Strávil jste tady deset let života. Jak se vám bude odcházet?

Je fakt, že člověk odchází a vše zanechává. Ale přijde jiný kněz, otec Zdeněk z Protivanova. Těší mě, že se nám pro něj a lidi po tornádu podařilo opravit faru i kostel. Smutný nejsem. Bylo by mi naopak líto, kdyby sem po mně nikdo nepřišel. Farářské místo má mít určitého trvání. Dva tři roky se člověk oťukává, pak přijde období, kdy se všichni znají a je možné farnosti něco odevzdávat. Ale pak už přijde období, kdy je dobré, aby šel dál. Podle mě přichází ta doba mezi desátým až dvanáctým rokem. Rozhoduje o tom otec biskup a myslím, že takhle je to správně.

Existuje recept, třeba i pro čtenáře, jak se s tím vyrovnat?

Kněz o tom musí přemýšlet ještě předtím, než se knězem stane. Předtím, než otec biskup na mladého muže položí své ruce a vysvětí ho na kněze, mu musí slíbit úctu a poslušnost. Slíbil jsem, že tam, kde mě bude potřeba, půjdu. Jsem s tím smířený. Ve svém prvním působišti v Dolních Loučkách na Brněnsku jsem byl sedm let, tady deset. Má to tedy stoupající tendenci. Třeba budu v Drnovicích dvanáct, kdo ví (úsměv).

Po čem se vám bude stýskat?

Poznal jsem zde mnoho lidí, a mnoho dobrých. Ne všichni ale byli dobří. Na to, co bylo špatné, a prožíval jsem to jako určitou bolest, docela rychle v novém prostředí zapomenu. Na to krásné budu vzpomínat. Věřím, že i farníci z Moravské, Hrušek či Týnce za mnou do Drnovic někdy přijedou tak, jak za mnou k nim jezdili ti z Dolních Louček. Přece jen jsme si mezi sebou vytvořili hezké vztahy a mě potěší, když budou mít cestu kolem a zastaví se. Dokonce mi někteří už nyní přislíbili pomoc se stěhováním.

Nejvíce jsem tady pracoval s mládeží. Tedy s lidmi mezi patnácti až pětadvaceti lety. Na ty nikdy nezapomenu. Je to velmi silná a energická skupina, se kterou jsem prožil mnoho krásného. Farní dny, plesy, výlety a poutě. Vše díky jejich aktivitě. Dělali to s radostí a mě nabíjeli energií.

Kdybyste měl zmínit, co zásadního vám farnost dala, čím vás ovlivnila, a co jste jí naopak dal vy. O co by šlo?

Je to těžká otázka. V každém působišti se kněz musí aklimatizovat a přijmout mentalitu lidí, kteří v dané farnosti žijí. V Dolních Loučkách jsem měl velkou radost z jednotlivců i rodin, kterým se povedlo z víry, jíž prožívali jen na povrchu, zajet na hlubinu. Poznali opravdovou krásu křesťanského života se vším, co k tomu patří. S obětí pro druhého, někdy s přijetím kříže i bolesti. A to vše dokázali v radosti. To mě hodně ovlivnilo a těšilo. Tady a v Brně, kde jsem působil dříve, to pak byla mládež. Otevřená, čistá, bez předsudků a přemýšlivá. Mladým lidem jsem vždy říkal, uchovejte si to. Až budete starší, zůstaňte takoví.

Které období z těch deseti let na Břeclavsku pro vás bylo vůbec nejtěžší. Šlo o tornádo, nebo ne?

V jistém pohledu ano. Byl to radikální zásah do veškeré pastorační činnosti a práce. Člověk se musel v tu dobu přeorientovat na jiné věci, které cítil, že ode něj pán Bůh vyžaduje. Věřil jsme, že je to jen radikální dočasná změna. Třeba na rok. Ale ono je to tři roky, a my pořád stavíme a opravujeme.

Neřekl bych ale, že to bylo nejtěžší. Nejtěžší bylo probudit některé lidi z falešného křesťanství a povrchního života věřícího, který spočívá v tom, že si v neděli zajdu do kostela, tam si něco vyslechnu, zdřímnu si, hlavně, ať to není dlouhé, a mám na týden s pánem Bohem vystaráno. To mě hodně bolelo. V porovnání s předchozí farností sem sice chodí více lidí, ale zato takových, kteří svou víru prožívají právě tímto způsobem. Je to taková tradiční víra, která se předává tím, že si v neděli zkrátka jen zajdeme do kostela.

A o čem podle vás tedy má být víra?

Má být něčím, co ovlivní celý lidský život. Tak, jak se to podařilo po tornádu u mnoha mladých lidí. Má být spojená s radostí, ne s povinností. Jdu do kostela s radostí, potkám se s lidmi, povídáme si, po mši svaté jdeme na faru na kávu, posedíme, dáme si něco dobrého a debatujeme. To je opravdová víra.

Poznáte, kdo jak víru skutečně prožíval a prožívá?

Ano, je to vidět i ve chvílích, kdy lidé z tohoto světa odcházejí a já se s nimi potkávám a povídám si s nimi. Někteří mě nabíjí nadějí. Těší se, až se tam nahoře potkají se svými blízkými a věří, že jim to, co se třeba v životě nepovedlo, pan Ježíš odpustí. Smutný jsem naopak z těch, kteří sice chodili celý život do kostela, ale spíše z nutnosti. A v jednom z posledních rozhovorů mi pak říkají, jak hrozně dopadli a jak už to chtějí mít za sebou. To mě pak mrzí.

Vybral byste si tuhle farnost, kdyby věděl, že přijde tornádo?

Nevím, ale jsem vděčný Bohu, že jsem sem přišel, viděl to, a mohl to vše vnímat a prožívat.

Určitě bych měl strach, to je přirozené. Kdybych tady nebyl, nezažil bych tolik lidské dobroty, lásky, upřímnosti a charakternosti. Přicházeli sem lidé ze západních Čech, nevěřící, ale pomáhali na faře i kostele. Říkali, že do kostela nechodí, ale nezapomněli, jak jim lidé odsud pomáhali před pár lety při povodních. Že jsou dlužníky a dluh přišli splatit.

Změnilo lidi tornádo?

Tornádo nikoho nezměnilo. Ale to, co v člověku bylo, se zvětšilo. Jak zlo, tak i dobro.

Když byl člověk zlý a záleželo mu jen na sobě, nestal se dobrým. Po tornádu přicházeli ti, kteří o nic nepřišli, kteří byli v nezasažené zóně, rozebírali trámy, které jsme dali k dispozici před kostel jen proto, že si chtěli postavit novou garáž. A neštítili se to brát lidem, kteří ani neměli střechu nad hlavou.

Ale narostlo i dobro. Přišla za mnou třeba jedna babička, která šetřila vnučce na auto. Přinesla dvě stě padesát tisíc korun, dala mi je do ruky a brečela. Říkala, že když to viděla, šla za vnučkou s tím, že to tady lidé potřebují. A ona jí bez váhání dala svolení. Ta stará žena mi přinesla celoživotní úspory, abychom je mohli rozdat potřebným. Neskutečné. Takových, kteří nezištně pomáhali, bylo moc. Na to nikdy nezapomenu. Byl to snad silnější zážitek než samotné chvíle, které jsem prožíval v kostele během tornáda.

Zjišťoval jste si více o novém působišti v Drnovicích?

To víte, že ano. Vím o stadionu uprostřed obce i o tom, že se zvažuje jeho rekonstrukce. Kdysi přece tamní fotbalisté hrávali nejvyšší soutěž. Když jsem si na internetu o obci četl více, už teď mi lidé tam přirostli k srdci. Těším se na přírodu. Vyrůstal jsem na Slovensku v Žilině, kde byly samé kopečky. Každý víkend jsme na nějaký šli. Tady v Moravské Nové Vsi mi lesy a hory chybí. Rozpálená rovina mi úplně nesedí. Na Vyškovsku je to přeci jen trošku jinak. Hned nedaleko fary je pěkná rozhledna, věřím, že k ní budu často chodívat. Stejně tak i na hříbky do lesa.

Kdy se vůbec stěhujete?

Tento týden jsem měl poslední náboženství s dětmi, poslední setkání s biřmovanci, hodinu náboženství se staršími a v neděli mě čeká poslední farní den. Zpravidla se končívá 31. červenci, aby mohl člověk svou službu v klidu dokončit, a pak se postupně připravit na nové působiště v září. No já jsem ale výjimkou. Poprosil jsem pana biskupa, abych si mohl odpočinout. Po tornádu toho spánku moc nebylo, dvě tři hodinky denně po dobu několika měsíců. I teď je stále mnohem více práce než v běžném režimu. V posledních letech jsem měl dovolenou jen týden, takže jsem si to teď vybral. Končím k 30. červnu. Ještě začátkem července povedu farní tábor a do nové farnosti nastoupím až 15. září.

Co budete po ty dva měsíce dělat?

Pojedu na Aljašku (úsměv). Celý život mě to lákalo. Sledoval jsem přírodpisné filmy o divoké přírodě, migrování losů a podobně. Určitě to bude moje celoživotní cesta. Odpočinu si, načerpám energii a něco pěkného uvidím. Navíc to vše budu prožívat v kruhu kamarádů a přátel. Tři mládežníci z naší farnosti totiž pojedou se mnou. Bude to takový restart po náročné práci. S radostí se pak vrhnu do práce na novém místě.

Je něco, co si do nové farnosti vezmete z té nynější s sebou? Něco, co vám ji bude připomínat?

Dostal jsem množství hezkých fotek, alb se vzpomínkami a darů. Od ekonomické rady fary dokonce ve velkém formátu krásný obraz svatého Jakuba, který je z farního kostela. Velmi cennou věcí, kterou si s sebou vezmu, je kříž. Jeden z těch, které jsme vyrobili z původních poničených trámů našeho neoveského kostela. Je v něm vidět síla toho, co se tady stalo. Budu ho mít na očích a vědět, že i toto jsem s pánem Bohem prožil a přežil. To pro mě bude jedna z největších památek.

A je naopak něco, co byste rád zanechal vy?

Právě to, co jsem vložil do srdcí lidí. Budu se modlit, abych to semínko, které jsem vložil do srdcí lidí, nezahynulo, ale mohlo dál růst a třeba jednou přineslo i ovoce

Co byste lidem z vaší farnosti rád vzkázal?

Aby se naučili víru prožívat jako radost. Aby pro ně byla kořením života. Jak Ježíš říká: buďte světlem světla a solí země. Není třeba, aby soli bylo moc. Ale polévka bez ní nechutná. Ani víra bez radosti není dobrá. Přál bych si, aby se to povedlo. Když uvidím, že to tak je, budu hrozně šťastný.

Posledním rozloučením s vámi bude nedělní Farní den 23. června. Co máte v plánu?

Nejprve nás čeká společná mše svatá pro Moravskou, Týnec i Hrušky. Začne v deset dopoledne. Ve dvanáct bude oběd pro pozvané starostky, starosty i bývalá vedení obcí, ve kterých jsem působil. Těším se, že posedíme a pobavíme se. Ve dvě hodiny pak odstartuje odpolední program.

Hostem bude po celý den honorární konzul Lichtenštejnského knížectví Daniel Herman. Ten bude den zakončovat v půl šesté krátkou přednáškou spojenou i s diskuzí v kostele. Uvědomujeme si totiž, že bez rodu Lichtenštejnů by tady farní kostel vůbec nebyl. Donátory celého díla byli právě oni, patřili jsme do jejich panství. A tak, jak se dokázali postarat o své poddané tehdy, tak se snaží pomáhat i dnes. Byli jedni z prvních, kteří okamžitě poslali nemalou částku na to, abychom mohli pomoct lidem, které tornádo postihlo. Díky nim máme taky jednu vitráž v kostele. Daniel Herman povypráví o tom, jak se Lichtenštejni starali o panství, co bylo jejich prioritami, a o co se snaží dnes. S ukázkou toho, jak pomáhá i nyní na území, které jim vlastně již nepatří.

Pro odlehčení jsme připravili kvíz Jak znám svoji farnost. Pro hospodyňky pak soutěž o nejlepší jednohubku, kterou vybere odborná porota. Vinaři nám připravili ochutnávku vín, otevřený bude krov kostela i věž, v níž si lidé budou moci zazvonit na zvonek. Budou se moci podívat i do sakristie, kde vystavíme i starší a vzácnější kalichy a monstrance.

Dvakrát za odpoledne pak pozveme lidi na komentovanou prohlídku kostela, jejíž součástí budou i různé pikošky či ukázka hry na varhany, které jsme byli nuceni také kompletně restaurovat.

Chybět nebude ani neformální posezení ve farním dvoře s občerstvením a programem pro děti. Bude tady skákací hrad, cukrová vata i popcorn.

KDO JE MARIÁN KALINA?

  • narodil se v Žilině na Slovensku

  • je mu 48 let

  • postupně studoval filozofii a teologii v Bratislavě a v Olomouci

  • jako pastorační asistent začínal ve Znojmě – Příměticích, studium teologie dokončoval rok v Olomouci, po jáhenském svěcení prožil rok v Letovicích a pak po kněžském svěcení dva roky v Brně v kostele svatého Jakuba Staršího

  • sedm let strávil v Dolních Loučkách, kde se staral o farnosti Žďárec a Olší

  • deset let působil v Moravské Nové Vsi, pečoval i o farnosti v Hruškách a Týnci

  • baví ho především rychlá jízda - na kole, na motorce, v autě i na lyžích