Ve městě se po dobu jejich pobytu uskutečnily oslavy muslimských svátků, při nichž nechybělo ani obětování beranů. „Od té doby se tady nic podobného nekonalo,“ uvedla Irena Chovančíková z Masarykova muzea v Hodoníně.

Že šlo o dosud ojedinělou situaci, o které navíc většina současných obyvatel ani netuší, zní také z okresního archivu. Turků bylo v té době ve městě více než dva tisíce. Léčili se v zařízeních, která po dobu světového konfliktu vznikla v tehdejších hodonínských školách. „Třeba na Břeclavsku to srovnání nemá. Situace v Hodoníně byla fenomén, o kterém se příliš neví,“ přikývla rovněž břeclavská historička Alena Káňová.

Jak obyvatelé Turky přijali? Podle ředitelky hodonínského archivu Galiny Rucké je brali jako návštěvu z exotické krajiny. „Byli to hosté z daleka, výjimeční,“ poznamenala Rucká.

Dochoval se například deník jedné z dívek, do něhož Turci něco zapsali. Vzkaz se ale zatím přeložit nepodařilo.

Tehdejší raněné podpořil při jejich svátcích také císař František Josef I., kterým jim poslal na šedesát tisíc cigaret. Velení vojenské nemocnice současně po představitelích radnice žádalo o desítky kilogramů mouky a cukru.

Situace se však brzy otočila a někdejší starosta Fritz Redlich neváhal se stížností. Nelíbilo se mu, že se vojáci povalují po městě a kradou poukázky na chleba. Podle týmu historiků, kteří dali dohromady knihu věnující se dějinám Hodonína do roku 1948, Redlich požadoval zamezení pohybu Turků v ulicích. „Jinak by mohlo docházet k nemilým výstupům,“ napsal starosta vojenským velitelům.

Archivářka Rucká připomněla, že hosté měli velmi uvolněné chování. Někteří z obyvatel se snědých vojáků i báli. „Došlo k několika útokům. Pobývali ve městě delší dobu a některé cesty do hospod se neobešly bez potyček. To se místním nelíbilo. Současně je ale potřeba říct, že proti slavení jejich svátků nikdo nic neměl,“ oznámila Rucká.

Poslední Turci odešli z města v létě 1917. V hodonínských lazaretech jich zemřelo 132. Na hřbitově mají svůj pomník.