Nevraživost mezi Rusy a Ukrajinci nebo křesťany a muslimy? Na základní a mateřské škole ve Staňkově ulici v Brně tyto problémy nemají, i když z 256 žáků je v současnosti už 130 cizinců z víc než třiceti zemí světa. „Přijmu každé dítě, pokud pro něj mám místo. Nerozlišuji mezi národnostmi ani etniky," ujišťuje ředitelka školy Jana Hlaváčková.

Ve škole děti chodí do smíšené třídy, kde jsou Češi i cizinci. Pedagogové učí v češtině. Tu mohou zájemci vylepšovat i třikrát týdně v odpoledním kroužku. „Chodila jsem na cizinecký kroužek v druhé a třetí třídě. Pomáhal mi lépe si zvyknout na nové prostředí," oceňuje čtvrťačka Ruba Khaled Saleh Ghallab, která do České republiky přišla před víc než dvěma lety s rodinou z Jemenu.

Nový program

Právě u odpoledních kurzů češtiny pro cizince vznikla myšlenky vzdělávacího programu Škola bez hranic. „Ředitelé z celého Brna chtěli, abych do kurzu přijala i děti cizinců z jejich škol," vzpomíná Hlaváčková.

Postupně začala spolupracovat s Jihomoravským centrem na podporu integrace cizinců i s ministerstvem školství. Projekt se nakonec rozrostl až do dnešní podoby. „S kolegyněmi jsme napsaly i učebnici češtiny pro nejmenší žáky, která do té doby neexistovala," vysvětluje Hlaváčková.

Děti se dozvědí, jak například pozdravit při příchodu do třídy nebo jaké jsou zvyklosti v České republice. Často nastoupí do školy bez sebemenší znalosti češtiny. „Děti, jejichž mateřština je slovanský jazyk, se naučí česky rychle, někdy i za dva měsíce. Jiným to může trvat i dva roky," srovnává Martina Svatoňová, která na základní škole učí už jedenadvacet let.

V porovnání s kolegy na jiných školách má náročnější práci devatenáct tamních učitelů. „Občas se dostaví demotivace," připouští.

Pro lepší pochopení rozdílnosti kultur měli pedagogové i různá školení. „Jeden školitel nám například vysvětlil, že ve Vietnamu lidé nikdy nechodí pomalu. Děti proto pořád běhaly. Až díky kurzu jsme pochopili, že to nedělají naschvál," uvádí Hlaváčková.

Ačkoli se projekt Škola bez hranic nejdřív nabízel pouze školákům z Evropské unie, teď je jich ve škole odtamtud jen třicet. „Nejvíc dětí je z Ukrajiny. Hodně jich přibylo loni, když tam vypukl konflikt," vysvětluje Hlaváčková.

I jiné děti do České republiky přivedly nepokoje v jejich rodných zemích. „Jeden chlapec k nám přišel z Afghánistánu. Novým spolužáků pak vyprávěl, jak byla jeho rodina vězněná a matku mučili ozbrojenci Talibanu. Celá třída u toho plakala," líčí ředitelka. Rodině se nakonec podařilo utéci do České republiky za otcem lékařem.

Z Afghánistánu do Brna přišel i lékař Mohammad Safa Hassami se svou rodinou. Na Staňkovu chodí každé ráno čtyři jeho děti. „Nemůžeme být spokojenější. Děti vždy říkají, že i kdybychom se stěhovali mimo Brno, musím je každé ráno vozit na Staňkovu," tvrdí Hassami.

Děti mezi sebou nemají většinou žádné neshody. Se šikanou se ve škole za deset let nesetkali. Podle Hlaváčkové i díky tomu, že děti učí toleranci a respektu k jiným kulturám.

ALŽBĚTA NEČASOVÁ