Lednická kastelánka: U památek je jakékoliv množství peněz málo

K zámku v Lednici na Břeclavsku už tak nějak patří. Kastelánka Ivana Holásková se o nejnavštěvovanější zámek v České republice stará čtyřiatřicet let. A stejně dlouho také v památce zapsané na seznamu Unesco bydlí. „Stála jsem u obnovy zámeckých interiérů, palmového skleníku i vzniku současných prohlídkových okruhů," říká Holásková. Přispěla k tomu, že po náročných opravách vypadá nyní lednický zámek jako nový. Letní nabídku rozšířila o operu a další lákadla. Že se pomalu blíží doba jejího odchodu, si nepřipouští.

Sezona začala, co vás teď nejvíc zaměstnává?

Letošní rok věnujeme hlavně obnově zámeckého parku, který slaví dvě stě let od poslední velké úpravy. K výročí jsme třiadvacátého a čtyřiadvacátého dubna pořádali dvoudenní konferenci, jejíž příprava nás stála dost sil. Navíc ještě dokončujeme rekonstrukci barokní kašny v parku, kterou bychom někdy v polovině května rádi spustili. No a samozřejmě i provoz a běžná údržba jsou poměrně náročné.

Jak jste s obnovou parku daleko?

Letos jsme se věnovali odstraňování starých a napadených stromů, příští rok na jaře chceme vysazovat nové. Ještě s tím bude hodně práce. Park za dvě stě let své existence neprodělal žádnou zásadní obnovu. V posledních padesáti šedesáti letech se odstraňovaly pouze stromy, které opravdu hrozily spadnutím nebo samy spadly. Vysazovalo se jenom minimum nových stromů, takže původní podoba parku se začala ztrácet. Navíc nás potrápily i povodně a řádění bobrů. To vše přispělo k tomu, že nám ministerstvo životního prostředí dalo na obnovu zeleně peníze.

Je jich dost? Vystačí vám?

Ano. Původně se mluvilo o skoro třiceti milionech korun, ale dodavatelská firma je schopná vše udělat za podstatně méně. Takže se nakonec dostaneme na asi dvanáct milionů korun. Díky tomu, že jsme ušetřili, máme od ministerstva slíbené další dotace. Chceme proto pokračovat v opatřeních proti bobrům. Postavíme česle na Dyji a park oplotíme.

Znamenají bobři pro park skutečně tak velký problém?

Bohužel ano, škody totiž nikomu nenafukujeme. Bobři napadají stromy, které jsou historicky nenahraditelné. Jsou to staré stromy, a když na jejich místo vysadíme mladé, potrvá dalších sto let, než nabudou současné podoby. Bohužel nemáme dnes tolik peněz, abychom sázeli staré stromy, jako se dělo za Lichtenštejnů, když park zakládali.

Není to tak, že park vlastně vysadíte celý znovu?

Že bychom ho zplanýrovali a začali tvořit zvonu, to ne. Projekt, který obnovu řeší, k tomu nepřistupoval tak radikálně. Je to plynulé pokračování, postupujeme krok za krokem. V této první fázi jsme ale káceli nejvíce, aby se odstranily ty opravdu nejhůř napadené stromy. Samozřejmě jich tam spousta zůstává, takže je potřeba je dál probrat a postupně pokračovat v kácení a dosazování.

Počítáte i letos s operou v zámeckém parku?

Ano. Měla by se hrát opera Carmen, a to osmnáctého srpna. Místo zůstává stejné, tedy louka za rytířským sálem. Vstupenky už jsou v prodeji u nás na pokladně.

Pamatujete, že by byl lednický zámek celý opravený, jako je teď?

Ne, nepamatuji. Musím ale přiznat, že jsem si na tu současnou podobu zvykla strašně rychle. Teď se dívám na fotky staré třeba tři roky, když byl zámek pod lešením, anebo pět let, kdy tady ještě žádné lešení nestálo, a nechce se mi věřit, že takhle vůbec mohl vypadat. Na to dobré si člověk zvykne velmi rychle.

Čím podle vás lednický zámek návštěvníky tolik láká?

Interiéry jsou úžasné, řezbářské práce nemají ve světě konkurenci, nic takového nikde neexistuje. Navíc jsme zpřístupnili části, do kterých se návštěvníci dříve nedostali. Ale nejde jen o zámek. Lidé sem jezdí právě i díky parku, který je největší v Evropě. Láká je i skleník. A důležité je, že se v parku stále něco děje, lidé tady mohou klidně strávit celý víkend a pořád mají co dělat.

Na zámku si mohou vybrat ze čtyř prohlídkových okruhů. Který máte vy osobně nejraději?

Asi knížecí apartmány v prvním patře. Byla to moje srdeční záležitost od okamžiku, kdy jsem do Lednice před mnoha lety přišla. V těchto prostorách sídlilo zemědělské muzeum, které už nemělo kam pokračovat. Byla to stará a nezajímavá expozice. Já jsem vždycky stála o to, aby se tam vrátily pokoje, ve kterých rodina knížete z Lichtenštejna žila na konci devatenáctého století. V roce 2002 se nám to povedlo. Byla to strašně rychlá akce, na přípravu jsme měli asi čtyři měsíce, restaurovalo se obrovské množství historického nábytku a pracovali jsme dvanáct i patnáct hodin denně. Ale výsledek, myslím si, stojí za to.

Jsou v zámku ještě nějaká další zajímavá a přitom nepřístupná místa?

Každý rok říkám, že už nemáme nic, co bychom nabídli nového. Ale vždycky se najde něco, co ještě můžeme zpřístupnit. Loni jsme v prostorách, kde bývaly apartmány pro knížecí hosty, vytvořily dětské pokoje princů a princezen a muzeum historických loutek Milana Knížáka. Teď už zbývá opravdu jen pár pokojů, kde jsou depozitáře. Letos už to asi nezvládneme, ale mám představu, že bychom tam v příštím roce ukázali pokoje guvernantek a vychovatelek.

Rýsuje se i nějaká konkrétní spolupráce s Lichtenštejny?

Máme velmi dobré vztahy s muzeem Liechtenstein ve Vídni, které patří knížecí rodině. Hlavně s nimi spolupracujeme při pořádání výstav. Kníže je ochotný přebírat záštitu nad všemi kulturními akcemi, které pořádáme. Převzal ji i nad dubnovou konferencí k zámeckému parku. Bohužel ale nemohl přijet z pracovních důvodů. Úzce spolupracujeme i s archivy, takže když například potřebujeme nějakou informaci, není problém ji získat z Vaduzu tedy centra Lichtenštejnska.

Kolik zámecký areál vlastně zaměstnává lidí?

Když to spočítáme i s parkem a salety, tak je nás dohromady dvaačtyřicet. Byť se to nezdá, je to málo. Park má dvacet zaměstnanců, ale také dvě stě hektarů, což je obrovská rozloha. Pomohlo by nám, kdybychom měli aspoň o pět zahradníků víc. Údržba dá opravdu zabrat, jenom třeba květinové záhony se přesazují třikrát v roce. A jsou to obrovské plochy. Od jara do podzimu sečeme, sečeme a sečeme, je to opravdu náročné.

Jste spokojená s komerčním využitím zámku, nebo by to mohlo být lepší?

Určitě by se to dalo posunout dál. Ještě před pár lety jsme byli zvyklí, že se na zámku odehrávala spousta společenských akcí. Přízemí jsme pronajímali k různým rautům a firemním akcím. Pro nás je to samozřejmě vítaný příspěvek do rozpočtu, takže v této oblasti nyní máme rezervy. Akcí navíc ubývá. Doufám proto, že je to jenom takové přechodné období, kdy firmy šetří, a že bude zase lépe.

Zámek teď opravdu vypadá nádherně, ale co salety v okolí? Máte na ně dost peněz?

U památek platí, že nikdy na nic není dost peněz a nikdy není hotovo. Přestože je teď zámek po velké opravě, jeho údržba bude pořád stát spoustu peněz. Skleník, jehož velkou rekonstrukci jsme dokončili v roce 2002, už by opět potřeboval další injekci. Kvůli stoprocentní vlhkosti, která je uvnitř, totiž rezaví materiály. Chtělo by to zase velké nátěry i další úpravy. Podobné je to s Janohradem v lednicko-valtickém areálu. Jeho obnova skončila v závěru devadesátých let, ale po opravě už přesto volají střechy, okapy i další věci.

Jak je na tom minaret?

To je naše bolest. Opravovali jsme ho z programu záchrany architektonického dědictví ministerstva kultury. Ovšem ten skončil a s ním i práce na minaretu. Teď se snažíme žádat všechny možné strany, protože jsme opravili jenom věž. Ale spodní část, kde jsou nádherné pokoje zdobené arabeskami a mozaikovými podlahami, je v dezolátním stavu. Zmíním ještě Maurskou vodárnu, architektonicky nesmírně cennou, na kterou teď zpracováváme projekt. Pod skleníkem jsou zase unikátní katakomby, které bychom chtěli opravit a zpřístupnit. Takže jakékoliv množství peněz je málo.

V těchto dnech vrcholí obnova barokní kašny v parku. Proč vlastně tři roky nefungovala?

Problémem byly jako vždy peníze. My jsme se pustili optimisticky do rekonstrukce, protože jsme dostali sponzorský dar. Ten ovšem stačil jenom na to, že se kašna rozebrala a uložila u restaurátora, který udělal nejdůležitější zákroky. Aby se ale mohla vrátit zpátky, byl potřeba ještě další milion korun. A ten jsme chvíli sháněli. Nešlo totiž jenom o tu kašnu. Aby mohla fungovat, museli jsme vytvořit nucený oběh vody, to znamená čerpadla, přívod vody, energie a tak dále. Opravit jsme museli i bazén. Náklady tak nakonec narostly asi na půl druhého milionu korun.

Na co jste za dobu svého působení v Lednici nejvíce hrdá?

Když jsem sem v roce 1978 přišla, provázelo se na zámku jen v osmi místnostech. Prakticky všechno, co dnes návštěvníci vidí, se nám povedlo za ta léta zrekonstruovat a zpřístupnit lidem. Všechny reprezentační sály jsme vlastně dělali od základu. Dřevo se kompletně odstrojovalo, všechny podlahy se sundávaly, dělaly se nové parkety. Je to nepředstavitelná práce, kterou jsme tady udělali. Povedlo se nám i to, že jsme získali zpátky lichtenštejnské zahradnictví, které jsme opravili, postavili nové skleníky, solární topení a teď zahajujeme prodej rostlin. Je toho za námi dost. Nikdy jsem si ani nepředstavovala, že toho zvládneme tolik dosáhnout do konce.

Chtěla jste být vždycky kastelánkou, nebo jste měla jiné sny?

Každé dítě má spoustu různých přání, já jsem chtěla být veterinářkou, herečkou a nevím čím ještě. Ale vztah k historii tam pořád byl, protože můj tatínek historii miloval a od malička mě k ní vedl. Chodili jsme v Brně po památkách a četli spolu historické knížky. Živě si pamatuji, že když jsme jezdili se školou na hrady a zámky, tak jsem potom ostatním dětem předváděla průvodce, na kterého jsme si někdy i hráli. Takže někde to tam vždycky bylo.

Do které části zámku chodíte relaxovat a zlepšit si náladu?

Kdybych na to měla čas, tak v zimě do skleníku, to je naprosto úžasný balzám na duši, když je venku ošklivě. A když se oteplí, tak bych nejraději seděla na terase nad knihovnou, na sluníčku a kochala se výhledem na park.

Na zámku už léta bydlíte. Dokážete si představit, že jednou budete muset odejít?

No, to je strašná představa. Tady jsem totiž strávila většinu života. Odchod se ale tak trochu blíží, protože už jsem téměř v důchodovém věku. Dokud to půjde, dokud budu zdravá a budu moct zámku něco přinášet, chci se o to snažit. A pak to musím nějak useknout. Bude to hrůza. Přestože jsem Brňačka a v Brně mám zázemí a rodinu, chtěla bych každopádně zůstat v Lednici, abych to všechno měla na dohled.