Pes vhodný pro pacienta musí být kliďas, říká Zouharová o canisterapii

Měli jste doma psa nebo jiného domácího mazlíčka, když jste byla malá?

Jako malá jsem měla zvířata moc ráda, ale doma jsme žádné mít nemohli. Takže si to plně vynahrazuji dnes.

Studovala jste nějaké obory blízké práci se zvířaty?

Ne, vystudovala jsem speciální pedagogiku. Mým hlavním zaměřením je arteterapie, tedy terapie uměním.

Jak vás potom napadlo začít s canisterapií?

Částečně za tím stála ta neuspokojená touha mít zvíře. Před dvaceti lety jsem si pořídila svou první fenku, která měla bohužel zlomeninu kyčelního kloubu. Ve škole jsem pracovala s postiženými dětmi a doma jsem měla postiženého psa, tak mě napadlo, zda by mezi nimi nefungovala nějaká interakce. Podpořil mě tehdejší pokrokový ředitel školy Hanák a vytvořili jsme projekt, který jsme pak tři roky obhajovali na Ministerstvu školství. Bylo to úspěšné a brzy jsme přišli na to, že metoda má v naší škole výsledky.

Jak jste se v začátcích učili postupy canisterapie?

U nás tehdy canisterapie nebyla, znali jsme jen nějaké základy z přeložených anglických a německých článků. Kromě nás se canisterapii věnovala ještě Jiřina Lacinová se svou smečkou aljašských malamutů, ale ta využívala trochu jiné techniky než my. Nejvíce jsme se učili přímo při práci. Časem jsme zjistili, jaké postupy se nám nejvíce osvědčují a s logopedkou Dagmar Poláškovou jsme vyvinuli metodu polohování. Také nám brzy došlo, že pro canisterapii je ideální práce v týmu, tedy spolupráce psovoda, pedagoga a dalších odborníků. Později jsme pak pořádali různé republikové semináře a besedy o využití psů při terapiích.

Revoluční metoda: mrtvici odhalí i nezkušený lékař

Uvažovala jste někdy, že byste se živila výhradně prací se psi, ať už canisterapií nebo třeba například výcvikem vodicích psů?

Dva vodicí psy jsem převychovala a darovala jako štěňata pro výcvik. Asi to ale nikdy nebyl můj hlavní cíl. Co se týče canisterapie, tak tu je těžší provozovat jako hlavní povolání, protože i ti psi mají svoje limity, mohou pracovat jen určitý počet hodin v týdnu. Moji psi pracují třeba třikrát za týden a myslím, že i to je pro ně docela zátěž.

Jak dlouho psy cvičíte, než s nimi poprvé navštívíte klienty?

Velká plemena připouštíme ke zkouškám v roce a půl, tedy po dovršení dospělosti a malá plemena v roce.

Co je vlastně nutné naučit psa terapeuta?

Psa není třeba nějak speciálně cvičit, ale musí mít spoustu předpokladů, které se výcvikem ukotvit nedají. Musí být nebojácní, přítulní, společenští, povahově pevní a neagresivní. Kromě toho musejí dobře vycházet s ostatními psy a dostat se do různých prostředí, situací, hluků, pachů. S trochou nadsázky se dá říct, že dobře připraveného terapeutického psa protáhl majitel co největším množstvím myslitelných situací, aby byl připravený na všechno.

Do jaké míry záleží u canisterapie na rase psa?

Z obecného hlediska není rasa ani velikost psa pro canisterapeutické zkoušky limitující. Důležité je, aby měl ten pes výborně nastavené charakterové a povahové vlastnosti. Osobně mám ale už dvacet let v oblibě rasu Flat coated retriever. Je to ideální pes na terapii, je vysoce empatický a má ohromnou vůli udělat pro své majitele vše, co po něm požadují. Jejich malou nevýhodou je, že jsou černí, protože světlí retrieveři jsou přijímáni trochu radostněji.

Jaká zařízení v okolí s pejsky navštěvujete?

Kmenovým zařízením je speciální základní škola v Blansku, kde poskytuji terapii dvakrát týdně. Potom chodím také do blanenského Senior centra a do blanenské nemocnice.

Objednávají si vás lidé třeba i soukromě?

Jezdím někdy na takové ty nárazové akce jako jsou tábory nebo nějaká setkání. Někteří lidé mě také žádají, jestli by se nemohli podívat, jak se svými psy pracuji a chtějí pomoct s výcvikem svých psů. Momentálně jsem ale tak vytížená, že na individuální výcvik nemám prostor, takže zájemce třeba pozvu, aby se ke mně připojili na procházku a něco jim během cesty vysvětlím.

Jak přesně terapeutické sezení se psy probíhá?

Metody jsou různé, ale já se specializuji na léčebné polohování. To znamená, že klienta zapolohujeme na zemi na podložkách a k němu přiložíme psy. Nejčastěji přikládáme psy tak, aby se opírali například o části těla zasažené nemocí nebo poraněním. Lidé se uvolní, prohřejí, prohloubí se jim dýchání, nezřídka pozorujeme i úplnou synchronizaci dechu klienta s dýcháním psa.Psi také navozují pohodovou atmosféru, zlepšují účastníkům terapie náladu.

Hřbitovy i kolumbária: míst ubývá. Někde plánují stavbu nových

Setkala jste se někdy s tím, že se třeba pacienti psů báli a terapii odmítli?

V zařízeních, která navštěvuji, už má personál dopředu vytipované lidi, kteří se na to těší a pro které by to mohl být přínos. K těm mě potom se psy zavedou, takže tady asi nějaké nedorozumění nehrozí. Ve škole jsme ale měli děti, které se bály psů a u těch jsme se snažili tuto fobii překonat. Společně s psycholožkou z blanenské speciální školy jsme také odbourávali dva těžké případy kynofobie u menšího děvčete a vysokoškolské studentky. Obě bohužel měly se psy velmi špatné zážitky, byly pokousané a podobně.

Jakým způsobem pracujete na odbourání strachu ze psů?

Je to běh na dlouhou trať, vyžaduje to alespoň deset sezení. V podstatě kynofobiky naučíme, jak se mají chovat v přítomnosti psa a že existují i hodní psi. Nejdříve pozorují psy přes sklo za podpory někoho blízkého. Potom jim ukážeme, že pes reaguje klidně i na děti, které jsou upoutané na lůžko. Postupně se pak klienti přibližují, zkusí se dotknout ocasu a psa si pohladit. Vrcholem pak třeba bývá, že v přítomnosti psa nekřičí, nepanikaří a odeberou psovi klidně z tlamy míček. Oba ty vážné případy, které jsem řešila měly nakonec šťastný konec, mladší dívka si dokonce pořídila psa i domů.

Vzpomenete si na nějakou kuriózní situaci, která se vám při terapii přihodila?

Moje bývalá fenka Arinka při jedné terapii olízla tvář holčičce, která měla takový nevyhaslý kousací reflex. Nebylo to schválně, ale prokousla tehdy fence jazyk, což pro ni musela být opravdu zkouška ohněm. Bylo pro mě naprosto fascinující, že ten pes se jen stáhl, ustoupil pomalu dozadu, ale jinak nereagoval. K holčičce už se potom ale přibližovala fenka jen opatrně a neprojevovala jí takovou náklonnost jako dříve.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Těžko se to popisuje, to si člověk asi musí zažít. Je to ale vždycky moc nádherné, jak se klienti uvolní a vyrovná se jim ta emoční hladina. Nejhezčí jsou na tom právě ty úsměvy a radost, kterou pejsci do pokoje přinesou.

Co vás naopak nejvíce baví mimo práci ve vašem volném čase?

Volného času mnoho nemám, ale když si chvilku najdu, ráda tvořím a maluji nebo chodím s partnerem tančit.

KRISTÝNA KUCHARČÍKOVÁ