Ve středu skončila čtyřletá éra Donalda Trumpa. Byla to kapitola dějin USA, která musela být napsána, nebo šlo o roky vymknuté z kloubů?
Cokoliv se v dějinách kdy stalo, má svoje důvody, a zároveň se to mohlo stát úplně jinak. A hodnocení nevyhnutelnosti toho, co se stalo, závisí jen na tom, jestli v tom všem vidíte nějaký vyšší účel, dlouhodobý plán dějin. Takže myslím, že tahle otázka  na Trumpovo období bude historiky zodpovězena nejdřív až za několik let, kdy se ukáže, kam se v následujících letech vyvine hnutí, které Donalda Trumpa do Bílého domu vyneslo.

Historik Neil Ferguson třeba napsal: „Každá pandemie skončí a stejně tak skončí mánie trumpismu. Trumpovo reprodukční číslo se ocitne pod jedničkou a stane se pouhou sezonní vzpomínkou.“ Může vymizet emoce, která přivedla do volebních místností 74 miliony Američanů?
Nemůže. Emoce mají podstatně delší poločas rozpadu než americké administrativy. Například emoce šedesátých let dodnes diktují agendu stran na levé části spektra. Trumpismus bez Trumpa hraje o to, aby se stal stejným emočním dynamem politické pravice budoucnosti. V tomhle se Neil stal nejspíš obětí svého „wishful thinking“ (zbožného přání), i když to formuloval jako vždy přitažlivě.

Útok na Kapitol byl bezprecedentní událostí. O to víc, že násilí podnítil řečmi o ukradených volbách prezident. Šlo o skupinku radikálních Trumpových obdivovatelů, pomatených fanoušků spikleneckých teorií, nebo jen o špičku ledovce mnohamilionového davu? Jde o voliče, kteří touží po staré dobré a bílé Americe?
Průměrný Trumpův volič je skutečně primárně motivován touhou po návratu USA, které znal a které mu dnes před očima mizí ve prospěch něčeho nového, cizího, co ho primárně děsí či odpuzuje. Útočníci na Kapitol nebyli ukázkou středového voliče, to byli militantní bojovníci proti establishmentu jako takovému, rekrutovaní z mnoha menšinových myšlenkových směrů současné pravice. Nespojuje je to, po čem touží to jsou velmi různorodé věci ale pouze to, co odmítají.

A to je co?
Jde o komplex změn, kterými USA prošly od konce šedesátých let, jako je nárůst moci liberální Kalifornie a východního pobřeží, prosazující multikulturalismus, LGBT a genderovou problematiku s myšlenkami typu, že vaše pohlaví je sociální konstrukce, nikoliv genetická danost, vyšší míru sekularismu a důraz na práva menšin, abychom vyjmenovali alespoň hlavní proudy tohoto myšlení. K tomu si přidejte nárůst sociální nerovnosti, kdy dvě poslední generace Američanů nemají vyšší, ale nižší příjem, než je v generaci jejich rodičů, hledání viníka v odchodu průmyslových podniků, hlavně v ocelářství a automobilovém průmyslu, do zemí se zákonně nižší hodinovou mzdou a astronomický nárůst příjmů horních dvou procent občanů v nejvyšší příjmové kategorii.

To vám dává klasickou výbušnou směs pro nástup témat levice, jakož i pro pocit chudé pravice na jihu a středozápadě, že je elity opustily. Proto říkám, že spektrum protestujících je obvykle stejně široké jako jejich názorová orientace a je chybou je celé vidět jako myšlenkovou antifu nebo pravicové milice. Obojí je pravdou a obojí nepostihuje a ani nemůže postihnout celek.

Vy sám jste uvedl, že Trumpa podporovalo i velké množství členů druhé generace hispánských přistěhovalců, kteří nechtějí, aby do USA proudili další imigranti. Jejich hlasy budou v příštích letech rozhodující?
Nejpozději po roce 2042 dojde podle demografických výpočtů k populační změně, kdy se volič evropského původu poprvé v historii USA stane menšinou a novou početní většinou by měli být Američané hispánského původu. Republikánské straně tedy hodně půjde o to si je udržet, a klíčové proto budou politiky vůči Kubě a Venezuele. Demokraté se je pokusí odlákat volnější migrační politikou, což zatím viditelně nefunguje.

Pravidlo říká, že první generace migrantů migraci podporuje, protože se takhle občany stali. Generace jejich potomků nemá jejich solidárnost ani nostalgii, začne se pohybovat po místním hodnotovém a sociálním žebříčku a každý další příchozí je nejen nevítaná konkurence, ale připomenutí jejich kořenů, které úplně nevítají. Proto nakonec tuto komunitu ovládli spíše republikáni se svým „buďte tvrdí na komunisty a socialisty v zemích vašich rodičů a bohatí tady v USA“ než demokraté se svým „právě vy byste měli pomáhat lidem v situaci vašich rodičů a oslavovat a propagovat vaše vlastní kořeny“.

Trump svým tvrdošíjným odmítáním uznání prohry zřejmě připravil republikány o dva senátory v Georgii, které získali demokraté. Co to v americkém parlamentním systému znamená?
Že takhle daroval Bidenovi na dva roky, do příštích parlamentních voleb, většinu v obou komorách parlamentu a ten se tak může pokusit protlačit jimi zákony, které vydrží podstatně delší čas než takzvané „prováděcí příkazy“ podepisované prezidentem a rušené ihned jeho nástupcem, jak se v USA vládlo již od Obamovy doby. Je to historická šance legálních změn ve  prospěch demokratů, srovnatelná s republikánským obsazením Nejvyššího soudu, jen kratší.

Legislativní procesy jsou dlouhé i v případě, že máte v parlamentu většinu, a středoví demokraté teď budou muset ladit témata s vlastní mladší a podstatně revolučnější stranickou skupinou. Ta bude chtít prosadit další podstatné změny v ekologii, fungování policie a podobně a středoví demokraté se budou právem obávat, že by při jejich úspěchu ztráceli středového voliče a tím i většinu v parlamentu. Příští dva roky budou asi dominovány těmito vnitřními souboji demokratů, na kterých se pokusí parazitovat republikánská strana, aby tím nahradila vlastní vnitřní diskusi o Trumpovi.

Extrémy na obou stranách budou nejhlasitější a nejviditelnější. Bidenovou úlohou bude v tom udělat smysluplný pořádek a posunovat USA doleva krůčky, které středovému voličovi nevadí třeba reformou zdravotnického pojištění, což je věc, která je v Evropě normální a není vnímána jako levicová úchylka.

Sněmovna reprezentantů schválila ústavní žalobu proti prezidentovi, tzv. impeachment. Přidalo se i deset republikánů. V Senátu by jich ale potřebovali 17. Najdou se i vzhledem k tomu, že by to znamenalo definitivní stopku Trumpovu návratu do Bílého domu? Ptám se i proto, že šéfka sněmovny Nancy Pelosiová zdůvodnila impeachment slovy, že Trump je pro USA  „jasnou a trvalou hrozbou“.
Impeachment je skutečně v první řadě hra o právní vyřazení Trumpa z jakékoliv příští kandidatury. Pro některé republikány je to lákavá myšlenka, protože by tam mohli sami převzít jeho hnutí. Zatím si nemyslím, že jich takhle přemýšlí 17. Navíc platí nepřímá úměra, čím déle bude proces trvat, tím méně je jeho úspěch pravděpodobný. Jak se budeme časově vzdalovat od událostí v Kongresu, vyprchají původní emoce a republikánů se opět zmocní stranické přemýšlení, co řeknou jejich vlastní voliči, když v tomhle nápadu podpoří demokraty, proti kterým pak budou sami vášnivě kandidovat a protestovat.

Hodně výroků, které teď od části republikánů v tomhle směru zaznívají, jsou emočně motivovaným postojem, který nakonec chladný politický kalkul výrazně promění, a takto je jim třeba rozumět. Politická dynamika Washingtonu je neúprosná a jak se tu tradičně říká, hledáš-li kamaráda, pořiď si psa.

Má Trump šanci na návrat? Pokud ano, bude to v rámci Republikánské strany, nebo s vlastní formací? Proslýchá se, že může stanout v čele mediálního impéria, pod něž stáhne konzervativní televizní stanice typu Fox News. Tím chce udržovat svoje příznivce v provozní teplotě permanentní naštvanosti?
Síla Donalda Trumpa je odvislá od jeho přístupu k médiím, zejména televizi. Tweety sice udržují „teplotu“, ale Donald Trump je primárně televizní osobnost posledních 20 let v USA. Pokud by ho někdo udržel rok či dva mimo jakékoliv mediální pokrytí, byl by to pro něho konec. Tohle nebezpečí si uvědomuje, a právě proto uvažuje o tom vlastnit  svoje média. V těchto plánech mu tudíž nevadí, že i velké televizní projekty začnou vynášet investice zpět až tak po deseti letech, kdy by mu bylo pomalu k devadesátce. Je to politický, ne obchodní plán.

Prosákly ale informace, že Trump bude mít jako exprezident potíže nejen se zákonem, ale hlavně s financemi. Jeho podniky prý dluží bankám 1,1 miliardy dolarů a po útoku na Kapitol s ním dále nehodlá spolupracovat německá Deutsche Bank jako největší věřitel Trump Organization. Neocitne se tedy na mizině? Byť by to pro něj nebyla nová zkušenost, přece jen mu je 75 let.
Trump je zvyklý žít s dluhy celý život, to je zabudováno již do modu operandi jeho podnikání. Totéž se týká využití armády právníků na řešení opravdu stovek sporů, které tento způsob podnikání přináší. Dokud má přístup k médiím, a je tudíž „celebrita“, vždycky se najde někdo, kdo mu poskytne „překlenovací úvěr“. Ve Washingtonu se vždycky říkalo, že Trump je jediný člověk, který kdy dokázal položit i kasino a ještě na tom zbohatnout. Trumpovo stavební impérium navíc v posledních desetiletích příliš nestaví je to v podstatě jenom franšíza, která dodá za patřičnou platbu staviteli Trumpovo jméno na nějaký místní projekt, který si sám profinancuje. Na to Donald Trump vlastní velký kapitál nepotřebuje, tím kapitálem je jeho jméno. Proto nakonec investujete do mediálního pokrytí mnohem víc než do betonu.

Donald Trump byl úspěšný v blízkovýchodní politice, částečně ve vztazích s Čínou, ale i na domácí ekonomické půdě, kde uskutečnil daňovou reformu a přispěl k výraznému poklesu nezaměstnanosti. Pak ale přišla pandemie a vše bylo zapomenuto. Co v tomto směru čeká Bidenovu administrativu?
Nejdřív odvolání většiny prováděcích příkazů z Trumpova období a návrat tam, kde agendu s Obamou opustil. Současně boj proti pandemii a za používání roušek, nastartování ekonomiky. V zahraniční politice se vrátí ke standardní rétorice a jednodušším vztahům se spojenci v NATO a EU. Ale také ví, že má na vše, co chce udělat, zajištěné jen příští dva roky, než se opět může změnit Kongres.4

Nečekám tedy žádné velké zahraničně politické aktivity kromě těch vynucených. Třeba kdyby se KLDR připomněla raketou. Po ohlášeném návratu do pařížských klimatických dohod zbudou ale minimálně dvě velká a složitá témata jak se vrátit do jaderných dohod s Íránem a jak pojmout plánovanou konferenci „skutečných demokracií“ ve Washingtonu. Tím si na sebe State Department upletl bič a bude teď v průběhu sta dnů řešit, koho na ni pozvat, koho ne a jak vlastně  definovat demokracii, když ji má v názvu státu i sama KLDR.

Hodně se třeba čeká, jak se k tomu postaví se svým maďarským pozadím nový ministr zahraničí Tony Blinken. A co se týče Íránu, ke každému tangu potřebujete spolutanečníka, nebo budete vypadat podivně. A Írán je složitý partner a právě nová Blinkenova dvojka Wendy Sherman o tom ví opravdu své, protože se za USA dlouhou dobu podílela na vyjednávání oné původní, Trumpem opuštěné dohody.

Amerikanista Roman Joch míní, že v nové studené válce si budou muset všechny země vybrat, zda chtějí být pod vlivem Číny, nebo spojencem USA. Ani podle vás jiná cesta není, třeba pro EU nebo pro Rusko?
EU má ekonomicky na to, aby byla „svým vlastním světem“.  Nemá na to vojensky a zatím ani myšlenkově. Jak dlouho bude zejména hodnotově a kulturně propojena s USA, hodně záleží na tom, jak se samy USA změní a jestli EU při tom bude sílit, nebo slábnout. Rusko byl vždycky svět sám o sobě, který se bál Číny a soupeřil s USA, a to se nezmění.

Jaký bude svět s demokraty Bidenem a Harrisovou v čele USA?
Odhadnutelnější, ale stejný, jako je dnes. Pro nás jako Středoevropany je zajímavé, jak moc lidí zejména ve střední rozhodovací úrovni má nějakou evropskou historii či rodinné vazby. Zejména ve druhém volebním období prezidenta Obamy jsme sledovali odchod USA ze střední Evropy s tím, že „historie se již v 21. století píše jinde“. Nakonec i sami demokraté dnes uznávají, že tohle byla chyba, protože prázdný prostor hned zaplní někdo jiný. Vzduchoprázdno se v zahraniční politice prostě nevyskytuje. Pokusíme se jim tedy dát dostatek motivace a důvodů k tomu, aby tuhle uznanou chybu neopakovali, protože naše část světa opakovaně dokazuje svoji důležitost z pohledu tváře budoucího světa. Koneckonců je to půlmiliardový trh známý svými inovacemi a vysokou úrovní vzdělání, a to bude i v tomto století atraktivní kombinace.

Je vůbec důležité, kdo bude v Bílém domě, když reálnou moc třímají v rukou úplně jiní lidé, majitelé technologických gigantů, Googlu, Facebooku, Twitteru. Když se rozhodnou „vypnout“ kohokoli na světě, tak to prostě udělají. Není tohle možná větší problém než jeden sebestředný politik na odchodu?
Z pohledu dnešní politické kultury, která je v podstatě částečnou medio- kracií, to skutečně vypadá, že moc má jen ten, kdo má média, protože ta do velké míry určují, co si lidé o čem myslí a co je ani nenapadne. Při bližším pohledu se ale nic od starověku nezměnilo. Skutečnou moc má ten, kdo má monopol na násilí. To je stát, který vedou politici. Takže je důležité, kdo je tím, kdo velí tomu, odkud kam jdou vojáci a policisté. Média jsou super důležitá, ale jen komentář. Puška je hardware moci, není to ani dnes počítač či psací pero.

Přesto, existuje nějaká síla, která by tento mocný oligopol mohla narušit? Ironií je, že Trump byl výrazným odpůrcem digitální daně, kterou chtěly na tyto firmy uvalit evropské státy…
A nemůžeme vyloučit, že potřeba peněz na plány nové administrativy bude tak velká, že nakonec Američané přistoupí k podobnému zdanění do budoucna sami.

Biden je umírněný demokrat, ale hodně politologů připomíná, že kolem něj se formuje silná skupina představitelů progresivní kulturní levice. Je reálné, že tito lidé, zjednodušeně řečeno „Trumpové naruby“, se za čtyři roky ujmou moci?
Může se stát, že o ni budou usilovat, ale to je zřejmě ještě start před výstřelem. Demografické změny, které by jim to teoreticky mohly umožnit, jsou teprve v běhu, ještě úplně neproběhly. A na rozdíl od Bidena mohou děsit středového voliče úplně stejně jako tetovaný muž s bůvolími rohy na hlavě.

Může k tomu dojít třeba tehdy, když se republikáni nevzpamatují, nenajdou uvěřitelného lídra a nezbaví se stigmatu trumpismu. Zmíněný Roman Joch píše: „Pak hrozí, že Amerika přestane být Amerikou, jak jsme ji znali a obdivovali, a stane se rájem radikálně levicových neojakobínů.“ Máte stejné obavy?
„Amerika, jak jsme ji znali a obdivovali“ byla vždycky fikce odvislá od toho, co si ten či onen z široké americké palety vybral, aby pak zbytek ignoroval. Snažím se sám do téhle intelektuální pasti nespadnout a vnímat co nejširší spektrum názorů, proudů, seriózních úvah i jejich patologií. To všechno je Amerika, nejen to, co se vám osobně líbí.

Protože dokud se nesmíříte s tím, že přesně za to, za co vám zatleská liberální kavárna na Manhattanu, vás budou na jihu Texasu lovit lasem a že obojí současně je Amerika, budete pořád hledat jen tu „výběrově svoji pravou“ a následně budete  stejně zklamaný, jak velká část Ameriky se stejně chová jinak. Já mám tu zemi rád takovou, jaká je. S kavárnou, lasem, rednecky (vidláky) z jihu  i levicovými neojakobíny, kteří jako by utekli z Komsomolu v roce 1951. To všechno do ní patří, a proto to v ní je.

Hovoříte o tom, že občané Spojených států budou muset uzavřít se svými vládnoucími elitami novou společenskou smlouvu. Co by mělo být jejím obsahem?
Kdo je nový Američan, aby se do toho v realitě každý občan bez problémů vešel. Jak vypadá americký sen, aby se neodehrával hlavně ve snu. A co má občan státu dávat, aby za to od něj dostával zpátky právě to, co očekává jistou formu jistoty.

KDO JE HYNEK KMONÍČEK:

* Narodil se 22. října 1962 v Pardubicích.
* Vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, poté angličtinu a arabštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Moderní historii Blízkého Východu a hebrejštinu absolvoval v Jeruzalémě.
* Působil jako koncertní hráč na klasickou kytaru, učil na lidové škole umění.
* Od roku 1995 pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. Byl vrchním ředitelem sekce Asie, Afriky a Ameriky. V období 2001-2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, poté v Indii, Nepálu, Bangladéši a Srí Lance.
* Byl náměstkem ministra zahraničí Jana Kavana a Jana Kohouta. Do března 2013 zastával post ambasadora v Austrálii a na Novém Zélandu. 28. března 2013 ho prezident Miloš Zeman jmenoval ředitelem zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky.
* Od roku 2017 je velvyslancem České republiky v USA. V roce 2019 se podílel na přípravě návštěvy premiéra Andreje Babiše v Bílém domě. Ministr zahraničí Tomáš Petříček uvedl, že jeho mise bude prodloužena do léta 2022.
* Hovoří anglicky, rusky, arabsky a hebrejsky.