Domluvili jsme se na devátou. Jenže, jak se na jihu Moravy říká, sviní. Tedy mírně přeprchá. Přesto vyrážíme ve smluvený čas na houby s prezidentem Mykologického kroužku v Ratíškovicích na Hodonínsku Václavem Koplíkem.

Usměvavý přijíždí načas na dohodnuté místo. Odtud pokračujeme na kraj lesa. Pětasedmdesátiletý nestor houbaření na kole. Já, o čtyřiatřicet let mladší, za ním autem. U altánu parkujeme. „Chlapi, máte už plné koše? Pokud jo, tak to otočíme,“ volají na nás další přijíždějící.

„Ano, ale ještě tam pro vás něco zůstalo,“ žertuje Koplík.

Než konečně vkročíme do lesa. Dorazil další houbař. Se slovenským přízvukem se ptá, jak jsme na tom. Přitom nás seznamuje se posledním, kapitálním úlovkem. „Našel jsem tady hřib. Celou dobu jsem ho nosil navrchu košíku, takový krásný dubáček. Doma jsme jej vážili na kuchyňské váze, měl 690 gramů,“ svěřuje se muž s tím, že dnes jde i se sestrou.

To už přestává pršet. Také já vstupuju do posvátného lesa. Společně se skvělým průvodcem. „Peťo, to jsou tajemné kruhy čechratek podvinutých,“ ukazuje Koplík uskupení kloboučků na kraji smíšeného lesa.

V životě jsem je nesbíral. Ani poslední říjnový den roku 2020 to nezměním. I když jako mladé vypadají se shora jako klouzky či suchohříbky. „Když je ale člověk krájí, tak zjistí, že nemají zespodu rourky, ale lupeny. Jde o zákeřné houby, které sice samy o sobě jedovaté nejsou, ale člověk si vůči nim vytváří protilátky. Na které pak může i zemřít,“ varuje Koplík.

Začínáme tedy poměrně dušičkově. A to ještě po několika krocích narazíme na obávaný kalich smrti muchomůrky zelené. „Slyšel jsem, že ji pozřela i žena z Hodonínska. Její otrava byla tak vážná, že ji museli vrtulníkem přepravit do Brna, kde ji transplantovali játra,“ upozorňuje mykolog.

Kvůli tomu ale lidé na houby nechodí. A také my slavíme první úspěchy. Z trávy se na nás směje hned několik hřibů hnědých, hřib borový, několik druhů čirůvek, kuřátko, klouzky či hřib strakoš. „Je škoda, že ke klouzkům či strakošům nemá řada českých houbařů důvěru. Jde o velice dobré houby, navíc i klouzky mívají bezvadnou kořenitou chuť,“ říká Koplík, kterého ale nejvíce těší nález čirůvky zelánky. Právě ji mají totiž ratíškovičtí houbaři ve znaku.

Ti nenechají dopustit ani na ryzce. Před víkendem je našel i místní, který právě venčí u železniční vlečky psa. „Měl jsem jich plnou kabelu. Ryzec je úplně špičková houba. Nakládali jsme je, dávali do guláše a taky zapekli. Byli úžasní,“ zasvěcuje do gastronomie ryzců.

To už se pomalu vracíme. Přitom narazíme na jedno překvapení v podobě krocaního ocasu, což je lidový název pro outkovku pestrou. „Čaje z ní pomáhají při rekonvalescenci po chemoterapii,“ dodává průvodce.

S Václavem Koplíkem jsme si udělali čas i na rozhovor:

Co vůbec v současnosti roste?
Myslím si, že se houbaři dočkali díky vláze. To je podstatné. Také s ohledem na to, jak ty houby rostou. Do léta rostou spíš v té listnaté části. A po prázdninách rostou v té jehličnaté části, a roste tam daleko větší sortiment a větší množství. V současnosti je ideální počasí na sbírání raně podzimních hub nebo i pozdně letních hub.

Konkrétně jsou to které?
Mezi ty pozdně letní patří klouzky, obecný, zrnitý a sličný a také hřiby smrkové, kterým se říká doliňáci. Obyčejně rostou až od půli srpna. Dále mezi ně patří ryzce pravé. Nastupují podzimní, mezi nimi čirůvka zelánka, hřib hnědý, známý pod názvem suchohřib. Vyspělí houbaři mohou sbírat strmělku mlženku. Ta je zařazená do nového seznamu hub, které je možné prodávat na trzích. Je to dobrá a jedlá houba. Nesmíme zapomenout na bedle, ať už jsou to bedle vysoké nebo červenající. Je toho pestrá paleta. Navíc se na lukách a zahrádkách objevuje čirůvka dvoubarvá a hromada žampionů. S nimi ale opatrně. Minulý týden mi hlásil jeden člověk, že našli sedm košů žampionů v Mikulčicích. Když jsme se pak domlouvali, tak jsem zjistil, že všechny byly žampiony zápašné. Když se upravují, tak smrdí a dělají žaludeční neplechy.

Na které další houby si mají lidé dát pozor?
Zásada je jedna. Sbírám jen to, co bezpečně poznám. A jen houby, u kterých poznám všechny znaky, podle nichž se určují. Například čechratka podvinutá, když je mladá, tak vypadá jako klouzek nebo suchohříbek. Když ji ale člověk krájí, tak zjistí, že nemá zespodu rourky, ale má lupeny. Jde o takovou zákeřnou houbu, která sice sama o sobě jedovatá není, ale člověk si vůči ní vytváří protilátky. Na které pak může i zemřít. Je podstatné, že když nyní jde člověk do borového lesa, tak se tam vyskytují kola smrtelně jedovatých muchomůrek zelených, ale také červených a panterových či tygrovaných a i slámožlutých. K tomu navíc zmíněné čechratky podvinuté, takže sbírání není zcela bez rizika. Hromada lidí si také plete jedovatou třepenitku svazčitou, která má podobné jedy jako muchomůrka zelená. Někdo si ji může splést s václavkou, a pak je problém.

Když chodíte na hřiby, co vám tato vycházka přináší kromě zážitku ze samotných hřibů?
Už nemusím sbírat houby ve stresu (smích) a s tím, že musím něco najít. Sbírám je v pohodě. Někdy je oslovuju jako staré známé a taky jsem rád, že ten který druh narostl.

Traduje se, že jsou Češi velmi vyspělý národ na sbírání hub a je mi tak trošku líto, když je doslova plný les klouzků kravských a hřibů strakošů a lidé je nesbírají. Nemají k nim důvěru, což je škoda. Nedosahují sice kvalit hřibu smrkového, ale furt je to houba, která se dá upravovat. Dlouholeté sbírání hřibu strakoše dokládá i to, že má po celé republice asi padesát lidových názvů, jedním z nic je i Bez práce. Roste jich totiž i tolik, že se jen bez práce posbírají. Je to dobrá jedlá houba.

Co máme v košíku?
Chtěl jsem demonstrovat, co všechno roste. Máme tady klouzek kravský, klouzek obecný. Čekalo na mě také překvapení v podobě čirůvek zelánek. Také tam bylo kuřátko, neboli lišky. Někdo říká, že jde o mizející houbu. Ona je závislá na vláze, protože potřebuje hodně vody. Srážek ale nebývalo tolik jako letos, takže tak nerostly.

Když jsem šel na houby, a přinesl jsem s liškou, tak mi připadlo, že jídla s ní jsou o jeden stupínek lepší…
Ano, o level. Je hodně aromatická.

Když se vrátím ke klouzkům…
Klouzek je mykorhizní houba, roste ve spojení s borovicemi. To spojení je takové, že jeden organizmus dodává něco druhému, a ten si od něj zase něco bere. Mám zato, že si klouzek bere z kořenů živici a proto mají bezvadnou kořeněnou chuť. Naopak hřib hnědý neboli suchohřib, kterému se někde říká i slaďák, je oproti klouzku trochu fádní. Navíc když se najdou větší a nakrájí se na veliké kostky, tak pak může být člověku po takovém jídle těžko.

Co vám tento měsíc přinesl? I něco nového?
Byl to národ, kterým jakoby často houbařsky opovrhujeme, Spojené státy americké. Tak právě v USA existuje národní den hub. U jeho příležitosti se dělá houbám osvěta a poukazují na jejich význam v přírodě, že obsahují minerály, které v jiných organismech nejsou. Když jde o větší partii tak si dělají jídla z hub.

Druhá nová informace je o existenci houby, kterou ani nemusíme sníst a otrávíme se. Stačí se jí dotknout. Jde o nějakou kyjovenku. Ta původně rostla jen v Japonsku a Korei. Dostala se nějak do Austrálie. Nyní ji tam objevili. Je to houba, které se stačí jen dotknout a jedy se dostanou skrz kůži do těla. Je na ni hlášených spousta úmrtí. Je smrtelně jedovatá houba, která vypadá jako mořský korál.

Kdy vás čeká uzavření lesa? Při letošní situaci a opatřeních je to poměrně složité…
Letošní rok je skutečně mimořádný, protože les jsme odemykali, až nám to vládní nařízení povolovalo, tedy v květnu nebo červnu. Teď ani nevíme, kdy budeme za letošní úrodu děkovat. Je zákaz shromažďování, rouška a další. Takže uzavření může být takové smutné. Navíc do poloviny roku to vypadalo, že tady uschneme. Díky vydatným srážkám toho ale nakonec narostlo dost. Na naší straně, ale kvůli foukání větrů, byla sezona dlouho nijaká. Současné období nám to ale vynahrazuje. Ať už smrkovými hřiby nebo klouzky, nebo dalšími druhy. Bedlí si lidi nanosili neúrekom.