U policie pracuje bezmála dvacet let. Posledních osm roků má ovšem Alena Skoumalová speciální úkol. Jako vedoucí brněnského čtvrtého oddělení obecné kriminality pomáhá obětem domácího násilí a nebezpečného vyhrožování. Od roku 2007 mají proti takovému týrání policisté nový nástroj. Na deset dní mohou útočníka vykázat ze společného domu. „S násilníkem se snažíme mluvit a vysvětlit mu, že to, co dělá doma za zavřenými dveřmi, rozhodně není jen jeho věc,“ říká Skoumalová.

Vykázání je uzákoněno od roku 2007. Jak přesně funguje?

Je to cesta, jak zabránit tomu, aby domácí násilí v danou chvíli nepokračovalo. Násilníka vykážeme z jeho domu na deset dní. Ovšem nejen z domu i z ulic v okolí bydliště a místa, kde ohrožený člověk pracuje. Jde o to, aby měl napadený člověk alespoň chvíli klid na vyřešení rodinné situace. Rozhodnout se, co bude dál. Jestli chce vztah ještě urovnat, zkusit s násilníkem žít, nebo to ukončit. Po nařízení musíme do dvou dní předat informace intervenčnímu centru, v Brně je to Spondea, a to ze zákona musí ohroženou osobu oslovit a nabídnout jí právní, psychologickou a sociální pomoc.

Za jakých podmínek se policista rozhodne vykázání nařídit?

Nejčastěji tehdy, když někdo zavolá na tísňovou linku, že v konkrétním domě zrovna v tuto chvíli někdo někoho ohrožuje. Hlídka pak na místě zklidní situaci. A už tam můžeme rozhodnout, že násilníka vykážeme. Před tím si ale promluvíme se svědky, abychom se rozhodli správně. Někdy to trvá delší dobu, ale je nutné vykázat člověka do jednoho dne od ohlášení. Druhý případ je, když napadaný člověk přijede k nám na služebnu a oznámí domácí násilí, které trvá delší dobu. I to je pro nás impulz k vykázání.

Jak to vypadá v praxi?

Pokud policista nazná, že násilníka vykáže, poučí ho, že nesmí ohroženého člověka kontaktovat, že nesmí do určeného prostoru. Vykázaný si může odnést osobní věci, hygienické potřeby, oblečení a vše, co potřebuje k práci. Většinou se sbalí hned. Když je při zásahu opilý, někdy skončí v policejní cele a pro věci si pod dozorem přijede později. Potom musí odevzdat klíče od domu, které zapečetíme a schováme. Po skončení vykázání je dostane zpět.

Co když zákaz poruší?

Vykázání oznamujeme kolegům z příslušného obvodního oddělení. Požádáme je, aby v prvních třech dnech zkontrolovali, jestli se násilník nevrátil domů. Z praxe ale vím, že pokud začne týraného člověka ohrožovat,tak ohrožený hned zavolá policii. Když je dotyčný agresivní, kope do dveří a řve, volají nás často i sousedé. Operační důstojník pak v systému zjistí, že na té adrese je někdo vykázaný a pošle tam hlídku. Tohle už naše specializované pracoviště neřeší. Porušení zákazu je buď přestupek, nebo trestný čin maření vykázání.

Jak se řeší styk s dětmi?

Když nám svědkové řeknou, že násilník týral oběť i před dětmi, můžeme je zahrnout mezi ohrožené osoby. Pak se nařízení týká i jich. Pokud tomu tak není, je kontakt s dětmi problematičtější. Rodině doporučujeme, aby se s řešením obrátila na sociální pracovníky.

Můžete desetidenní lhůtu prodloužit?

Pokud se ohrožený člověk ještě necítí na to, aby se násilník vrátil domů a má k řešení ještě některé záležitosti jako bydlení, výživné a další, může zažádat soud o prodloužení lhůty, takzvané předběžné opatření. V Brně je zvykem, že se za splnění podmínek prodlužuje o měsíc. Když je nutné to ještě natáhnout, může trvat vykázání i rok. Déle už ne.

Co po návratu vykázaného? Provázejí ho často problémy? Nebo už se třeba s napadenou osobou nesetká?

Není reálné, že by si týraný našel do deseti dní náhradní bydlení. Málokdy může jít například k rodičům. A bohužel u nás není možné hledat pro všechny náhradní bydlení. Máme jen pár center a azylových domů, kam můžeme týrané ženy umístit. Násilník se tedy dost často vrací. Ale my se s tím snažíme pracovat. Zeptáme se dotyčného, co ho k týrání vede, poučíme ho, že může být vykázaný vícekrát než jednou. A snažíme se mu vysvětlit, že existuje paragraf na domácí násilí a že to, co dělá doma za zavřenými dveřmi, není jen jeho věc.

Setkáváte se s tím, že jednoho člověka vykazujete častěji?

Setkáváme, ale asi tak jednou za rok. Za pět let jsme opakování řešili myslím šestkrát. Většinou se pár opravdu rozejde a pachatele potrestá soud. Když jde třeba jen o přestupek a násilník se domů vrátí, tak se to snad zklidní. Každopádně se na nás už napadené ženy dál neobracejí.

Změnilo se za těch pět let, co vykázání funguje, něco v oblasti domácího násilí?

Máme díky tomu víc možností si s násilníkem promluvit. Ten v sobě touhu ubližovat často nemá hluboko zakořeněnou, ale jen má vzor z rodiny, ve které vyrůstal. Snažíme se mu vysvětlit, že týrání není správné a myslím, že se nám to daří. Mnohem více se také o domácím násilí mluví mezi lidmi. Není to už tabu. Nekončí to tím, že si týraný řekne, že s tím policie stejně nic nenadělá.

Kdo bývá častěji násilníkem? Muži, nebo ženy?

Policie se nejvíc dozvídá o ženách jako ohrožených lidech. Já si ale myslím, že jsou týraní i muži ženami. Ovšem je to spíše v psychické, sociální a možná i sexuální rovině než fyzické. Muži jsou ale hrdí a většinou se na nás neobracejí s prosbou o pomoc.

Vykázali jste už někdy z domu ženu?

V Brně máme za sebou tři případy vykázání ženy. Vždy v souvislosti s násilím na starších lidech. Ne na partnerovi, ale na rodičích. Dospělá dcera týrala v jednom případě oba rodiče a dvakrát matku.

O pomoc vás tedy žádají i důchodci?

Případů týraných starších lidí v poslední době výrazně přibývá. Stále častěji se na nás obracejí sousedi, sociální pracovníci nebo i lidé, kteří nosí obědy, že si všimli toho, že děti týrají rodiče. Někdy k nám poštou přijde i anonym, který pak následně prověřujeme.

Řeší policie jen fyzické násilí?

Nikdy není jen jeden druh domácího násilí. Většinou je jich několik a jeden převažuje, takže se zabýváme všemi případy. Jen pro psychické násilí jsme ještě nikoho nevykázali.

Pomáhá policie týraným i jinak než vykázáním?

Snažíme se jim třeba sehnat náhradní bydlení, když nemají kam odejít. Pokud má pár děti, oslovíme i sociální pracovníky, aby rodině pomohli. Po vykázání informujeme i příslušný úřad městské části, že mají na svém území domácnost, ve které jsme museli zasáhnout. Pak se rodiče mohou obrátit kromě intervenčního centra i na různé poradny, krizová centra pro děti a další neziskové organizace. Od roku 2005 je v Brně také interdisciplinární tým, jehož jsme součástí. Setkávají se tam lidé z různých oborů, které řeší domácí násilí. Rozebíráme tam naše nejobtížnější případy.

Jakou roli hraje u domácího násilí alkohol?

Docela velkou. Nejčastěji se totiž násilí dopouštějí muži, kteří se jednou za čtrnáct dní opijí a zbijí ženu. V ostatních dnech se chovají docela normálně, starají se o rodinu a manželku nebo družku mají v rámci svých možností rádi. Případy, kde je násilník opilý, nejčastěji řešíme jako přestupek. Alkohol ovšem není hlavním důvodem, proč někdo útočí. Je to pouze spouštěč. Pokud tu násilnickou povahu někdo v sobě má, snižují se jeho zábrany.

Setkáváte se s tím, že stejní lidé mají problém s domácím násilím u několika různých partnerů? A to jak oběti, tak násilníci?

Ano, ale takových případů není moc. Řešíme násilníky, kteří už v předchozím vztahu někoho týrali. Řešíme i opačné případy tedy že člověka někdo týral už v předchozím vztahu. Týraní mohou vystřídat i tři partnery, než přijdou k nám, že mají problém. Mívají někdy tendenci si vybírat podobné tipy partnerů, třeba násilnické.

Co falešná trestní oznámení?

Stává se to. Řekla bych, že většinou jde o ženy, i když máme také pár mužů. Bývá to v době, kdy se pár rozvádí. Může je například poslat právník, že by bylo lepší, aby měli doklad o tom, že policie v rodině vyšetřuje domácí násilí. Myslím, že to policisté ale už umí odkrýt. Otázkami na domnělé týrané a také rozhovory se svědky. Pokud máme podezření, poučíme dotyčného, který násilí oznámí, že vše ještě prověříme. Ten pak někdy své oznámení vezme zpět. Dvakrát se nám ale stalo, že už jsme chtěli vzít násilníka do vazby, a než jsme vše připravili, tak jsme zjistili, že ohrožená žena přeháněla. Když to ale nedokážeme poznat my, jsou tady ještě soudní znalci, které téměř vždy k vyšetřování přizveme. Psychologové zkoumají věrohodnost poškozeného i násilníka. Aby bylo jasno, co ho k útokům vedlo.

Vaše skupina specializovaná na domácí násilí sídlí v Brně v ulici Cejl. Je v České republice ojedinělá. Existují ještě v jiných městech podobné oddíly?

V republice jsme jediní tím, že se specializujeme jen na domácí násilí a od roku 2010 také nebezpečné pronásledování. To totiž často následuje po rozchodu párů. Máme noční i víkendové služby. Jsme kriminalisté, takže nechodíme nikdy v uniformách. Ale například Ostrava to má také dobře vyřešené. Na všech obvodních odděleních má specialisty na domácí násilí. Celou skupinu má ale jen Brno.

Proč zrovna Brno?

Do zákona vešel paragraf o domácím násilí v roce 2004. V té době byl brněnským policejním ředitelem Jaroslav Vaněk. Byl hodně otevřený novým přístupům a lidem. Chodil na setkání, kam ho často zvaly i neziskové organizace zaměřené na domácí násilí. Když slyšel, jaká je to v Brně hrůza, že policisté týrání neumí řešit, začal se o to zajímat. Vymyslel, že by bylo dobré založit skupinu specializovanou na tento problém. Je těžké, aby policisté v ulicích uměli správně vyslechnout a posoudit veškerou kriminalitu. Napadlo ho tedy, že se hlídky naučí jen základy pro rozpoznání problému a pak zavolají nás, aby měli čas na další věci. My tu práci odvedeme odborněji. Skupina funguje od května 2005 a já jsem v ní od začátku.