Jaký byl návrat do reality po devítiměsíčním dobrodružství?
T:
Přijeli jsme 21. prosince a od té doby jsme se nezastavili. V únoru bylo zahájení výstavy ke stým narozeninám pana Zikmunda, pak jsme měli prezentaci naší knihy a do toho rozhovory, natáčení a spoustu dalších akcí. Naši práci teď vidí i lidé, kteří našemu projektu nevěřili.

Proč pochybovali?
T: Protože asi mysleli, že my dva, kluci z Plas, něco takového prostě nezvládneme. Já jsem bývalý zaměstnanec Kovošrotu a Lukáš dělal na baru. Asi málokdo věřil, že se nám povede celá ta cesta. Třeba si říkali, jestli jsme se nezbláznili.

Možná proto, že jste s tím donedávna neměli zkušenosti?
L: Nejsme sice první, koho napadlo cestovat po stopách H + Z. V minulosti bylo několik lidí, kteří se vydali na určitou část jejich cesty, ale nikdo nejel celou euroasijskou trasu. My jsme s Tomášem znali jejich knížky od dětství a chtěli jsme je přiblížit mladé generaci. Už jsme spolu několik cest po světě absolvovali a další jsme se rozhodně nebáli. Když jsme začali shánět peníze na tenhle projekt Z100, tak nás potenciální sponzoři vyhazovali, asi jim to přišlo příliš nereálné. Moji rodiče mě vždycky ve všem podporovali, ale když viděli, jak se nám nedaří sehnat peníze na cestu, tak mi řekli: „Nechceš už si najít nějakou normální práci?“ A já jsem se urazil a odešel, to jsem nikdy v životě neudělal. Možná mě tímhle vlastně nejvíc motivovali, že jsem si řekl: a na just to zvládnu!

Příprava trvala rok a půl. Kdo z vás je větší plánovač?
L: Na počátku jsme si rozdělili práci, Tomáš se pustil do hledání míst v knížkách H + Z, nastudoval spoustu archivních materiálů a já jsem s ním pak vybíral místa, která budu fotit během našich cest. Plánovali jsme všechno společně, v každé zemi byl jeden hlavní záchytný bod a z něj jsme vyjížděli do dalších míst. Byli jsme na cestě 262 dnů, ujeli 130 tisíc kilometrů, spali jsme ve 134 hotelech. Ono to vypadá, že jsme se hnali hodně rychle kupředu, ale my jsme k tomu měli důvod: za devět měsíců, 14. února 2019, byla vernisáž výstavy k oslavám 100. narozenin pana Zikmunda. Potřebovali jsme do té doby nafotit vše, co jsme si naplánovali, takže i kdybychom chtěli, na každém místě jsme se mohli zdržet jen pár hodin.

Jak moc je vlastně tohle cestovatelské duo, které se proslavilo po celém světě, známé vaší generaci?
T: My dva jsme na jejich knížkách vyrostli, ale asi jsme spíš výjimky, protože tak 95 procent mladých lidí o nich nikdy neslyšelo. Už několik měsíců o jejich cestě vyprávíme na základních a středních školách a máme na to super reakce. Spousta mladých je překvapená, když slyší, co všechno dokázali a v jakých podmínkách jezdili. Nešlo nám ale o to, aby nás pak někdo plácal po zádech, že jsme borci. Naším hlavním cílem je to, aby se tohle téma dostalo k nejmladší generaci a zároveň chceme H + Z vzdát hold.

Co na váš nápad říkal Miroslav Zikmund?
L: Před cestou jsme se s ním nepotkali, protože nám přišlo, že si to ještě nezasloužíme, však jsme ještě neměli nic za sebou. On nám ale koncem roku 2017 napsal dobrozdání, že nám přeje hodně štěstí a ať se ve zdraví vrátíme. Největší odměna pro nás bylo to, že jsme mu v únoru mohli pogratulovat k narozeninám. A další dobrou zprávu jsme dostali právě dneska, kdy nám volala kurátorka zlínského muzea, která je s panem Zikmundem průběžně v kontaktu. Řekla nám, že zrovna dočetl naši knihu a je nadšený a rád by s námi spolupracoval. Dokonce nás hecuje, ať sepíšeme něco dalšího, kde bude i náš osobní pohled na tu cestu.

V knize popisujete spoustu zajímavých setkání. Někdy se skoro zdá, že jste cestovali časem.
T: To máte pravdu, některá místa nás dost překvapila, protože se od doby, kdy tam byli H + Z, téměř nezměnila. Třeba když jsme byli na indonéském ostrově Nias, tak tam Lukáš fotil obřadní kámen, který před šedesáti lety vyfotil Hanzelka. Najednou z jednoho domku vyšel nějaký pán a zval nás, ať jdeme dovnitř. Ukazoval nám ošuntělou fotku na zdi a něco vyprávěl. Podívali jsme se zblízka a viděli tam skupinku lidí ve dvou řadách. Ptali jsme se, odkud ji má a ten pán nám řekl, že před šedesáti lety tohle fotil vysoký pán, a nám docvaklo, že to musel být Hanzelka, který jim pak fotku poslal z Československa. Visí tam na stěně šedesát let! Celá ta vesnice vypadá asi dost podobně jako před lety, ale technologie se hodně změnily. Teď nám stačilo poslat fotku přes Messenger, pán si ji vytisknul a měl novou památku.

Tam se čas zastavil, ale jak je to třeba v oblíbených destinacích, jako je Srí Lanka nebo Thajsko? Ta jsou asi hodně jiná než v minulém století…
L: Já jsem v turistickém průmyslu v Asii pracoval tři roky. Většina lidí přijede do Thajska nebo na Srí Lanku a chce bydlet deset minut od letiště, kde jsou diskotéky, bary. Vlastně je nejvíc zajímá, jestli tam bude jejich západní svět a k tomu trochu té Asie. Málokdy jedou do vnitrozemí, mimo ty turistické resorty, když už se tam vypraví, pak jsou hodně překvapení, co všechno je tam k vidění.

T: Podobné to je na Bali. Tam jsou místa, kde máte evropské restaurace u pláže, vyfotíte se tam na surfu, dáte to na internet. Prostě exotika, palmy, pláže. Na naší výstavě jsme měli fotky hinduistických chrámů, je jich tam osmnáct tisíc. Lidé na vernisáži výstavy se nás ptali, kde to tam na Bali je? Prý tam nic takového neviděli. No, jistě, protože byli celou dovolenou jen na pěti kilometrech čtverečních.

Cestování je nejen dobrodružství, ale i tolerance. Jak je možné, že jste spolu vydrželi tolik měsíců a nerozhádali se?
L: My se známe třicet let, protože jsme ze stejného městečka. Už jsme byli několikrát někde ve světě na pár týdnů. Vlastně jsme dost odlišní, ale už se za ty roky známe. Když chce být ten druhý sám, tak to prostě vycítíte a dáte mu prostor. Před pár lety jsme jeli ve třech, přibrali jsme kamaráda, a tam bylo přesně vidět ty rozdíly. Na výlet do pouště jsme jeli v kraťasech a tričku, na zádech baťoh a on řešil, jestli si ráno dost nageloval vlasy a kam dát kufr na kolečkách.

Váš projekt na internetu sledovaly stovky fanoušků. Někteří reagovali dost kriticky, jak jste se s tím vyrovnávali?
T: My jsme se rozhodně nechtěli srovnávat s Hanzelkou a Zikmundem. Takže ten, kdo si myslel, že budeme dělat přesně to, co oni, musel být logicky zklamaný. Nemá smysl to takhle srovnávat, oni byli na cestách několik let, jeli za jiných podmínek, v jiném složení. Občas někdo kritizoval Lukášovy fotky a vím, že to pro něj bylo hodně těžké.

L: Já jsem zvyklý fotit přirozeně to, co se kolem mě děje, a najednou jsem se musel hodně přizpůsobit, protože jsem chtěl vytvořit sérii předtím a potom, aby se vedle sebe mohly dát dobové snímky H + Z a vedle nich ty naše. Díky tomu uvidíte, jak se jednotlivá místa změnila. Musel jsem se naučit mnohem víc technického focení, což jsem nikdy předtím nedělal. Až postupem času mi došlo, že momentky jsou sice fajn, ale jestli se mi podaří udělat to srovnání, pak vznikne něco výjimečného, co nemá nikdo na světě.

Museli jste lidem ve světě hodně vysvětlovat, kde je Česko?
L: Právě že vůbec! Znají buď Československo nebo Česko, spojují si nás hlavně se slavnými sportovci, třeba s Pavlem Nedvědem nebo Jaromírem Jágrem. My jsme hrdí, že jsme z Česka, proč bychom se měli stydět za svoji zem? Máme se moc dobře, já bych ty, co si tady stěžují, poslal do Indie. Nemáme žádné starosti, řešíme nesmysly, kdyby lidi měli starosti, co budou jíst, tak by si takhle nikdy nestěžovali.

T: Tohle je věc, která mě hodně štve: spousta lidí se nechá ovlivnit světem médií. Předkládají nám hlavně ty největší průšvihy na světě a vytvářejí tak jiný obrázek o jednotlivých zemích. My jsme to měli s Lukášem stejně. Když jsme letěli do Libanonu, tak jsme si představovali, že se tam bude válčit. Jenže realita byla jiná. Viděli jsme, že v této zemi vedle sebe žijí lidé, kteří vyznávají osmnáct různých náboženství a navzájem se respektují.

Předsudky jsou i o samotném cestování. Mnoho lidí si myslí, že exotické země jsou drahé a nedomluví se tam. Co byste jim doporučili?
T: Nemusíte nikam daleko, stačí jet třeba do Německa a už tam se vám stane, že zažijete něco zajímavého. Neplánujte, prostě jděte do té nejistoty a něco v sobě překonáte. A s jazyky se to také dá zvládnout. My jsme si v Asii i v Evropě vystačili se základy němčiny, španělštiny a angličtiny. Když přijedete do Indie nebo Japonska, pak všichni chápou, že jste cizinec a většinou se vám snaží pomoct. Je to prostě komunikace „rukama nohama“. Na cestách jsem potkávali i starší generaci, třeba v Indonésii jednu českou rodinu, která tam stanovala. Rodičům bylo okolo šedesáti a měli dospělé děti. Říkali, že celé roky jezdili stanovat maximálně do jižních Čech a jednoho dne se vydali do Indonésie. A když jsme u té starší generace: já jsem do Indonésie pozval moje rodiče. Předtím byli maximálně u moře v Egyptě. Doufám, že jsem je nadchnul pro další cestování.

L: Naši nikdy moc na cestování nebyli, přijeli za mnou do Thajska a líbilo se jim tam natolik, že po návratu do Čech jim jejich kamarádi říkají, že by mohli dělat reklamu na jihovýchodní Asii. Všude vyprávějí, co tam zažili a viděli.

Z vašeho dobrodružství vznikla nejen kniha, ale také film. A vy jste si zahráli v dokumentu japonské televize. Jak se k vám dostali?
T: Vyhlédli si nás na letišti. Chtěli natočit dokument o někom, kdo právě přijel do Japonska, a když slyšeli o našem projektu, tak je to úplně nadchlo. Jezdili s námi osmnáct dnů na různá místa a byl to pro ně hodně velký stres. Japonci jsou totiž zvyklí všechno naplánovat do nejmenších detailů a jen těžko si zvykali, že my s Lukášem jedeme spíš punk. Třeba jsme řekli, že jedeme do Nagasaki, ale paní na pokladně nám vysvětlila, že tam je tajfun a doprava nefunguje. Fajn, tak pojedeme do Nagana! Štáb z toho byl v šoku, že prostě z minuty na minutu změníme plány, ale ke konci už tu naši hru na improvizaci přijali, a taky se naučili pít pivo. Režisér už pak rezignoval.

Stihli jste obhlídnout i japonské slečny? Jsou to prý vyhlášené krasavice.
T: Asijské holky jsou krásné, ale já jsem spíš na ty naše Slovanky.

L: Nejvíc se mi líbí české holky, i když jsem byl dlouhodobě v Asii, tak vím, že jsou velice milé, z toho by si občas u nás doma mohly vzít příklad. Tady v Česku už jsou hodně emancipované, někdy možná až moc.

Letí holky na cestovatele?
L: Donedávna mě zastavovaly spíš paní, kterým bylo tak šedesát plus, a říkaly mi: „Já vás poznala! Vy jste jel po stopách Hanzelky a Zikmunda?“ To už se ale teď mění, protože přednášíme i pro mnohem mladší publikum, tak máme i mladší fanynky. Největší pozdvižení způsobujeme v Asii. Představte si, že na Srí Lanku přijedu já, kudrnatý blonďák, tak tam jsem prostě hned středem pozornosti.

A Tomáš?
T: Což o to, já bych se na cestách i seznámil, ale většinou nebyl skoro vůbec čas.

L: No právě! Celý den jsme fotili nebo natáčeli a večer padli v hotelu, někdy v osm, jindy o půlnoci. Jediné, na co myslíte, je rychle se najíst a spát.

T: Takže po náročném dnu, kdy by byla chuť potkat holku, jsme si zapnuli něco na odlehčení. Třeba našeho oblíbeného majora Zemana.

JUDITA MATYÁŠOVÁ