Na Hodonínsku, konkrétně v tehdy ještě v samostatných Zarazicích, se v posledním roce předminulého století narodil její dědeček František Bártek. „O Zarazicích mluvil snad každý den. Jako jeho vnučka jsem tak chtěla navštívit místa, kde se narodil a žil,“ vypráví Montechiari.

Na dalekou cestu se i se synem řádně připravovali a více než rok se učili česky. „Zažila jsem tady moc krásné okamžiky, takže Zarazice už jsou i v mém srdci. Doufám, že se brzy vrátím,“ neskrývá při odjezdu dojetí argentinská rodačka. Na Slovácko si vzala i dědečkův rodný list.

Pes v létě při ochlazování.
Vedra ničí domácí mazlíčky. Hrozí i smrt z přehřátí

Ten do Argentiny emigroval v roce 1923 a to i se svoji ženou Štěpánkou Valáškovou z Hodonína. Nejdříve pracoval v závodě na zpracování ryb a později na silničních stavbách. Do Zarazic se vrátil až v roce 1965, aby se poklonil památce svých rodičů. Tam zamířili i jeho vnučka a pravnuk. „Jejich první kroky vedly na hřbitov, kde navštívili hrob pradědečka a prababičky. Měli s sebou i fotografii prarodičů, kteří sem přišli před půlstoletím,“ přiblížil Vojtěch Bártek, který Argentinčanům se zarazickými kořeny dělal průvodcem.

Spolu tak vyrazili s dalšími historickými fotografiemi na místa, na něž odkazují do současných Zarazic. Nechyběla tak tamní zvonice či návštěva v písni zlidovělého Krajního domu. Zarazickou radnici ale nenavštívili, vesnice se totiž v roce 1954 stala součástí rozvíjejícího se Veselí nad Moravou. María Elena s Francescem si tak nenechali ujít příležitost setkat se s veselským starostou. „Velice ji dojal památník padlých v první světové válce, na němž našla jméno bratra své prababičky,“ dodává Bártek.

Loď Morava na Baťově kanále. Ilustrační foto.
Hladina Moravy a Baťova kanálu klesá, vůdci plavidel musí dávat pozor