Kliknutím zvětšíteByl prvním členem britské královské rodiny, který získal pilotní licenci. Také si jako první vzal za manželku ženu, která nepocházela z královského rodu. Britský princ Albert Frederik Artur Jiří z dynastie Windsor byl považován za jeden ze symbolů modernizace královské rodiny na počátku 20. století.
Od mladého muže, který proslul svou nesmělostí a po svatbě i s manželkou žil prakticky běžným životem, však britská veřejnost neočekávala žádné převratné činy. Konec konců, britskému impériu v té době ještě vládl jeho otec Jiří V., a následníkem trůnu byl jeho starší bratr Eduard. Bertie, jak doma mladému princi říkali, nikdy neměl stát v záři reflektorů a hýbat dějinami.
Jenže všechno dopadlo zcela jinak. Nakonec to byl to právě on, kdo pod jménem Jiří VI. a s korunou na hlavě úspěšně provedl Velkou Británii útrapami 2. světové války. Byl to on, kdo se stal posledním indickým císařem a stál u rozpadu koloniálního impéria, jenž nahradil Commonwealth.
Muž, po jehož korunovaci lidé v Londýně uzavírali sázky, za jak dlouho se pod tíhou panovnických povinností sesype, se do dějin zapsal jako jeden z nejoblíbenějších britských panovníků. „Byl to svědomitý a obětavý muž, který tvrdě pracoval, aby dostál roli, do které byl náhle a bez vlastní vůle vržen,“ uvádí oficiální web britské královské rodiny.
Když 6. února 1952, přesně před sedmdesáti lety Jiří VI. zemřel vinou těžké nemoci, smutek Britů byl opravdový. Nemuseli se ale ničeho obávat, Jiří VI. pro ně vychoval skvělou panovnici. Jeho dcera Alžběta po něm zdědila jen to nejlepší, navíc ji otec na vládu důsledně připravil. Královna Alžběta tak nyní, v den výročí otcovy smrti, oslavila již 70 let na britském trůnu s pověstí vynikající panovnice, na jakou může být Velká Británie pyšná.
Koktavý Bertie
Jiří VI. přišel na svět jako v pořadí druhý syn krále Jiřího V. a jeho manželky Marie z Tecku. Když se v roce 1895 narodil, zažívala Velká Británie ještě stále viktoriánskou éru. Rozsáhlému impériu vládla pevnou rukou jeho babička Viktorie. Ačkoli byl přelom století pro zemi šťastný, pro prince Alberta, jak znělo jeho původní jméno, dětská léta příliš radostně nevyhlížela.
Doma stál ve stínu staršího bratra Eduarda. A to nebylo vše. „Jeho otec, král Jiří V., byl nechvalně proslulý tím, že přísně lpěl na disciplíně. Jeho děti byly vychovateli a vychovatelkami tvrdě trestány i za takové maličkosti, jako když si ke kiltu oblékly nesprávný kabát,“ popisuje CNN.
Vychovatelé navíc brzy zjistili, že je chlapec levák a teprve tehdy pro něj začalo pravé utrpení. Byl násilně přeučován na psaní pravou rukou. Právě toto zřejmě způsobilo, že začal koktat. „Tím si u svého otce, který jím pro jeho slabost už i tak opovrhoval, nevysloužil žádné sympatie. Když dospíval, mluvení na veřejnosti se pro něj rovnalo mučení a ostrý kontrast mezi ním a jeho starším bratrem Eduardem, který ve společnosti zářil, se projevil ještě zřetelněji,“ uvádí CNN.
Bertie byl svým okolím považován za slabého, churavého a jeho koktavost byla v královské rodině, uvyklé veřejným projevům, považována za opravdu nemilou. „Jeho otec jej prakticky týral a neustále podkopával jeho sebevědomí. Jeho poměrně chladná matka od něj zase održovala velký odstup,“ konstatuje web History Extra, který spadá pod BBC. Prakticky nikdo na celém dvoře si nemyslel, že by chlapec, který nikdy neměl daleko k pláči, mohl v životě dokázat něco velkého.
První letec
Když ale - už za vlády jeho otce - nastala první světová válka, princ Albert vstoupil do vojenské služby. Nejdříve zakotvil u námořnictva. Dokonce se na lodi HMS Collingwood účastnil jedné z největších námořních bitev konfliktu, konkrétně střetu u Jutska proti německému námořnictvu. „Princ se tak stal od doby krále Williama IV. (ten vládl ve 30. letech 19. stolet, pozn. red.) vůbec prvním členem královské rodiny, který se aktivně zapojil do boje,“ uvádí oficiální web britské královské rodiny.
Jenže i v této bitvě se projevilo princovo chabé zdraví, a tak se po jejím skončení dalších bojů neúčastnil. Po vytvoření královského letectva byl raději přeložen k jeho jednotkám. Zde však přepsal historii jako vůbec první člen královské rodiny, který získal pilotní licenci. Kariéra u letectva mu vyhovovala, koneckonců, i v době 2. světové války byl, už jako panovník, rád obklopen spíše zkušenými vojenskými důstojníky, než poradci, kteří toho o boji moc nevědí.
Po konci války princ úspěšně studoval na prestižní univerzitě v Cambridge, jenže v roce 1920 se musel začat víc soustředit na svou roli syna vládnoucího krále. A zapojit se do kolotoče veřejných aktivit. Veřejná vystoupení pro něj byla utrpením, přesto ale pravidelně začal navštěvovat továrny či doly. Možná právě tamní setkávání s lidmi různých společenských vrstev jej motivovala, aby založil poměrně unikátní program.
„Třetího června 1920 byl jmenován vévodou z Yorku. Sponzoroval a stal se patronem každoročního Kempu vévody z Yorku, kterého se zúčastňovali chlapci školního věku - stejnou měrou ti bohatí, ze soukromých škol, a děti dělníků z průmyslových oblastí. Všichni byli bez rozdílu jeho hosty,“ uvádí encyklopedie Britannica.
Albert se jim snažil vštípit myšlenku, že i když každý z nich pochází z odlišného prostředí, měli by se vzájemně znát a respektovat. Možná k tomu přispělo jeho nešťastné dětství, ale dokázal se vcítit do lidí z různých sociálních vrstev a mluvit s nimi. I to mu později pomohlo, aby se stal tak oblíbeným králem.
Odmítnutý ženich
K jeho popularitě mu ovšem dopomohla i jedna konkrétní osoba. Jeho manželka Alžběta, později známá jako královna matka. Setkání s ní bylo pro Albertův život zcela zásadní a pro Velkou Británií koneckonců také. Lady Alžbětu Bowes-Lyonovou poprvé uviděl v roce 1920 a okamžitě jí byl okouzlen, ostatně jako i mnozí jiní mládenci. Byla krásná, charismatická, chápavá. Mohlo by se zdát, že když jí princ Albert požádal o ruku, bude to pro ženu z méně významného skotského rodu nabídka snů. Muž z královské rodiny si nikdy předtím nevybral „pouhou“ šlechtičnu, do rodiny se přivdávaly jen ženy z jiných královských rodů.
Jenže Alžběta to tak nevnímala. A tak milého prince Alberta odmítla - a to ne jednou, ale rovnou dvakrát. Nakonec se o ni musel ucházet celé dva roky. „Alžběta měla pochybosti. Nebyla si zcela jistá svými city, a zejména ji děsila představa života, jaký by musela vést jako členka královské rodiny,“ poznamenala o budoucí královně její známá, Lady Airlie.
Jenže když před ní poklekl vytrvalý princ Albert potřetí, Alžběta už věděla, že tohoto muže miluje a tak ke sňatku svolila. K překvapení všech jej bez námitek povolil také Albertův otec, král Jiří V., kterého nevěsta okouzlila. Britská veřejnost mladému páru fandila, to, že si princ bere „obyčejnou“ šlechtičnu, bylo považováno za gesto modernizace. Psal se totiž rok 1923.
Králova řeč
Pár vedl až překvapivě obyčejný život. Postupně přišly na svět dvě dcery, a celá rodina žila v budově na rušném náměstí Piccadily. Albert na rozdíl od svých bratrů nevytvářel žádné skandály, jeho žena také ne, a tak mohl být jejich život zcela poklidný. Jenže prince stále více trápila jeho koktavost a jeho manželka si to velmi dobře uvědomovala. Vrchol nastal, když se princův projev na výstavě v roce 1925 stal utrpením pro všechny - řečníka i posluchače. A Alžběta se rozhodla, že je s tím potřeba něco udělat. Poprvé se tak ukázalo, jak velkou roli v princově životě hraje nejen jako milující manželka, ale také jako opora, která citlivě dokáže manžela nasměřovat ke správnému rozhodnutí.
Alžbětin nápad je díky oscarovému filmu Králova řeč, který celou anabázi prince Alberta velmi podrobně a hodnověrně popisuje, v současnosti dobře známý. Ve zkratce: svého manžela dovedla k odborníkovi na mluvený projev Lioneli Logueovi. „Jeho praxi na Harley Street začal princ navštěvovat pravidelně od roku 1926. Logue svého prominentního pacienta naučil vhodně dýchat, poradit si s obtížnými samohláskami a zejména se snažil vyřešit také jeho hluboce zakořeněnou nejistotu. Správně se zaměřil na jeho traumata z dětství a v podstatě mu připravil terapii,“ konstatuje web History Extra.
Princ Albert se sice nikdy obav z veřejných projevů nezbavil, Logue, mezi nímž a šlechticem se vytvořil vztah plný respektu a vzájemné úcty, však zajistil, že příští panovník vše lépe zvládal. Když spolu začali pracovat, zřejmě ani jeden z nich netušil, jak důležité Albertovy projevy v příštích letech budou.
Králem proti své vůli
V lednu 1936 zemřel Albertův otec a na trůn nastoupil dle očekávání princův starší bratr Eduard, a to jako Eduard VIII. Rychle se ukázalo, že nový král je velkým problémem - Eduard panování moc nedal, nečetl si důležité listiny, a navíc značně obdivoval Adolfa Hitlera, nacismus a fašismus. To vše ale byla britská vláda ochotná zvládnout.
Jenže pak si král postavil hlavu, že se chce za každou cenu oženit s „láskou svého života“, jak nazýval dvakrát rozvedenou Američanku Wallis Simpsonovou. Když mu to vláda zakázala, Eduard se raději vzdal trůnu.
A najednou, bez varování, stál jeho mladší bratr Bertie před úkolem, na který jej nikdy nikdo nepřipravoval. „Když jsem to říkal matce, zlomil jsem se a vzlykal jako malé dítě,“ zapsal si později.
Na rozdíl svého bratra ale znal svou povinnost a odpovědnost vůči lidu, a tak titul krále přijal. Nikdo mu příliš nefandil, všichni v něm viděli slabého a koktavého Bertieho. V den jeho korunovace se v Londýně uzavíraly sázky, jak brzy se sesype, tehdejší premiér pochyboval, že si jej lid oblíbí. Ale jeho žena mu věřila, a tím Británii zajistila skvělého panovníka.
„Alžběta si velmi dobře uvědomovala, jaký význam má zajištění rodinné stability pro celou monarchii. Stala se tichou, ovšem nepostradatelnou sílou za trůnem, která pomáhala proměnit jejího koktajícího manžela v respektovaného panovníka,“ uvádí CNN.
Aby ukázal kontinuitu s vládou svého otce, přijal Albert jméno Jiří VI. a překvapivě mu na pomoc přispěchala také média. „Rychle pomohla po Eduardově skandálu napravit obraz královské rodiny. Ukázala, že v jejím čele teď stojí milující pár se dvěma zbožňovanými a skromnými dcerami. Zobrazovala společné rodinné snímky ze zahrad, jak společně sedí u krbu a čtou - prostě dělají stejné věci, jako miliony Britů ve svých domovech,“ konstatuje web History Extra.
Okouzlující muž, který se láduje hotdogy
Rychle se ukázalo, že britské veřejnosti se opravdu nemohlo přihodit nic lepšího, než že se do jejího čela postavil král Jiří VI. Ten prokázal, že dobře chápe roli konstitučního monarchy a veřejnost si na svou stranu získával stále víc. Bylo to důležité ve chvíli, kdy se nad Evropou zásluhou Adolfa Hitlera začala sbíhat válečná oblaka.
Zatímco jeho bratr Eduard společně se svou manželkou navštívil Hitlera a obdivoval Berlín zaplněný hákovými kříži, Jiří VI. se vypravil do Spojených států amerických, aby navázal kontakty a pokusil se trochu prorazit americký izolacionismus. Z návštěvy se stala senzace. „Podle odborníků byla cesta do Ameriky nejen příležitostí utužit spojenectví zemí, ale pro Jiřího VI. také šancí ukázat, že je stejně jako jeho starší brat šarmantním mužem,“ konstatuje CNN.
Vše se povedlo na jedničku. Američané si královský pár zamilovali a mezi ním a tehdejším americkým prezidentem Franklinem Rooseveltem a první dámou Eleanor Rooseveltovou vzniklo přátelství, které v mnohém usnadnilo pozdější válečné spojenectví. „Prezident a první dáma s radostí zjistili, že královský pár je zcela normální a rozhodně nemá aristokratické manýry. A tak si společně mohli v Rooseveltově domě dopřát hotdogy. Král si údajně i přidal,“ uvádí CNN.
Jiří VI. je ovšem podepsán i pod aktem, kteří někteří historikové označují za „nejvíce protiústavní čin britského panovníka ve 20. století“. Král totiž z vlastního přesvědčení podporoval politiku appeasementu. A když britský premiér Chamberlain do Británie přivezl zprávu o vyjednání Mnichovské dohody, panovník mu projevil podporu tak otevřeně, že jej pozval na balkon Buckinghamského paláce - místo, které je běžně vyhrazeno pouze pro členy královské rodiny.
Na královu obranu ale i jeho kritici uznávají, že byť toto gesto ve světle pozdějších událostí působí velmi kontroverzně, v době, kdy se celá situace odehrála, vyvolal podpis Mnichovské dohody ve Velké Británií skutečné nadšení.
Neopustím vás
Ke druhé světové válce nakonec stejně došlo. Pro krále Jiřího VI. se ovšem tento konflikt stal paradoxně tím, co mu zajistilo pozici milovaného panovníka. Ukázalo se totiž, že se nebojí postavit Hitlerovi a rozhodně neutíká z boje. „Za války se král stal symbolem odvahy a síly. I když mu bylo navrženo, aby v době leteckého boje o Británií a bombardování země odjel i s rodinou do bezpečné Kanady, rozhodl se zůstat,“ konstatuje encyklopedie Britannica.
On a jeho rodina nezměnili názor ani poté, co by bombardován Buckinghamský palác a přímo na jeho nádvoří explodovaly dvě německé bomby. Byla to králova manželka Alžběta, kdo muže v zásadním rozhodnutí podpořil. „Moje děti neodjedou beze mě. Já neodjedu, dokud tak neučiní můj manžel. A můj muž neopustí zemi za žádných okolností,“ vyjádřila se.
Lid cítil, že král a královna jsou v celém neštěstí s ním, což vedlo k nárůstu popularity páru. Král Jiří VI. podporoval odvahu národa svými skvělými projevy v rádiu, statečně bojujíc se svojí koktavostí. „Spolu s manželkou navíc navštěvovali oblasti nejhůře postižené bombardováním, a stejně tak král, který od dob první světové války dobře věděl, co prožívají vojáci na frontě, nezmeškal žádnou příležitost se za jednotkami vypravit a promluvit s nimi,“ uvádí oficiální web britské královské rodiny.
V době války navíc Jiří VI. získal nového silného spojence, duševní podporu, kterou tolik potřeboval. A to nového premiéra Winstona Churchilla. Podle mnoha odborníků se mezi nimi vyvinul nejtěsnější přátelský vztah, jaký kdy panoval mezi britským panovníkem a ministerským předsedou.
Když byla válka u konce a Británie z ní vyšla jako vítěz, Britové nemohli svého krále milovat více. Ani poválečná léta, během nichž Británie přišla o svou největší zámořskou kolonií, Indii, a Jiří VI. ztratil titul indického císaře, už mu na popularitě neubrala. Zejména, když stanul v čele Commonwealthu a Británie se pod jeho vedením zotavila z válečných útrap a stala prosperujícím státem.
V roce 1947 se v Londýně konala ostře sledovaná svatba královy dcery, princezny Alžběty s princem Philipem, v roce 1948 pak město ovládlo nadšení z olympijských her. Zdálo se tedy, že Velká Británie i král Jiří VI. konečně prožívají radostné období. „Jenže válka a náročné poválečné období se zle projevily na králově zdraví,“ uvádí web britské královské rodiny.
Jiří VI. nejen psychicky trpěl enormním břemenem, které pro něj představovala koruna, kterou nikdy nechtěl, tvrdá práce a kouření, kterým si ulevoval, navíc podkopaly jeho fyzické zdraví. V roce 1951 prodělal operaci, při které mu byla odstraněna levá polovina plic, rakovinu už však lékaři zastavit nedokázali.
„Zemřel ve spánku 6. února 1952. Bylo mu šestapadesát let,“ píše web britské královské rodiny.
Novou královnou se ve stejný den stala jeho dcera, tehdy pětadvacetiletá princezna Alžběta, která nyní oslavila 70 let na britském trůnu. Mimochodem, u dědečkova smrtelného lože stál i její malý syn, princ Charles. Ten se později vyjádřil, že pokud by někdy nastoupil na trůn, přijal by z úcty jméno Jiří VII.
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
