Jeho síla vyvěrala možná z toho, že nikdy v životě nedostal nic zadarmo. O své postavení musel Přemysl Otakar II. už od dětství tvrdě bojovat, a to i ve vlastní rodině. Rodinný spor se přitom osudově proťal s bojem o rakouské dědictví.

Dědictví Babenberků

V květnu roku 1246, kdy bylo Přemyslu Otakaru II. 13 let, padl v bitvě proti Uhrům rakouský vévoda Fridrich Bojovný, poslední mužský představitel rodu Babenberků, ovládajícího Rakousko. Sám neměl potomky, a tak se dědičkou stala podle jednoho výkladu jeho neteř Gertruda.

Dědičné nároky na rakouské a štýrské vévodství však uplatňovala také její teta, sestra Fridricha Bojovného Markéta Babenberská, na základě tzv. Privilegia minus z roku 1156 jako nejstarší příslušnice rodu Babenberků. Její nárok byl o něco legitimnější, protože vládu měla zdědit dcera vévody, nikoli neteř, a pokud vévoda dceru neměl, mohlo se uplatnit již zmíněné privilegium.

S Gertrudou se ještě na jaře roku 1246 oženil prvorozený syn českého krále Václava I. a starší bratr Přemysla Otakara II. Vladislav. Ten ale hned začátkem následujícího roku zemřel, ačkoli mu nebylo ani 20 let. A o rakouské a štýrské dědictví se rozpoutal boj.

Jedním z horkých zájemců o tyto země byl římský císař Fridrich II., jemuž nabízel Gertrudu za ženu za svého života ještě sám Fridrich Bojovný. Dalším zájemcem byl markrabě Heřman VI. Bádenský z rodu Zähringenů, který se s dvaadvacetiletou půvabnou uchazečkou o dědictví oženil rok po Vladislavově smrti. Do třetice o ně stál Ota II. Bavorský, bavorský vévoda a rýnský falckrabě z rodu Wittelsbachů, a jako čtvrtý v pořadí jevil zájem i uherský král Béla IV.

Syn proti otci

Vladislavova smrt notně otřásla Václavem I., který do svého prvorozeného syna vkládal veškeré naděje. Druhorozeného upozaďoval, což si ctižádostivý mladík nenechal líbit a coby markrabě moravský se po Vladislavově smrti postavil do čela odboje české šlechty proti vlastnímu panovníkovi.

„Jednota pánů nespokojených, spravována jsouci zvláště Ctiborem soudcem, nám odjinud neznámým, spojila se záhy vně s králem Kunratem Německým, s vévodou bavorským a se stranou císařovou v Rakousích, doma pak zase s králevicem Přemyslem Otakarem,“ píše o tom František Palacký v díle Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě.

Nespokojená šlechta prohlásila Přemysla na zemském sněmu v Praze uprostřed léta 1248 – v době královy nepřítomnosti, protože ten pobýval v té době na Zvíkově, který využíval jako lovecký hrad – „mladším králem“. A v zemi vypukla občanská válka.

V ní měl zprvu navrch i přes své mládí právě Přemysl, jenž získal na svou stranu většinu panstva; po boku Václava I. zůstali jen šlechtici ze severu a severozápadu Čech: Boreš z Rýzmburka, Havel z Lemberka (manžel Zdislavy z Lemberka, prohlášené v roce 1995 za svatou), Ojíř z Friedberka, Čeněk z Ronova, Jaroš ze Slivna, Ratmír ze Skviřína a pár dalších. Z královských hradů udržel Václav I. kromě již zmíněného Zvíkova ještě Přimdu, Loket a Most, tedy opět hrady na severozápadu Čech.

Od Mostu se ale podařilo královským vojskům útočícího Přemysla odrazit a král získal následně podporu na Moravě, kde se mu poddala města Brno a Břeclav. Podporu našel také u části rakouských a uherských vojsk.

close Český král Přemysl Otakar II. a Štěpán V. Uherský info Zdroj: Wikimedia Commons, Jan z Gelhausenu, 15. st., Josef Kriehuber (1800-1876), volné dílo zoom_in Český král Přemysl Otakar II. a Štěpán V. Uherský

V srpnu 1249 se Václav zmocnil Prahy a v září pozval Přemysla na hrad Týřov, kde ho dal i s jeho doprovodem zajmout. Vůdcové vzpoury byli na panovníkův rozkaz popraveni nebo uvězněni, sám Přemysl ale v zajetí dlouho nezůstal, protože byl jediným královským dědicem. 

Po propuštění se vrátil na místo moravského markraběte. „Po navrácení pokoje a pořádku do vlasti počato na královském dvoře českém obraceti pozor opět k záležitostem zahraničným,“ uzavírá tuto kapitolu Palacký.

Zpátky k Babenberkům

Zahraniční záležitostí číslo jedna přitom stále bylo babenberské dědictví, v němž se jako vhodný ženich pro některou z dědiček začal jevit právě mladý moravský markrabě, jenž byl nyní jediným následníkem českého královského rodu. Přemysl tak byl na základě jednání části rakouské šlechty s Václavem I. povolán do Rakouska a k titulu moravského markraběte přidal tituly vévody rakouského.

Gertruda už byla provdaná, nicméně český následník trůnu nezaváhal a v únoru 1252, tedy ve svých necelých 19 letech, pojal za manželku bezmála padesátiletou Markétu Babenberskou. Toto manželství mělo legitimovat jeho převzetí vlády nad babenberským dědictvím.

Usiloval rovněž o štýrské vévodství, ale narazil na odpor uherského krále Bély IV. Spor o Rakousy a Štýrsko přerostl v letech 1252 a 1253 v první česko-uherskou válku. Na Moravu a do Rakous vpadlo uherské vojsko a od severovýchodu napadli v létě roku 1253 český stát i tehdejší Bélovi spojenci, krakovský kníže Boleslav Stydlivý a Vladislav Opolský, jejichž vojska vyplenila Opavsko.

Uprostřed této napjaté mezinárodní situace zemřel náhle český král Václav I., jenž skonal 23. září 1253 na svém sídle v Počaplích u Berouna. 

„Král Václav, kterýž toho léta opět jako roku 1251 byl veliké přípravy činil k ochraně Čech a Prahy proti vpádu nepřátelskému, stížen jest nemocí těžkou v oblíbených lesích křivoklátských a dne 22. září skonal tiše běh života i vlády své ve Dvoře Králově za Berounem,“ uvádí Palacký, který oproti jiným historikům lehce posouvá čas i místo Václavovy smrti.

Přemysl českým králem

Dnem Václavovy smrti se stal Přemysl novým českým králem. Moci se chopil v mimořádně ožehavé a nelehké době a dlužno dodat, že i přes své mládí si se složitě rozehranou mezinárodní politickou partií dobře poradil.

Mír s Bélou IV. mu pomohla zprostředkovat papežská kurie. Na základě mírové dohody, uzavřené v Budíně 3. dubna 1254, se babenberské dědictví rozdělilo mezi oba panovníky tak, že Přemyslovi připadly Rakousy s Travenskem a Pitenskem a Bélovi Štýrsko. Oba panovníci se navíc na dotvrzení této dohody sešli osobně v Bratislavě.

close Král Přemysl Otakar II. roku 1254 v Prusku, obraz Antonína Lhoty info Zdroj: Wikimedia Commons, Antonín Lhota (1812-1905), volné dílo zoom_in Král Přemysl Otakar II. roku 1254 v Prusku, obraz Antonína Lhoty

Dočasný mír s Uhry dovolil Přemyslovi na přelomu let 1254 a 1255 podniknout křížovou výpravu na sever do pohanských Prus. Dne 17. ledna 1255 došel do Elblagu na pobřeží Baltského moře. Během této výpravy založil hrad a město Královec (Königsberg).

Smír s Bélou skončil poté, co ve Štýrsku vypuklo povstání šlechty proti uherské vládě, které Přemysl využil a Štýrsko ovládl. Následovala slavná bitva u Kressenbrunu, kde se Přemyslovým těžkým rytířům podařilo dne 12. července 1260 porazit uherské vojsko. Český král se stal králem železným.

V následujícím roce se Přemysl rozvedl s Markétou a vzal si Bélovu vnučku Kunhutu. Zhruba po roce, kdy tento rozvod a nový sňatek uznala dispenzem i papežská kurie, byl v katedrále svatého Víta v Praze konečně korunován na českého krále. Korunu přijal z rukou mohučského arcibiskupa Wernera II. za přítomnosti pražského, olomouckého, pasovského a dvou pruských biskupů. Společně s Přemyslem byla korunována i Kunhuta.

Následný objev velkých ložisek stříbra v Kutné Hoře přispěl k panovníkovu bohatství. Český král se stal králem železným i zlatým. Až do 70. let 13. století byl nejmocnějším vladařem střední Evropy.

Pád příliš mocného vladaře

Příliš silný panovník však začal vadit jak české šlechtě, tak německým knížatům a říšským městům. Tak velká moc podle nich vyžadovala protiváhu.

Při volbě nového římského vládce v roce 1273 byl proto zvolen nikoli Přemysl Otakar II., jenž s touto funkcí počítal, ale dosud nepříliš známý rytíř Rudolf Habsburský. Českého krále tato volba hluboce urazila a odmítl Rudolfovu autoritu uznat. Symbolicky to dal najevo tím, že novému vladaři Svaté říše Římské poslal žebráckou mošnu.

Rudolf si ale od první chvíle počínal tak, že ohrožoval Otakarovu svrchovanost nejen nad alpskými državami, ale i v českém království. „Pane Bože na nebesích, seď pevně na svém trůnu, nebo ti ho ten Rudolf také zasedne,“ řekl o něm prý ironicky jeden biskup.

close Pohřební koruna Přemysla Otakara II. info Zdroj: Wikimedia Commons, nahrál Operating, volné dílo zoom_in Pohřební koruna Přemysla Otakara II.

Na pohrdavý přístup českého krále odpověděl útokem na Podunají, po němž zahájily odboj i dva přední české rody, Vítkovci a Rýzmburkové. Zaskočený Přemysl se musel podrobit. Na jednání u Vídně se proto vzdal ve prospěch Rudolfa alpských zemí a Chebska a dohodl se s ním na sňatkovém spojení obou rodů, které perspektivně umožňovalo Habsburkům dostat se do českých zemí. Poté potlačil domácí odboj. Nechal popravit Boreše z Rýzmburka, Záviš z Falkenštejna se před tímže osudem zachránil útěkem za hranice.

Po upevnění vnitrostátní pozice se Přemysl pokusil běh dějin ještě jednou zvrátit a zahájil novou válku s Rudolfem. Ta pak vedla ke slavnému, ale fatálnímu střetnutí na Moravském poli, v němž český panovník padl hrdinskou smrtí.