Proházím kolem expozice tygrů, jdu směrem k sezónnímu vstupu a z voliéry nalevo na mě jako Hedvika z Harryho Pottera vykukuje sovice sněžná. V dálce slyším výt vlky a po chvíli už se dostanu k zázemí chovatelů, kde na mě čeká Pavel Haas. Sympatický čtyřicátník nakládá na multikáru kyblíky s ovocem, vejci, masem i dvě plné konve vody.

Je Štědrý den dopoledne, a nejen kvůli deštivému počasí se do zoo dnes žádný návštěvník nepodívá. Hlavním důvodem je pandemie koronaviru. Přestože na niší hoře bývá plno i před slavnostní večeří, letos se za zvířaty podívají jen ošetřovatelé a chovatelé. "Máme otevřeno celoročně. Kdyby nebyl koronavirus, letos by to bylo 366 dní. Bývá tu hodně lidí i na Vánoce, jsou tu třeba různá komentovaná krmení," říká Haas.

Ještě než vyjedeme, ukazuje mi dvě mláďata pásovců, která se letos v zoo narodili. I když se večer všichni těší na bramborový salát a kapra, pro zvířata ve výbězích a pavilonech se nic nemění. "Na Štědrý den se v zoo děje to, co každý den. Jen končíme o něco dřív, ale stejně musíme stihnout všechno," dodává ošetřovatel.

Rybičky pro polární lišky

Ze zoo v kopci je krásný výhled. Projíždíme kalužemi, déšť bubnuje na střechu multikáry a Bystrc na druhém břehu Svratky se pomalu vynořuje z ranní mlhy. První zastávka je u polárních lišek. „Dostávají masitou potravu. Na severu se živí drobnými hlodavci, takže myši, potkani. Dnes mají rybičky," popisuje Haas, když ve výběhu vymývá misku na vodu.

Po chvíli už z nory vykukuje světlý čumák šelmy a hned se utíká schovat na druhou stranu výběhu. Na ochutnávku svého štědrovečeního menu se vrhnou, až když odejdeme z výběhu. Dvojice lišek se láduje rybkami a vypadá jako huňatý plyšák z hračkářství. „Tohle jsou dva sourozenci, mají necelé tři roky. Přes léto jsou úplně hubené a na zimu obrůstají, teď už z nich jsou takové kuličky," usmívá se Haas.

O kus dál nás přes mříže pozoruje medvědice Kamčatka. „Blíž už nechoďte, dokázala by vás chytit a přitáhnout si tlapou," varuje před čtyř set kilovou samicí ošetřovatel.

Kamčatka už má dobu zimního spánku, místo ve vnitřní ubikaci je ale venku a pozoruje nečas.

„Momentálně se jí spát asi nechce, i kvůli počasí. Je ale zazimovaná, takže se už nekrmí," vysvětluje.

Vstup do zdejší Beringie zdobí světýlka i obří sněhové vločky. Na vánoční ozdoby se letos ale nikdo nepodívá. "Nevědělo se, jak to bude, nebo nebude," krčí rameny Haas, když přicházíme k rosomákům. Ti už čekají na druhé straně jezírka s japonskými kapry. Nedočkavě pobíhají sem a tam a když jim Haas hodí první rybku, hned se na ni vrhnou.

Oranžové a bílé ryby krouží v jezírku. Občas se některý z kaprů koi vynoří nad hladinu, aby spolkl oranžové krmivo, které pokrývá hladinu. „Lidé se často ptají, jestli nemají rosomáci tendenci je lovit. Ale jim se do vody moc nechce, i když plavat umí. Navíc mají krmení dost, takže potřebu lovit ani nemají," říká Haas.

Žijí tu s námi

Znovu nasedáme do multikáry a míříme z kopce směrem k expozici Žijí tu s námi. „Radši pojedu pomaleji. To by bylo blbé, kdybych vyklopil novinářku," žertuje ošetřovatel, když vybírá serpentiny.

V pavilonu je kromě holuba hřivnáče třeba jezevec Miloš. "S tím jménem k nám do zoo prý už přijel. Nedávno jsem viděl Comeback a v jednom díle je vycpaný jezevec Miloš, takže já si myslím, že jméno dostal takto," směje se Haas.

V prázdné prosklené části expozice jsou v létě ještěrky, na zimu je ale prázdná. „Teď jsou zazimované. V přírodě to mají plazi tak, že si zalezou někam do díry, kde není zima. My je dáváme do nějakého substrátu. A většinou jsou v polystyrenové krabici," doplňuje muž. Většina zvířat má v zahradě vnitřní ubikace, takže se přes zimu sdržují v nich.

Ve vnitřním výběhu surikat je tepleji než venku. Lidé sem ale obvykle nesmí, dívají se zvenčí přes sklo. Pavel Haas jim na písečný povrch položí misku s banány, červy, mrtvými myšmi a kuřátky. Já stojím v rohu a čekám.

Po chvilce už mě ze skrýše na druhé straně pozoruje jedna z miniaturních šelem. Rozběhne se, ukořistí něco z misky a rychle se vrátí za ostatními. „Ještě pro ně dnes mám sarančata. Vysypu jim je sem a oni je budou chytat," říká Haas. V rodině surikat jsou i čtyři mláďata, která se zpočátku schovávají za dospělými. Když ale znovu nasedáme do multikáry, všichni už vesele loví sarančata nebo vyjídají své oblíbené pochoutky z misky.

Zastavíme se ještě za lvy. Do deště se jim moc nechce, ale když je potřeba vyčistit vnitřní výběh, nedá se nic jiného dělat. Nepomůže ani to, když samci Akashingovi chovatel Haas pohrozí hadicí s vodou. Zřejmě se mu do deště nechce.

Akashinga nakonec zůstane ve vedlejším výběhu, jde z něj respekt. Když na mě zavrčí, leknutím o kus uskočím a jdu se raději podívat na Akashingova otce Lolka, který si hoví ve venkovním výběhu, dokud ten jeho nebude čistý. „Tady u velkých šelem člověk prostě nesmí udělat chybu. Někdy je to docela alchymie. Máme tady dva páry. vždy lva a lvici a nesmí být spolu, protože samci se už považují za konkurenty," vysvětluje Haas.