Co vás přivedlo k výrobě deskových her?

Jako dítě jsem měl rád hry. A řekl bych, že jsem nebyl jediné dítě, které bavilo hry si i vymýšlet. Ale já jsem u toho zůstal a nikdy nepřestal hry dělat. Postupně jsem je začal ukazovat kamarádům, pak mi první hry vydali a časem se to stalo mým zaměstnáním.

Vystudoval jste informatiku. Pomáhá vám to při tvorbě?

Ve skutečnosti jsem informatiku studoval proto, že mi tehdy přišly počítače jako zajímavé médium pro hry. Pomáhá mi to ale docela dost. Když vyvíjím složitější hru, tak si udělám virtuální prototyp a tahám třeba kartičky nebo figurky po obrazovce počítače. Nebo udělám online verzi, kterou mohu testovat s kamarády po celé republice i mimo ni.

Tři různá témata propojil v pátek ohňostroj na vrcholu Kraví hory. Zhruba čtvrthodinovou světelnou podívanou si nenechaly ujít stovky lidí. Show zvala Brňany na nové představení hvězdárny Nebe v plamenech.
Nebe v plamenech: ohňostroj na Kraví hoře pozval na nový pořad hvězdárny

Jak vzniká desková hra?

Určitě se to liší autor od autora a hra od hry. Ty složitější mám obvykle několik měsíců nebo i let jen tak v hlavě a přemýšlím o nich. Mám tam střípky různých možných herních mechanismů, nápadů, témat a ty se snažím kombinovat. A teprve, když mám pocit, že už vím o hře dost a dokážu si ji představit, tak na ní začnu opravdu pracovat. I pak se ale pořád může stát, že to ještě není ono a musím hru odložit. A počkat na další nápad, který možná přijde časem. Když dotáhnu hru do použitelného prototypu, tak ji nabídnu vydavateli a začíná poměrně dlouhá práce. Jde o to, jak hru prezentovat, jak vyrobit jednotlivé části, jak vyvážit to, aby herní strategie dávaly smysl, jak zpracovat grafickou stránku hry.

Jak dlouho taková cesta trvá?

U jednodušších her pár měsíců, u složitějších třeba rok nebo i déle.

Děláte i hry na zakázku. Jak se to liší od vaší tvorby?

Je to pro mě zajímavá výzva. Když dostanu konkrétní zakázku, začnu téma studovat, přečtu si o něm třeba knížku nebo zhlédnu film, na kterém je založené. Probírám spoustu nápadů v různých fázích a přemýšlím, jestli se to nedá zkombinovat. Nechci ale zakázky dělat za každou cenu. Někdy mám vydavatelem nebo vlastníkem licence docela svázané ruce, a další omezení třeba přijdou i později. A už se mi dokonce párkrát stalo, že jsem řekl, že s těmito omezeními to nemůže být dobrá hra a nakonec jsem musel zrušit spolupráci.

Když se v současnosti věnujete hrám profesionálně, baví vás ještě je hrát?

Rozhodně! Jsem vždy zvědavý na novou hru a chci si ji vyzkoušet. Nehraji už ale tak často jako dřív.

Vladimír Chvátil
∙ narodil se v roce 1971 v Jihlavě, žije v Brně
∙ vystudoval informatiku na brněnské Masarykově univerzitě
∙ první hru jménem Aréna vydal v roce 1997, dodnes jich vytvořil kolem dvaceti
∙ spoluvlastní herní vydavatelství Czech Games Edition
∙ je ženatý a má tři děti

Na světě ročně vychází řada deskových her. Jak se vám daří udržet si přehled?

Je to skoro nemožné. Existují vášniví hráči, kteří mají lepší přehled, avšak to stojí hodně času a já se potřebuji věnovat i vývoji.

Stalo se vám někdy, že jste vymyslel mechanismus a pak jste zjistil, že už to udělal někdo před vámi?

Snažím se zůstat v obraze, ale ročně vychází více než tisíc her, takže každou znát nemůžu. A někdy se mi stane, že se myšlenka, kterou považuji za novou, už v nějaké formě objevila. A už se mi i několikrát stalo to, že jsem svou hru odložil, protože tohle už tu bylo.

Pokrývají oblast herních mechanismů autorská práva?

Ne, nejsou chráněny. Takže kdybych moc chtěl, mohu vydat hru s podobnými mechanismy. Jenže to by hráčům nepřineslo nic nového a o to nestojím.

Máte ještě v oblasti deskových her nějaký nesplněný sen?

Pořád mám další plány, ale času je méně. Vždy mě inspiruje, když vidím nevyužitý potenciál. Když se mi hra hodně líbí, tak nemám potřebu dělat něco podobného. Když jí ovšem něco chybí nebo by se to dalo udělat zajímavěji, tak to mě inspiruje. A udělám to. Protože někdo to udělat musí. (smích)

Jak se deskové hry a jejich hráči změnili za roky, kdy se hrám věnujete?

Za posledních dvacet či třicet let se poměry změnily hodně. Zejména v České republice. Kdysi bylo v obchodech pár her a dneska máme v nabídce obchodů stovky titulů. Hlavní změna ale je v myšlení, protože dříve lidé předpokládali, že hry jsou pro děti nebo nejvíce zapálené nadšence. Společenské myšlení se posouvá k tomu, že je to plnohodnotná zábava pro dospělé lidi. A tím trh roste. Děti si možná více hrají, avšak dospělých je víc.

Když se podíváte po letech na svou první hru, přijde vám ještě v současnosti hratelná?

To jste se zrovna s dotazem trefil. Jedno zahraniční vydavatelství totiž nyní zvažuje vydání mé úplně první hry. Takže se na ni dívám a říkám si, že bych ji dneska udělal jinak, jenomže by to možná byla škoda. Hra se jmenuje Aréna a je o soubojích gladiátorů. Tehdy jsem se věnoval historickému šermu a udělal jsem to velmi detailní, aby to odpovídalo skutečnému boji. Dnes bych ji nejspíš vymyslel jednodušší a elegantnější, ale na úkor možností hráčů. Takže před dalším vydáním dost uvažuji, co s ní.

Rozbitá skla a děravé pneumatiky našla na svých autech v posledních dnech asi dvacítka řidičů, kteří měli svá auta zaparkovaná v ulicích Ponávka a Drobného v Brně. Vždy v noci je poškodil zatím neznámý vandal.
Neznámý vandal rozbíjí auta v centru města. Ničí okna i pneumatiky

Jaké prvky máte rád na hrách?

Baví mě variabilní hry, u nichž si člověk nemůže dopředu stanovit strategii a všechno spočítat. Hry, v nichž je třeba využívat intuici. Myslím, že náhoda má vytvářet zajímavé prostředí pro hraní, ale nerozhodovat. Pro mě je v pořádku dostat hromadu náhodných karet a přemýšlet, co s nimi. Na rozdíl od toho, když si mám hodit kostkou a to rozhodne o výsledku nějaké akce.

Co se týká spolupráce nebo soupeření mezi hráči jaký na to máte názor?

Mám rád, když je interakce pozitivní. Nemám rád hry, kde útočím na ostatní a něco jim bořím. Baví mě hry, kde se snažím něčeho dosáhnout. Klidně můžeme soupeřit o nějaké zdroje, to je v pořádku. Když je taková hra dobře udělaná, tak se na situaci musím dívat i očima ostatních hráčů. Abych hrál dobře, musím tušit, co ostatní udělají a jak budou nejspíš hrát. To je příjemný druh interakce.

Existuje nějaká ideální hra?

Ne a neměla by existovat. Baví mne rozmanitost, takže ideální je hromada dobrých her.

Snažíte se hrami oslovit co nejvíce lidí, nebo uvažujete spíše nad úzkými skupinami zájemců?

Ve skutečnosti nad tím moc nepřemýšlím a nezkoumám trh. Dělám je tak, jak baví mě, moje kamarády a třeba mou ženu nebo dnes i mé děti. Například Krycí jména se v tomto povedla. Líbí se i lidem, kteří jinak vůbec nehrají. Dostali jsme i krásné dopisy, třeba že si zahrála devadesátiletá babička, která se za jiných okolností už do života rodiny moc nezapojuje. Nebo hrál i autistický syn. Je to spíš aktivita než jen hra. Na druhou stranu si vážím i her, které jsou určené pro úzkou skupinu, jež si je ale užívá hodně. Je dobré, když si každý může najít ty své ideální hry. Přijde mi lepší udělat něco, co se líbí pár lidem hodně než něco, co se jakž-takž líbí skoro každému. I když z ekonomického hlediska to možná výhodné není. (smích)

Oceňují vaše děti, že vytváříte hry? A pomáhají vám nějak?

Určitě. Třeba v obrázkové verzi Krycích jmen je několik obrázků, které samy navrhly. Krycí jména mají opravdu rády. Když se v Brně konal první turnaj v této hře, tak jsem tam byl pozvaný jako host a holky chtěly hrát, ačkoliv to byl turnaj pro dospělé. A nakonec celý turnaj vyhrály. Baví je to a jsou při tom už sehrané.Autor oblíbené deskové hry Krycí jména Vladimír Chvátil.Zdroj: DENÍK/Attila Racek

Hry vydáváte především v zahraničí. Je složité převést hru a případný humor do jiného jazyka?

U většiny her se snažím psát pravidla zábavně a můj kamarád, americký spisovatel Jason Holt, mi to pomáhá přeložit do angličtiny. Některé reálie a narážky se převést ale nedají. A taky je občas potřeba hlídat to, že některá témata třeba v Americe vyznívají jinak než u nás.

Jak to myslíte?

Byl problém do angličtiny přeložit větu „kosmonauti jsou bílí". Tím myslím jejich figurky. Nakonec jsme napsali, že „kosmonauti mají bílé skafandry". To se říct může. Každá země má v tomhle svá specifika. V Německu víc lidem vadí násilí a méně případný erotický nádech. Ve Spojených státech je to naopak.

V jaké nejexotičtější zemi jste vydal hru?

Krycí jména jsme vydali v nejvíce jazycích. Máme i filipínskou verzi nebo varianty do zemí, kam obvykle dodáváme hry jen v angličtině. Příkladem jsou skandinávské země, které mají své mutace. Španělé si udělali španělskou i katalánskou verzi. Zrovna Krycí jména chce mít každý ve svém rodném jazyce.

Inspirovalo vás při tvorbě v něčem Česká republika nebo Jižní Morava?

Na nic takového si nevzpomínám. Inspirují mě čeští hráči. Jezdím na herní akce, znám se se spoustou lidí a je to pro mě motivace. Když vidím, jak se na herní akci lidé baví u her, tak ani nemusím hrát sám. Jen mezi nimi chodím a dívám se, jak si to užívají. V hlavě mi běží, jak bych mohl udělat další hru.

Trasu si od roku 2012 lidé krátí po lávce přes řeku Svitavu, která nese jméno po tragicky zesnulé spisovatelce Simoně Monyové.
Lávka přes Svitavu připomíná ubodanou spisovatelku. Ročně šetří pět dní života