Simon Mawer: Myslím, že dcera Tugendhatových na vilu žárlí

V České republice a především v Brně jste už poněkolikáté. Při jaké příležitosti je to tentokrát?

Přednášel jsem ve Zlíně o svém psaní i o tom, jak je literatura propojená s cestováním a poznáváním konkrétních míst. Návštěvu jsem spojil také s cestou do Prahy, kde jsem se účastnil jednání o možném vzniku filmu Mendelův trpaslík. V Brně jsem měl autogramiádu a setkal jsem se s režisérem Stanislavem Mošou. Naskytla se totiž možnost zdramatizovat můj román Skleněný pokoj a uvést ho v Městském divadle Brno. Uvažoval jsem o tom už dřív, bylo by to úžasné.

Domluvili jste se na něčem konkrétním? Třeba právě s filmovým režisérem Janem Hřebejkem, který má film režírovat?

Záležitost s námětem Mendelova trpaslíka je vlastně celkem nová. Víc o tom zatím říct nemohu, protože je vše teprve v začátcích.

Máte v úmyslu do filmové či divadelní podoby vašich románů českým tvůrcům zasahovat?

S inscenováním mých děl na jevišti zatím zkušenost nemám, měl jsem jen možnost vidět několik verzí scénářů Mendelova trpaslíka. To ale s projednávanou novou verzí českého filmu nijak nesouvisí. Filmaři v USA například chtěli film Mendelův trpaslík natočit, ale nikdy to neudělali. Film, divadlo a knihu vidím jako tři odlišné umělecké formy. A jestliže je autor-romanopisec natolik hloupý, že dovolí prodat práva na své dílo filmařům nebo divadelníkům, musí být stejně tak hloupý, aby pak nechal věci volně plynout.

To je vstřícný a velkorysý přístup. Ne každý autor to tak cítí.

Svůj text svěřuji profesionálům ve svém oboru. Může samozřejmě nastat něco, co vás jako autora nepotěší, jako v případě už zmíněné americké verze Mendelova trpaslíka. Tato verze scénáře jakoby rozhodila rovnováhu příběhu: bylo v něm o mnoho méně Mendela a příliš trpaslíka.A to je ten problém. Nikdy nevíte, do jaké míry se scénář dodrží. V divadle jsou tyto rozdíly ještě větší. Ve skutečnosti nikdy neděláte film nebo divadelní hru podle knihy, vždy je to nezávislé dílo. Divadlo miluji, i když to české neznám, protože nerozumím jazyku, ale každopádně to je úplně jiné médium. Proto budu rád, když si udržím odstup.

Ve spojitosti s Brnem jste kdysi vyslovil následující větu: Prahu je snadné milovat, ale milovat Brno znamená poznat ho. Nakolik jste měl příležitost Brno poznat, aby si vás získalo?

To je velmi složitá otázka, protože obsáhla hned několik věcí. Když se člověk dostane na nové místo a nezná ho, je to pro něj velmi užitečné. Začne totiž zapojovat fantazii. A Brno, o kterém jsem psal, je Brno mé fantazie. Ve Skleněném pokoji, tedy až na první vydání, přitom v příběhu Brno nikdy zmíněné není, na rozdíl od Mendelova trpaslíka.

Nejdůležitější pro dobrý příběh je tedy fantazie?

Je velmi důležitá. Mé vědomosti o Brně 19. století, kam jsem příběh Mendelova trpaslíka zasadil, či Brno třicátých let 20. století, ve kterém se odehrává Skleněný pokoj, jsou totiž nejspíš velmi podobné jako ty vaše. Brno tohoto období už neexistuje a to, o čem píši, je Brno v mých představách. O to víc je potěšující, když mi pak několik lidí napsalo, že jejich rodiče či příbuzní si Brno pamatují právě tak, jak popisuji ve svých knihách.

Knihu Mendelův trpaslík jste napsal dřív než Skleněný pokoj. Zavedl vás právě první ze zpracovaných námětů do Brna i později, do vily Tugendhat?

Poprvé jsem v Brně byl v roce 1994 a vrátil jsem se, protože jsem si chtěl zjistit podrobnosti pro Mendelova trpaslíka. Při té příležitosti jsem poprvé navštívil i vilu Tugendhat, ale na román o ní jsem ještě nepomýšlel. Teprve o deset let později, kdy jsem se do Brna a do vily vrátil, mě napadlo, že je to dobrý příběh pro základ románu. Bylo to tedy poněkud rozvolněné.

Četla vaši knihu Skleněný pokoj nejmladší dcera stavitelů vily Daniela Hammer-Tugendhatová?

Věřím, že ano, ale předpokládám, že se jí nelíbí, i když osobně spolu v kontaktu nejsme. Myslím, že na vilu trochu žárlí a prožívá jistý vnitřní konflikt. Pokud vím, tak v současnosti jsou mezi ní a majiteli vily jisté nesrovnalosti. Je však potřeba pochopit, že do vily investovala hodně emocí a energie, ale nikdy tam nežila. Vyrůstala s vědomím, že doma mají jistý historický poklad a to se pro ni jako uměleckou historičku stalo po letech čímsi velmi důležitým.

A další členové rodiny? S nikým z nich jste o knize nemluvil?

Byl jsem v kontaktu se synem prvního manžela Grety Tugendhatové. Žije ve Spojených státech amerických a po vydání knihy se mi ozval. Viděl ji totiž u své tety Ruth, což je nejstarší sestra Daniely. Vyměnili jsme si pár e-mailů. Je právník a snad i proto měl od knihy emocionálně větší odstup. Byl z ní nadšený.

Vnímáte rozdíl mezi Brnem před deseti lety, kdy jste ho navštívil poprvé, a Brnem v roce 2014?

Právě před těmi deseti lety, když jsem míjel Mendelovu školu směrem k Jánské ulici, kousek od Mahenova divadla, bylo tamější náměstí plné různých reklam a věcí, zatímco dnes je vyčištěné. Když se z tohoto místa otočíte a pohlédnete směrem k Mendelově škole, uvidíte současně s ní nápis Centrum. Nedávno jsem si tam udělal krásnou fotografii. Je na ní škola, kde Mendel v 19. století přednášel a hned vedle stojí skleněná budova z 20. století. Dvě různá období tu stojí jedno při druhém. A právě toto je silná stránka Brna kombinace 19. a 20. století.

Nelákají vás další, s Brnem spjaté náměty? Nabízí se například zběsilý život skladatele Leoše Janáčka a mnohé další, literární či místopisné odkazy.

Janáček se stále vznášel ve vzduchu, protože mám hudbu rád a jeho příběh je pozoruhodný, ale udělal bych z toho fikci. Což však neznamená, že to plánuji. Janáček mě ale opravdu zajímá. Například jeho zvláštní vztah s Kamilou. Dokáži si to představit jako film, tu atmosféru Luhačovic, kde by se potkali… Ale je to velmi nejasná myšlenka, zatím jsem nic nenapsal.

Píšete systematicky, nebo se necháváte unášet chvilkovou inspirací?

Sedím a píši celé hodiny, ale nic dopředu neplánuji. Připravuji se vlastně velmi málo. Trochu čtu, a i když mám nějaké nápady, nejsou úplně specifické a přicházejí svévolně při psaní.

Nakolik se coby autor necháte ovlivnit vašimi blízkými?

Jediný člověk, který čte moje texty ještě před tím, než je předám agentovi a do nakladatelství, je moje žena. Zrovna nedávno jsem odevzdal novou knihu britskému nakladateli, ale zatím ještě jednáme o názvu.

Od roku 1977 žijete v Itálii. Píšete jen v angličtině, nebo také v italštině?

V angličtině. Jsou dva spisovatelé, kteří mě fascinují. První z nich je Nabokov, který dokázal měnit psaní v ruštině a v angličtině, což je neuvěřitelné. A je i dobrý příklad z České republiky Milan Kundera. Ten udělal totéž, i když nedokážu posoudit jeho češtinu ani francouzštinu. Změna z jednoho jazyka do druhého je projev neskutečné inteligence, protože je velmi těžké psát už ve svém rodném jazyce. (smích)

Proč jste se vlastně rozhodl odejít z Anglie do Itálie?

Neodešel jsem z Anglie do Itálie. Když jsem dostudoval, začal jsem pracovat na Guernsey, což je jeden z Normanských ostrovů. Je to vlastně napůl Británie, z ostrovů dohlédnete na Francii. Odtud jsem šel do Skotska a nějakým způsobem jsem se Anglii stále vyhýbal. Poté jsem zamířil na Maltu, kde jsem se oženil, a pak do Itálie. Nebyl to plán, jen neustálá radost z toho, že jsem zase v novém prostředí. Máte od místa odstup a to je pro spisovatele dobré. Umožní vám to získat objektivitu a pohled, což místní lidé nemají. Teď se třeba můžu do Anglie vrátit, ale zdá se mi, že je to zvláštní a pro mě vlastně neznámé místo.

Je něco ryze anglického, po čem se vám v Itálii stýská?

Samozřejmě po mnoha věcech! První ze všeho je kriket. Potom je to divadlo, protože italské divadlo, navzdory Pirandellovi, je úplně jiné. Ano, pravidelné návštěvy divadla mi moc chybí.

A ve spojitosti s Brnem, co jste si v něm oblíbil?

Myslíte kromě vily Tugendhat? (úsměv) Mám velmi rád Mendelovu zahradu nebo například atmosféru Zelného trhu. Těšil jsem se na něj, jak se zde budou prodávat vajíčka. Čekal jsem vajíčka a vidím, že tu žádná nejsou! (Zelný trh je v rekonstrukci, pozn. red.)

Vaše hlavní životní náplň je spolu s psaním i biologie. Nakolik je pro vás snadné propojovat svět racionální s literárním světem fantazie?

Fantazie a kreativita je důležitá i ve vědě. Jsem pro odloučení vědy od umění a zastávám názor, že i fantazie musí být pod kontrolou. A nepochybuji o tom, že i pro fantazii existuje logické vysvětlení. Je přece úžasné, že ta nejsložitější věc ve vesmíru paměť a fantazie je uložená mezi našima ušima, tak blízko u sebe. To mě uchvacuje.

Přemýšlíte někdy nad tím, nakolik svými příběhy můžete ovlivnit myšlení druhých?

Když píšu, píšu pro sebe a vše ostatní je překvapivý bonus. V České republice četlo Skleněný pokoj mnoho lidí a to je pro mě velmi příjemné překvapení. Podle mě žádný autor beletrie neočekává kupy čtenářů, ale doufáte. Doufáte právě v onen pozitivní vliv. Nekážete, nesnažíte se sdělit nějaké poselství, ale ukazujete lidem možnosti. Jistý psychologický výzkum tvrdí, že čtenáři beletrie mají mnohem větší empatii než ostatní, protože když čtete beletrii, ztotožňujete se s jiným pohledem. A o to jde především.