„Československým vlčákům se druhá šance nedává. Když psa majitelé nezvládají, většinou ho nechají utratit. U nás druhou šanci dostanou. Snažíme se je převychovat a najít nový domov,“ řekl Deníku Vojtěch Radkovič Kouřil.

Československý vlčák je plemeno vzniklé zkřížením německého ovčáka a karpatského vlka. Původně byl vyšlechtěný pro službu na stáních hranicích. V současnosti mají manželé plno. Ve stanici se nyní starají o čtrnáct vlčáků a několik dalších čeká, až se uvolní místo. Jedná se o týrané, problémové nebo nechtěné psy. Řada z nich napadla majitele nebo byla nezvladatelná.

Nový domov díky odborné péči stanice už našlo kolem osmdesáti zvířat. Z České republiky i ze zahraničí. Vše odstartoval v roce 2010 zmíněný vlčák Ares. Majitelka ho nezvládla. Skončil uvázaný v lese s polámanými žebry. Vážil necelých dvacet kilo místo pětačtyřiceti. „Jednoho Československého vlčáka jsem už tehdy měl, tak jsem si do Prahy zajel pro druhého. Chtěl jsem mu pomoci. O žádné záchranné stanici jsem ale neuvažoval. Vše se začalo nabalovat až postupně. Ares už mi ale zůstal. Bohužel si po tom, co prožil, chrání žrádlo a pro člověka je v této situaci nebezpečný. Nebylo možné ho umístit do nového domova,“ vrátil se do minulosti Radkovič Kouřil.

Chování psa je obrazem majitele

Tehdy bydlel v brněnské Bystrci a postupně se mu začali ozývat chovatelé i majitelé ohledně další psů. O několik let později pak koupil v Josefovském údolí bývalý objekt Mendelovy univerzity v Brně, kde bydleli lesníci. Ta má nyní záchranná stanice zázemí. „Chování psa je obrazem jeho majitele. Když nedokáže vychovat malého jezevčíka, je to možná úsměvné. Ale když se jedná o psa, který váží pětačtyřicet kilo a v kohoutku má sedmdesát centimetrů, je to nebezpečné,“ poznamenal muž.

Ve stanici se zvířata snaží převychovat. Utlumit nebo odstranit jejich špatné návyky. Spouštěčem rizikových situací může podle odborníka být například oblečení nebo předmět. Řada majitelů si nedokáže připustit chybu ve výchově a hledají chybu u psa. „Po převýchovné fázi se psům snažíme najít nové majitele. Jezdí je k nám venčit a postupně si zvíře berou domů. Samotná adopce může trvat od několika týdnů až po měsíce. Ale většinou hned zkraje poznáme, zda má nový majitel u zvířete respekt, umí to s ním a je šance na to, že se adopce povede,“ dodal Vojtěch Radkovič Kouřil.

Provoz stanice chtěl už mnohokrát ukončit. Jedná se totiž o časově i finančně velmi náročnou aktivitu. Manželé ji mají jako koníček a psům se věnují až po práci. S venčením jim pomáhají dobrovolníci a s pokrytím nákladů dárci, kteří stanici podporují přes transparentní účet. V současnosti stojí její provoz se čtrnácti psy kolem čtyřiceti tisíc korun měsíčně. „Energie, kvalitní žrádlo, veterina. To jsou velké položky. Mnohokrát jsem si říkal, že se na všechno vykašlu. Že šidím rodinu, syna. Místo abych lítal s ním, běhám kolem psů. Neměli jsme raději jet na dovolenou? Vím, že to jednou musí skončit. Ale kdy to bude, netuším. Zatím převládá pocit, že jsme vybudovali něco, co dává smysl,“ uzavřel muž.