V roce 1983 vznikl ve Spojených státech film Den poté, který si pohrával s katastrofickou vizí, že obě světové velmoci, Sovětský svaz a USA, proti sobě odpálí všechen svůj jaderný arzenál. Přestože film kalkuloval s vizí, že jako první zmáčkli "červený knoflík" Rusové, byl do té míry protiválečně a pacifisticky laděný, že se s určitým časovým prodlením dostal i na obrazovky v zemích tehdejšího socialistického bloku, včetně Československa.

Nikoho tehdy asi nenapadlo, že nebude dlouho trvat, a přijde opravdový "den poté", jenže úplně jiný, než tvůrci katastrofického filmu zamýšleli. Den poté, co se celý komunistický blok zhroutí a v návaznosti na to skončí i éra jaderných zkoušek.

Koncem roku 1991 se Sovětský svaz po nezdařeném srpnovém puči sovětské tajné služby KGB oficiálně rozpadl na Ruskou federaci a dalších 14 nezávislých postsovětských republik. V říjnu 1991 vyhlásil zastavení všech svých jaderných testů. Bylo zřejmé, že se mocenské poměry ve světě mění.

Zastavit jaderné testy? To je riziko…

Řada amerických zákonodárců se však nadále obávala, že zastaví-li Spojené státy vlastní jaderné zkoušky, nebudou moci donekonečna prodlužovat životnost svých jaderných hlavic a hlavní odstrašující prostředek americké síly bude ohrožen.

Proti těmto názorům stál názor amerických jaderných vědců i inženýrů, kteří se zaručovali, že dokážou udržet efektivní jaderný arzenál i bez testů.

O mnoho let později, v roce 2011, shrnul jejich postoj v rozhovoru pro deník Washington Post zástupce ředitele zbraňových systémů Livermorské národní laboratoře Bruce T. Goodwin: "O fungování těch zbraní dnes víme mnohem víc, než jsme si vůbec uměli představit v době, kdy jsme je nechávali vybuchovat."

V roce 1992 však situace tak jasná nebyla. Poté, co Rusové oznámili 5. října 1991 své jednostranné moratorium na jaderné zkoušky, začal sice americký Kongres jednat o přijetí tzv. Exon-Hatfield-Mitchellova zákona o devítiměsíčním zastavení jaderných testů - šlo o iniciativu reagující jednak na konec studené války, jednak na to, že Sovětský svaz už v roce 1989 uzavřel svůj testovací prostor v Kazachstánu, odkud také stáhl svá vojska - ale postoj zákonodárců nebyl jednotný.

"Pokud máme jaderný odstrašující prostředek, pak ho musíme testovat, máme-li zajistit jeho bezpečnost a spolehlivost," prohlásil v červnu 1992 během kongresové debaty o navrhovaném moratoriu například senátor za Arizonu, republikán Jon Kyl. 

Američtí političtí aktivisté však vedli silnou kampaň za to, aby Spojené státy zkoušky zastavily, a Kongres se nakonec postavil na jejich stranu. Senát schválil zákon o dočasném zastavení jaderných zkoušek 3. srpna 1992 poměrem hlasů 68:32, Sněmovna reprezentantů se přidala den po provedeném testu, 24. září 1992: pro bylo 224 hlasů, proti 151.

Zákon omezil počet jakýchkoli dalších jaderných zkoušek a stanovil jako konečné datum pro zastavení jaderných testů v USA den 30. září 1996.

Cesta k úplnému zákazu zkoušek je ještě dlouhá

Zhruba o tři čtvrtě roku později, 3. července 1993, prohlásil americký prezident Bill Clinton, že americké moratorium prodlouží a současně bude pokračovat v mnohostranných jednáních o Smlouvě o všeobecném zákazu jaderných zkoušek.

Tato jednání začala v roce 1994 a skončila v polovině roku 1996. Jejich výstupem byla mezinárodní smlouva zakazující "jakékoli exploze při zkouškách jaderných zbraní" a ustanovující globální monitorovací systém s možností krátkodobých inspekcí na místech jaderných testů, jejichž cílem mělo být odhalování případných tajných zkoušek jaderných zbraní a bránění jejich konání. 

Smlouvu mohly státy začít podepisovat od září 1996. Clinton navíc ještě před jejím podpisem schválil vytvoření programu počítačových simulací Stockpile Stewardship Program, jehož cílem bylo udržovat americký jaderný arzenál v dobrém stavu i bez zkušebních jaderných výbuchů.

Než ale tento program ukázal výsledky, Senát po zkrácené debatě Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek v roce 1999 odmítl. Důvodem byla zřejmě obava některých senátorů, že nový program nebude fungovat. Nezbývalo tak nic jiného, než zákonodárce znovu začít přesvědčovat. Program se naštěstí během let osvědčil, takže přesvědčil i řadu těch informovaných pozorovatelů a politiků, kteří byli zpočátku skeptičtí.

"Před pár lety se republikáni rozhodli možná správně, když hlasovali proti Smlouvě o všeobecném zákazu jaderných zkoušek, ale teď ve světle všech nových skutečností udělají dobře, když budou hlasovat pro," prohlásil v dubnu roku 2009 George Shultz, někdejší tajemník prezidenta Ronalda Reagana. 

"Prakticky je téměř jisté, že Spojené státy už nikdy jaderné zkoušky dělat nebudou," řekl v listopadu 2011 Linton Brooks, bývalý ředitel americké Národní správy jaderného zabezpečení za prezidenta George W. Bushe. "Byl jsem dlouho ve vládě i mimo ni. Ale nikdy jsem během posledních let nepotkal nikoho, kdo by prosazoval, že máme hledat cestu, jak se vrátit k jaderným testům."

Skutečností nicméně zůstává, že ačkoli globální Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek z roku 1996 podepsalo až do současnosti 183 zemí, osm zemí včetně USA ji oficiálně neratifikovalo. Shodou okolností jde většinou o země, které jaderné zbraně vlastní nebo jsou z jejich vlastnictví aspoň podezřívány: kromě Spojených států to je Čína, Egypt, Indie, Írán, Izrael, Pákistán a Severní Korea.

Poslední jmenovaná je také jediná, v níž proběhly jaderné testy ještě v 21. století. Předmětem jednání mezi KLDR a Spojenými státy a mezi Severní a Jižní Koreou tak zůstává zejména otázka "denuklearizace" Korejského poloostrova a nadále jde o mimořádně ožehavý diplomatický problém.

Přestože USA od 23. září 1992 žádný jaderný test neprovedly a je stále zřejmější, že dny amerických jaderných zkoušek skončily, důsledky předchozího "jaderného půlstoletí" jsou stále citelné: podle jednoho výzkumu radioaktivní kontaminace, citovaného americkou organizací Arms Control Association, zemřelo na následky působení radiokativního spadu z jaderných expermientů v Nevadě předčasně až 690 tisíc amerických civilistů.