Asi nejznámější česká humanitární organizace, která pomáhá po celém světě, je Člověk v tísni. „Vždy jde o kombinaci více faktorů. V situaci, kdy se rozhodujeme, zda budeme intervenovat, bereme v potaz rozsah katastrofy, naši přidanou hodnotu na místě, kapacity jiných humanitárních aktérů na místě, kontext v zemi, ve které ke katastrofě došlo,“ říká Tomáš Kocian, regionální ředitel pro Blízký východ z nevládní neziskové organizace Člověk v tísni, která měla loni právě na Blízkém východě vůbec největší počet příjemců pomoci, dokonce více než v Africe.

Je to dáno především rozsahem syrské krize, kde počet lidí, kteří jsou závislí na humanitární pomoci, bohužel stále narůstá v důsledku nekončícího konfliktu.

Najdou se i nepoctivci

Jednu z posledních vážných humanitárních krizi způsobil výbuch v libanonském hlavním městě Bejrútu, při kterém zemřelo přes 150 lidí a dalších 5000 bylo zraněno, o domov pak dočasně přišlo více než 300 tisíc lidí. „Vzhledem k tomu, že jsme na místě měli kolegyni a několik potenciálních partnerských organizací, rozhodli jsme se podpořit aktivity, které budou realizovat v reakci na výbuch,“ říká Tomáš Kocian.

V zásadě jde rozdělit formu pomoci zmíněné organizace do několika kategorií. „Pokud se katastrofa stane v zemi, kde již fungujeme, nasazujeme takřka okamžitě alespoň část týmu do záchranných operací. V případě, že na místě nejsme, ale katastrofa je takového rozsahu, že kapacity, které mají místní aktéři, nestačí, přijíždí několik zkušených pracovníků a buduje na místě nový tým. A třetí možností je, že naše přidaná hodnota na místě je malá, kapacity jsou adekvátní, a není tudíž potřeba budovat nový tým, a proto jen prostředky, které máme k dispozici, pošleme na jasně identifikovaný projekt prověřené partnerské organizaci. Je to určitě efektivnější přístup než budovat nový tým. Ve všech případech ale místní obyvatelé hrají klíčovou roli,“ vysvětluje Tomáš Kocian s tím, že mezi lidmi, kteří se zapojují, se najdou i nepoctivci. Ať už z řad místních úředníků, subdodavatelů, nebo místních obyvatel.

„A může se to pochopitelně stát i u některých našich spolupracovníků. Nejsme naivní a podstatnou částí naší práce je kontrola. Máme nastaveny kontrolní mechanismy, prověřujeme naše příjemce pomoci tak, aby opravdu splňovali kvalifikační kritéria pomoci. Spolupracujeme s lidmi, kterým pomáháme, protože oni jsou si velmi dobře vědomi, kdo má nárok na pomoc a kdo chce pomoc dostat podvodem. Máme vytvořeny komunikační kanály, abychom od lidí dostávali přímou zpětnou vazbu. Prostřednictvím těchto kanálů se k nám dostávají stížnosti a my jednotlivé skutečnosti prověřujeme a v případě nutnosti napravujeme,“ dodává.

Na útěku se živnost budovat nedá

Člověk v tísni nabízí i rozvojovou pomoc, která zpravidla navazuje na tu humanitární a má za cíl přimět místní obyvatele, aby se o sebe začali starat sami. „Vždy se snažíme, aby fáze přímé, bezprostřední humanitární pomoci byla co nejkratší. Bohužel, ne vždy to situace dovoluje. Především v konfliktních oblastech, kde je nestabilita klíčovým faktorem určujícím dynamiku celé společnosti, je přechod k udržitelné formě pomoci takřka nemožný. Lidé prostě nebudou osívat svá pole nebo budovat živnosti, když nevědí, jestli budou muset příští týden znovu utéct,“ tvrdí odborník na humanitární a rozvojovou pomoc.

A jak jsou na tom Češi ve srovnání s ostatními státy, co se týče finančních darů? Pomáháme rádi? „Ze zkušenosti mohu říct, že Češi a ostatní, kteří v České republice žijí, jsou štědří. A reakce na krizi v Sýrii, ale i na tuto událost v Bejrútu to jen potvrzují. Ve chvíli, kdy vyhlásíme SOS sbírku, tak Češi reagují a chtějí pomáhat, někteří telefonují a vyptávají se, co by mohli udělat, jak by mohli pomoci. Lidé se také přidávají do Klubu přátel, což je dlouhodobá sbírka, která nám umožňuje okamžitě reagovat při těchto krizích,“ uzavírá Tomáš Kocian.