„Nic nezastírat, to je základ. Netvrdit, že vakcína tu je deset let a víme přesně, jak dlouho účinkuje. Máme ji teď. Známe možné okamžité vedlejší účinky, které jsou minimální. Ostatní je založené na předpokladech. Férovost, pak většina lidí kývne,“ uvádí.

S nedůvěřivými pohledy se tým, který denně proočkuje přes dvě stě osmdesátníků, setkával především v počátcích. „Poprvé jsme vyjeli 29. prosince minulého roku. Lidé měli ještě spíše obavy. Rodiny jim říkali ježišmarjá, jen si to nenech píchnout, kdo ví, jestli to přežiješ… a tak dále. Dezinformací bylo víc než informací,“ popisuje Urbánek.

Od té doby se situace výrazně posunula, až obrátila. Důchodci uviděli, že po podání látky se kolegům nic nestalo. Vzrostla informovanost a s ní i zájem o očkování v domovech pro staré lidi, který je téměř stoprocentní. Vakcinaci provází nadšení, úsměvy a pozitivní emoce. I potomci již své starší nabádají, aby si látku nechali podat. „Jedna klientka byla těsně po infekci horních cest dýchacích a měla teploty. Očkovat jsme ji tudíž nemohli. Byla z toho vyloženě smutná. Slíbil jsem, že jakmile to půjde, přijedeme a vakcínu jí poskytneme,“ vzpomíná vedoucí svatoanenského týmu.

Nadšení mezi osmdesátníky bývá hmatatelné i slyšitelné. Jednou očkovacímu týmu při odchodu vestoje tleskali. „Ono je potřeba si uvědomit jedno. Pro seniory je to mnohonásobně těžší. Mají trauma. My se, byť s omezeními, můžeme setkávat, jak chceme. Staří lidé v domovech jsou od okolního světa izolovaní, osamělí. Očkování je pro naděje, že se vše vrátí do normálu. Že zase uvidí své blízké,“ líčí Urbánek.

Špička ledovce

Na pozici vedoucího mobilního očkovacího týmu se sedmačtyřicetiletý vedoucí jednotky intenzivní péče dostal na žádost svých kolegů. „A pak už mi to nějak zůstalo,“ dodává se smíchem.

Každý den mobilního očkovacího týmu vypadá podobě. Sejít se, vyzvednout vakcíny, vyjet, naočkovat, vrátit se. Nicméně to je jen špička ledovce. Pod hladinou se totiž skrývá ohromné organizační úsilí. „Začínáme už několik dní předem. S předstihem z kraje dostaneme seznam domovů, které musíme objet. Podle něj zavoláme řediteli a domlouváme podrobnosti. Které klienty očkovat, které ne, jak to celé bude vypadat a podobně,“ popisuje Urbánek.

Tento proces trvá někdy i týden, protože někteří obyvatelé domovů mají sníženou svéprávnost. „Pak kontaktujeme opatrovníka, rodinu a tak dále. Vše musí být do detailu vyladěné,“ líčí vedoucí očkovacího týmu.

Samotný proces je pak dle Urbánka rutinou, která se příliš neodlišuje od očkování proti jiným chorobám. Stěžejní je však pomoc personálu domovů pro seniory. „Klienti jsou klidnější, když za nimi přijde pečovatelka, s níž jsou v denním kontaktu. Tamní personál hraje obrovskou roli, zprostředkovává nám totiž komunikaci,“ zamýšlí se.

Z výjezdu se tým většinou vrací po třetí hodině odpoledne. Pak začíná úmorná administrativa, kterou se vakcinace proti covidu od klasického očkování liší. „Veškeré údaje zadáváme do informačního systému infekčních nemocí. Potom musíme dodělat zápisy nemocnice, napsat lékařský záznam. Sedíme u toho do večera,“ podotýká Urbánek.

Očkováním a s tím spojenou organizační a administrativní prací tráví Libor Urbánek desítky hodin týdně. Rozmlouvá s lidmi, vysvětluje, jak vakcína funguje. Je, stejně jako celý tým, trpělivý a systematický. A i díky němu osmdesátníci v domovech snad brzy spatří své blízké. Přesto slovo vděk nechce ani slyšel. „Nerad to slovo používám. Nechci, aby mi byl někdo vděčný. Je to má práce, kterou už spousty let dělám. A dělám ji s láskou,“ uzavírá.