Kliknutím zvětšíteTěžba uhlí se stala po skončení druhé světové války a zejména po absolutním uchopení moci komunistickou stranou v únoru 1948 hlavním hospodářským odvětvím státu, na něž se soustředila maximální pozornost státních i stranických orgánů. Tlak na zvyšování množství vytěženého uhlí ale vedl i k tomu, že se v dolech začala zhoršovat bezpečnost práce. Kvůli válečnému uzavření vysokých škol chyběli Československu vzdělaní inženýři, předválečná generace vzdělanců zase byla tvrdě zdecimována nacistickými represemi.
Do vedoucích pozic se tak často dostali mladí lidé bez větších zkušeností i bez dostatečné technické praxe. Měli možná elán a zapálenost, bohužel je však občas projevovali na nesprávném místě. Každé zbrždění těžby navíc vedlo v nových politických podmínkách k podezírání z možné sabotáže, byť by je diktovalo bezpečnostní hledisko.
Komplex těchto příčin vedl zřejmě i k tragédii, k níž došlo před 71 lety v ostravském dole Doubrava.
Jak se slaví poslední vyvezený vozík z dolu Lazy:
Bouchlo to. Devatenáct chlapů chybí
Ve sloji Hubert tohoto dolu byl v únoru 1949 zjištěn nadměrný výskyt metanu a vyšší koncetrace oxidu uhelnatého. Tehdejší přednosta revírního báňského úřadu Václav Žalud proto navrhl těžbu v dole Doubrava na čas zastavit. Vedení dolu včetně odpovědných techniků se ale obávalo potíží při případném neplnění plánu těžby, a tak podle některých pozdějších svědectví nechávalo data z analýz důlních plynů ve sloji Hubert úmyslně upravovat, aby těžba mohla pokračovat.
V kritické noční směně z pátka 11. na sobotu 12. února pracovalo v oblasti tzv. porubu vedeného do sloje Hubert nad osmým patrem dvaatřicet osob. Když ve tři čtvrtě na čtyři ráno nastal první výbuch, dokázalo se třináct z nich dostat vlastními silami na povrch - pět bylo v pořádku, osm jich bylo vážně zraněných, ale okamžitým útěkem se přece jen všichni zachránili. Devatenáct chlapů však zůstalo ve sloji a nikdo nevěděl, co je s nimi ani, zda jsou ještě naživu.
Jako první se k místu neštěstí vydali čtyři technici vedení naddůlním Františkem Kunčickým. Asi 80 metrů od místa exploze našli dva mrtvé, dál ale nemohli: na indikační lampě zaznamenali víc než tříprocentní koncentraci metanu a hlouběji do sloje je nepouštělo ani velké horko, jehož příčinou byl s největší pravděpodobností důlní požár. Celá pětice se proto vrátila na povrch, čímž si zachránila život, protože brzy na to (kolem tři čtvrtě na osm ráno) došlo v dole k další explozi a týž den odpoledne kolem druhé ještě k jedné.
Na příčinu prvního výbuchu se nikdy přesně nepřišlo, ve hře jsou možnosti jako zážeh od plamene benzínové lampy, samovznícení zapařeného uhlí nebo i něčí neukázněné zapálení digarety.
Pět mužů šlo na pomoc. Zůstali tam také
Dva mrtví a dalších sedmnáct, o jejichž situaci se nic neví. Tak vypadala situace onoho tragického sobotního dne poté, co se čtveřice techniků vrátila na povrch.
Před jedenáctou dopoledne se rozhodla sfárat pro uvězněné kamarády četa mladého inženýra Alexandra Kanczuckého. Kanczucki za sloj Hubert odpovídal a podle některých pozdějších svědectví se cítil zodpovědným za to, že se v ní i přes zjištěné hromadění plynů pracovalo. Jít pro zraněné nebo třeba i mrtvé kolegy tak pro něj byla určitě zásadní věc. Bohužel však toto rozhodnutí, jakkoli lidsky pochopitelné, vedlo k další tragédii.
Četa, k níž se přidal i naddůlní Kunčický, který znal alespoň polohu dvou mrtvých těl, sfárala v počtu pěti lidí v jedenáct hodin na osmé patro.
Po nich sjela dolů ještě skupina funkcionářů, kterou vedl generální ředitel Československých dolů Svatopluk Rada.
Pětatřicet minut poté se ze vtažné jámy, jíž byly do sloje vháněny čerstvé větry z atmosféry, vyvalil prach a hustý černý dým. Nebylo pochyb, co to znamená. V dolu došlo k další explozi.
Radu a tři horníky zranila tlaková vlna. Všichni okamžitě vyjeli do bezpečí. Kanczuckého četa však uvázla dole. K devatenácti ztraceným mužům přibylo dalších pět.
Ve dvě hodiny odpoledne začaly z potrubí ventilátoru vedoucího ke sloji šlehat plameny. Zřejmě další exploze
Důvod tohoto posledního výbuchu se podařilo objasnit až rok po katastrofě. Ve sloji byl v 850 padesátikilových papírových pytlích uskladněn odsátý jemný uhelný prach. Šlo tedy o více než 40 tun prachu, který první výbuchy rozmetaly do chodby. Jeho koncentrace přesáhla hranici výbušnosti, takže po nějaké době také explodoval. Ty částečky prachu, které se výdušnou jámou dostaly až na povrch, na vzduchu vzplály.
V neděli 20. února rozhodla havarijní komise o uzavření celého dolu. Všechny jámy vedoucí do slojí proto byly zakryty poklopy, utěsněnými slínem (směsí jílu a karbonátu) a zasypanými pískem.
Neštěstí vedlo k monstrprocesu
Těla mrtvých se podařilo vyprostit až 2. dubna 1950. Pětičlenná záchranářská četa byla nalezená pohromadě ve změti důlního dřeva. Muži si ani nenasadili přístroje a na jejich tělech nebyly žádné známky popálenin. Všichni ale měli rozdrcené lebky. Výbuch je zřejmě překvapil za chůze. Požár se k nim nedostal, protože proudění větrů ho odvádělo opačným směrem, ale vzdušná rázová vlna z výbuchu je okamžitě zabila.
Po smrti bylo i všech 19 horníků, jež zabila hned první exploze metanu.
Po tragické události byly ustanoveny dvě komise. První, což byla havarijní komise revírního báňského úřadu, se zabývala technickými problémy a likvidací havárie, druhá, vládní komise, dostala za úkol zdůvodnit, proč k této mimořádné události došlo. Problémem bylo, že obě komise spolu vzájemně nespolupracovaly, takže ve vyšetřování příčin nehody vznikl brzy chaos.
Rozsah katastrofy a počet mrtvých navíc vedl k mimořádnému zájmu politických orgánů nalézt jednoznačného viníka, jemuž by se daly následky neštěstí přičíst a uklidnit tak rozjitřelou veřejnost.
"Když skončily smuteční obřady, jichž se zúčastnili i představitelé strany a vlády, rozhodli Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a Viliam Široký, že je nutné odhalit viníky. Zápotocký pak v červnu 1952 v rozhlasovém projevu napadl vězněné báňské inženýry," uvedl před osmi lety Moravskoslezský deník.
Tento projev odstartoval monstrproces. Drastičnost pozdějších rozsudků ještě znásobilo to, že po neštěstí na dole Doubrava přišlo podobných nehod ještě několik. V roce 1950 došlo k výbuchu na Dole Michálka v Michálkovicích, při němž zahynulo 36 lidí včetně sedmi hornických učňů. I v tomto případě byla příčinou skutečnost, že někteří vedoucí pracovníci nedbali na vysoké koncentrace důlních plynů.
A v roce 1951 nastaly podobné katastrofy hned dvě, nejdřív 3. července, kdy požár ve sloji Kazimír na Dole Nová Jáma zabil osm horníků, a podruhé 16. prosince, kdy v Dole Barbora zasáhla exploze samovzníceného uhlí 27 horníků, z nichž 13 zahynulo.
Vyšetřovací, soudní i stranické orgány vedla tato série k přesvědčení, že jde o rozsáhlou organizovanou sabotáž, a podle toho také přistupovaly k obviněným technikům a báňským inženýrům. Ti byli viněni z toho, že spáchali úmyslný zločin, protože údajně patřili k pravému křídlu někdejší sociální demokracie a spikli se prý proti novému státoprávnímu uspořádání Československa. Obvinění byli při výsleších týráni, jejich vyšetřovatelé je často nenechávali ani spát. Současně se proti nim rozběhla velká propagandistická tisková kampaň.
Výsledkem byly drakonické rozsudky. Přednosta revírního báňského úřadu Václav Žalud a důlní inspektor dolu Doubrava Josef Herel byli odsouzeni k trestu smrti a báňští inženýři Kliment Pavlů a Josef Stozsek dostali doživotní tresty. Souzeni byli jak za svá údajná pochybení, tak podle soudu za úmyslnou sabotáž. Řada dalších pracovníků byla odsouzena k mnohaletému vězení.
Odsouzení se odvolali s tím, že jejich výpovědi z nich byly vynuceny mučením. První odvolací řízení proběhlo v roce 1954, tedy rok po Stalinově smrti, u Nejvyššího soudu v Praze. Tento soud nakonec zrušil oba tresty smrti, které změnil na trest dvaadvacetiletého odnětí svobody pro Žaluda a pětadvaceti let pro Herela. V platnosti ponechal propadnutí jejich veškerého majetku. Teprve rehabilitační soudní řízení v květnu 1966 rozsudky v celém rozsahu zrušilo. Ani tento soud však neoznačil oba odborníky za nevinné - k otázce viny se vůbec nevyjádřil. Určité rehabilitace v tomto směru se dočkali až v 90. letech. O komplexu příčin, jež k celé sérii katastrof vedly, se diskutuje dodnes.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
