Na dohodnutý výjezd s exekutory jdu s rozporuplnými pocity. Nejsem si jistá, zda stojím na jejich straně, když vymáhají nesplacené peníze, anebo zda je mi spíš líto dlužníků, kteří jsou třeba v zoufalé situaci.

Na sraz u vyškovského nádraží přijíždějí dva mladí exekutoři ve velké bílé dodávce. Jsou vyšší, statní, ostříhaní na ježka. Na první pohled vypadají docela drsně. „Nejprve pojedeme za manželi, kteří mají nedoplatek třicet tisíc korun u telekomunikační společnosti,“ vysvětluje mi Jaroslav Rebič.

Peníze rovnou na ruku

Dodávka zastavuje v zapadlé uličce okresního města. Druhý exekutor Josef Plško si bere do ruky kameru. Klepe na dveře oprýskaného domu.
Drobný čtyřicetiletý dlužník má hned jasno v tom, jak situaci řešit. „Já to chci vracet přes splátkový kalendář. Jsem na úřadě práce,“ říká.

close zoom_in Exekutoři ale po dlužníkovi chtějí, aby peníze uhradil na místě. Ten odporuje. „V domě není ani desetník. Čekám, až přijdou přídavky,“ říká.
Plško začíná procházet byt, ve kterém je hrozný zápach. Sepisuje cennější majetek.

Rebič zůstává s dlužníkem v kuchyni. „Jsme oprávněni vám zabavit téměř vše kromě životního minima, a například snubního prstýnku. Záleží, jak se k tomu postavíte. Dáme vám čas do dvou hodin dluh splatit,“ říká Rebič.

Ukazuje se, že v bytě je počítač. Exekutoři uvažují také nad autem, které stojí před domem. Dlužník tvrdí, že to nejsou jeho věci. Jde pro údajného majitele.

Ten přichází vzápětí. „Počítač a auto je moje,“ říká exekutorům. Ale dodává, že doklad na koupi má doma. Exekutoři jsou tedy neoblomní. „Můžeme zaprotokolovat, co jste vypověděl. Nicméně my nejsme oprávněni posuzovat vlastnictví. Můžete si později podat vylučovací žalobu, aby vaše věc byla oddělena od majetku dlužníka,“ říká Rebič.

„Volám policii,“ reaguje údajný majitel počítače. „Tak ji zavolejte hned, ať tu nemusíme čekat,“ odpovídá Rebič. Majitel domu odchází a je slyšet tlumený hovor. Když se vrací, o policii nic neříká.

Rebič mi později vysvětluje, proč asi. „Pokud chtějí, necháváme je vždy zavolat policii. Ta už ví, že jako exekutoři můžeme odvézt i věc, o které dlužník tvrdí, že není jeho. Policie to volajícímu vysvětlí a většinou už ani nevyjíždí na místo,“ říká Rebič.

Drama v domku pokračuje. Plško začíná balit počítač. I když dlužník původně říkal, že ho raději rozbije, než dá exekutorům.

Nakonec se muž snaží nějak domluvit. „Jsem ochotný ke splátkovému kalendáři. Patnáct set měsíčně,“ říká. „To byste splácel šest let. Chceme aspoň tři až čtyři tisíce,“ odporuje Rebič. Nakonec se domlouvají na třech tisících.

Exekutoři také odvážejí počítač. Dlužník ho před rozloučením s péčí přejede rukou a odstraní z něj prach. Což trošku odporuje tomu, že by byl jen půjčený.

Už v dodávce se exekutorů ptám, jak vědí, kolik je životní minimum rodiny, že jim dali splácet tři tisíce. „Jakmile vyjedeme, můžeme na místě všechno zabavit, když do pár hodin člověk dluh neuhradí. Splátkový kalendář je až poslední možnost, na kterou jsme vůbec ochotni přistoupit. I tak dluh většinou bývá splacen do půl roku až roku. On to stejně splácet nebude, ale my musíme nějaké mantinely nastavit. A beztak někde načerno pracuje,“ vysvětluje mi Rebič. Nemůžu si pomoct, ale těchto dlužníků mi nakonec líto není.

close zoom_in Když vytáhne mačetu, utíkejte!

Druhý případ je jiný. Muž na zdravotním pojištění dlužil dvě stě tisíc korun. Sto tisíc zaplatil na místě, a dále měl nastavený splátkový kalendář na deset tisíc měsíčně. Od října již od něj ale nedošla žádná platba.

Tentokrát se vydáváme do vesnice nedaleko Vyškova. V rodinném domě, ve kterém má dlužník uvedené trvalé bydliště, otevírá jeho matka. Syn už bydlí s přítelkyní. Rebič tedy muži volá. Ten nejprve tvrdí, že je v Olomouci. Po chvilce rozhovoru ale říká, že za chvíli přijede.

Na chodbě se setkáváme s otcem. Ten nejprve říká, že ho to nezajímá. Ale když exekutor začíná na věci lepit samolepky, rozčílí se. „Donesu mačetu. Tady nemáte co dělat,“ vyhrožuje. Jeho žena ho naštěstí uklidňuje.

Rebič má pro mě radu k nezaplacení. „Kdyby opravdu přišel s mačetou, utíkejte!“ varuje mě, když za chvilku oba rodiče odejdou.

Oba exekutoři už nějaké nepříjemnosti měli. „Nedávno na nás chtěli pustit psy, vlčáky. Volali jsme policii. Ale ani když přijedou policisté, není ještě vyhráno. Ten člověk byl hodně rozzuřený. Uklidnil se, až když policisté řekli, že mu psa zastřelí,“ vyprávěl Rebič.

S přítelkyní, s malým dítětem a se psem přijíždí v Octavii dlužník. Je to zhruba třicetiletý, středně vysoký, normálně vypadající muž. „Loni jsem jako živnostník vydělal dvě stě padesát tisíc. Sto padesát tisíc jsem dal na splacení dluhu. Nejde prodloužit lhůta?“ ptá se exekutorů.

Odpovědí je ne. „Měl jste několik měsíců čas to nějak řešit. Měl jste od nás nepřijaté hovory, psali jsme vám sms. Proč jste se neozval?“ ptá se ho Rebič.

Důvod své otázky mi vysvětlil už předtím, když jsme na dlužníka čekali. „Pomohlo by, kdyby lidé nějak reagovali. Když třeba zavolají, že nemají peníze, že mohou platit jen poloviční splátky, vždy se dá nějak domluvit. Jakmile už za nimi musíme vyjet, musíme už něco zabavit, pokud do pár hodin nezaplatí,“ vysvětluje.

Muž také neví, jak během pár hodin peníze sehnat. „Nevím, kam bych tak rychle zavolal,“ říká dlužník. Vypadá zdrceně a zmateně. Trochu s ním soucítím. Exekutoři si s ním dávají sraz v jeho současném bytě a mě už odvážejí zpět do Vyškova.

Exekutoři byli celou dobu výjezdu klidní a věcní. Snažili se s dlužníky domluvit, i když to není vždycky zrovna snadné. Zkrátka profesionálové.