než hasičů.

Znamená to, že i při zásazích se asi cítíte bezpečněji?

Dřív jsme měli jen bílé přilby jako na stavbách a koženou roušku na krku. Teď využíváme masku, kuklu, holandský límec, dostali jsme nehořlavé izolační obleky. Jsme tak chránění, že můžeme zasahovat i v těžkých podmínkách. Spíše než popálení hrozí přehřátí organismu. Ne jako byly dříve spálené uši nebo shořelé obočí.