To, jakým stylem Janovi nedalo vedení školy šanci, bylo rozhodující i u Okresního soudu ve Vyškově. Jak už informovala redakce Vyškovského deníku Rovnost, která na případ před čtyřmi lety upozornila, obec, která je zřizovatelem spádové školy, se musí chlapci podle verdiktu soudu omluvit. A musí zaplatit i nemajetkovou újmu ve výši padesáti tisíc korun. „Soud rozhodl, že se obec dopustila diskriminace na základě zdravotního postižení tím, že se škola nepokusila zajistit podmínky k tomu, aby se v ní žák mohl vzdělávat. Postižení chlapce bylo tedy prvním důvodem. Druhým pak to, co bylo podnětem pro rozhodnutí ředitelky: předcházející reakce rodičů. To bylo pro mě při rozhodování rovněž důležité," zdůvodnil vyškovský soudce Aleš Vylam.

Ředitelka milešovické školy Lenka Fillová v pátek odmítla rozhodnutí soudu komentovat. „Nebudu se už do médií dál vyjadřovat," řekla pouze.

Zavedený systém

Už dřív prohlásila, že malotřídní škola by integraci nezvládla. Jedna učitelka v ní vyučuje zároveň dva ročníky. V protokolu o jednání, které má redakce k dispozici, uvedla, že nepřijetí bylo jejím rozhodnutím. Svolala poradu pětičlenného pedagogického sboru, kde se na nepřijetí Jana dohodli. Jenže do dopisu adresovaného matce připojila i odstavec o reakci některých rodičů. „Hned to odpoledne mě tři rodiče kontaktovali, chtěli vědět, jestli je to pravda," stojí v protokolu.

Základní škola Milešovice.

Úterní rozsudek soudu zatím není pravomocný, obec se ovšem podle vyjádření starosty Michala Polanského odvolávat nebude. O případu chce s vedením základní školy znovu hovořit, personální změny ale neplánuje. „Kvalitní pedagogy je dnes velmi obtížné sehnat. Omluvný dopis napíšu," sdělil Polanský.

S případem rodině pomáhala Liga lidských práv. Navedla ji i na šaratickou školu, kam Jan od té doby denně dojíždí. Dnes je z něj osmák, nosí domů vyznamenání a poohlíží se po střední škole. Podle vedení té základní ze Šaratic problémový není.

Liga podala stížnost i k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. A shodou okolností už zná verdikt. Stížnost soud zamítl. „Případ se táhl poměrně dlouho. My jsme šli původně správní cestou, kdy jsme se bránili rozhodnutí milešovické školy o nepřijetí. Evropský soud argumentuje nevyčerpáním možností vnitrostátních soudů, takže se vůbec nezabýval tím, zda k diskriminaci hocha došlo. Nicméně spokojení jsme i tak. Jsem velmi ráda, že rozhodnutí o inkluzivním vzdělávání a povinnostech obce může vynést okresní soud. To je pro nás pozitivní zjištění," zdůraznila právnička Ligy lidských práv Šárka Dušková.

Matka Jeníka: Nejde poznat, že syn je autista. Ve škole je rád

Milešovice /ROZHOVOR/ – V nové základní škole si velmi dobře zvykl. „Šaratický přístup je úplně odlišný, vše je o lidech a o tom, že se k výzvám neobrací zády," shrnuje Lenka Krajčovič, matka čtrnáctiletého autisty, která vyhrála soudní spor se školou kvůli diskriminaci. Chlapec měl právo chodit do školy v místě svého bydliště. Tedy v Milešovicích.

Jaké reakce jste v obci po vynesení rozsudku zaznamenala?

Do vesnice příliš nechodíme. Když jsem byla nakupovat, mluvila jsem s dcerou sousedky. Měla z verdiktu obrovskou radost. Stejně jako celá její rodina. Pak mi volaly dvě důchodkyně, jak jsou za výsledek rády. V Milešovicích bydlí i moje maminka, také k ní se dostaly výhradně pozitivní reakce. Ale je mi jasné, že jenom kladné nejsou.

Žaloba byla podaná na obec, tedy na zřizovatele základní školy. Když vás vedení školy odmítlo, obrátila jste se na obecní úřad?

I po zaslání oficiální žádosti o přijetí jsem dostala od školy opět zamítavé stanovisko. Se starostou Michalem Polanským jsem se potkala na ulici, o tématu jsme hovořili. Odkázal mě na paní ředitelku.

Jak se projevuje Jeníkovo zdravotní postižení?

Syn má kombinaci dvou vývojových poruch. První je autismus, který byl u něj odborníky označený jako hraniční. Projevuje se tím, že nemá rád hluk. Některé děti na něj reagují nepřiměřeně a agresivně. To ovšem není Jeníkův případ. Četla jsem diskusní reakce na rozhodnutí vyškovského soudu, bohužel lidé vnímají autismus hrozně povrchově. Jednou se bude ztrácet v tom, co je výplata, jak fungují daně… Praktičtější věci mu budou dělat potíže. Ale v běžném životě cizí člověk nepozná, že syn je autista. Pozná pouze jeho problémy s řečí.

A druhá porucha…

Právě vývojová dysfázie řeči. Slova, která řekneme, jeho mozek nedokáže tak kvalitně zpracovat. Slyší je zkresleně. Já řeknu kočka, on slyší čočka. Neustálým opakováním ale udělal obrovský posun. Do školy se těší, má v ní kamarády. Je sebevědomější.

Na vysvědčení mívá opakovaně vyznamenání. Co ho v šaratické škole nejvíc baví?

Měl pouze dvojku z matematiky. Miluje zeměpis, přírodopis a počítače. Právě na školu se zaměřením na výpočetní techniku chce jít. Je to typ zaměstnání, kde nebude muset tolik komunikovat.

Jak se zpětně díváte na odmítavé rozhodnutí milešovické základní školy?

Vždy je to o lidech a jejich přístupu. Jeník za své postižení nemůže. Pokud s ním někdo pracovat ani nezkusil, tak neví, o čem mluví. Chyběla z jejich strany jakákoliv snaha.

Žaloba ale byla směřovaná pouze na milešovickou školu. Proč?

Ředitelé škol, se kterými jsme přišli do kontaktu, byli velmi vstřícní. Chovali se slušně ke mně i k mému synovi. Komunikovali, vysvětlili problematiku. V Milešovicích to bylo zcela opačné. Jeden den schůzka, další den ve schránce dopis, ve kterém mi ředitelka napsala, že situaci přehodnotila. Že prý musí přihlédnout k reakci některých rodičů, kteří ji upozornili, že jejich děti s mým synem do školy rozhodně chodit nebudou. Mého syna to zlomilo, proto jsem se rozhodla, že budeme bojovat. A vyplatilo se.