„S onemocněním jsem se vyrovnávala velmi těžce. Jako lékařka si plně uvědomuji závažnost situace a jako matku mě pětadevadesátiprocentní šance na vyléčení neuklidnila. Pět procent je v té chvíli tak mnoho,“ říká žena, která si nepřála zveřejnit příjmení. Redakce Deníku Rovnost jej zná.

Dodala, že postupem času se s krutou diagnózou naučila rodina žít. Kromě Anežky, které je osm let, vychovávají manželé ještě dva syny. Pětiletého Vítka a tříletého Františka. V létě čekají další miminko. „Začali jsme se prokousávat vším, co onemocnění a celá situace přinášely. S diagnózou jsem se doposud úplně nesrovnala. Ale naučila jsem se žít každým dnem a být vděčná za to, co je zrovna teď, dnes. Nemyslet na to, co by mohlo být,“ dodává Monika.

Rodina musela radikálním způsobem změnit život a chod domácnosti. Nemocné holčičce zařídili vlastní pokoj, aby nepřišla do kontaktu s možným nemocným rodinným příslušníkem. „Ihned jsme s manželem přestali chodit do práce. Já začala jezdit obden nebo každý den s Anežkou na onkologii. Manžel zůstal doma a staral se o syny. Starší z nich přestal chodit do školky kvůli případným infekcím, a také my ostatní jsme se ze stejného důvodu drželi doma v určité izolaci,“ popisuje žena.

Onemocnění dcery a přerušení zaměstnání představovaly pro rodinu také vyšší náklady. Ve složité životní situaci jim pomáhala nadace Dobrý anděl. „Díky tomu jsme se mohli z velké části oprostit od starostí s penězi a po celou léčbu myslet jen na to nejdůležitější v našem životě. Na děti, na uzdravování Anežky a na to, abychom jim celé toto období mohli být já i manžel neustále nablízku. A za to jsme nesmírně vděčni,“ říká Monika.