„Kuvajt je osvobozen. Irácká armáda je poražena. Naše vojenské cíle jsou splněny,“ prohlásil 27. února 1991 těsně po 21. hodině místního času George Bush ve svém celostátně vysílaném projevu z Bílého domu. Pak vyslovil uznání všem 32 zemím zapojeným do operace Pouštní bouře, mezi nimiž byla díky účasti svého protichemického praporu i Česká republika.

„Toto je vítězství celého lidstva, vítězství vlády zákona a vítězství toho, co je správné,“ uvedl americký prezident.

Klamná akce

Osvobození Kuvajtu představovalo závěrečnou část operace Pouštní bouře, zahájené 17. ledna. Nejrozsáhlejší mezinárodní koalice od dob druhé světové války získala od Organizace spojených národů mandát k tomu, aby vytlačila z Kuvajtu irácké jednotky, jež ho násilím obsadily v srpnu předchozího roku. Operace tvořila druhou fázi konfliktu, který vstoupil do historie pod názvem válka v Zálivu nebo válka v Perském zálivu.

Rozhodující vojenskou složkou bylo letectvo, o čemž svědčí fakt, že pozemní část operace trvala pouze čtyři dny. Koaliční jednotky vstoupily na území Kuvajtu po pětitýdenním masivním leteckém a námořním bombardování iráckých vojenských cílů až 24. února, a vytlačily irácké jednotky během pouhých čtyř dnů. Narazily přitom jen na ojedinělá ohniska odporu, zejména na mezinárodním letišti v Kuvajtu.

Ještě před samotným zahájením pozemního útoku proběhla klamná akce na odpoutání irácké pozornosti od hlavních sil. Touto akcí bylo falešné vylodění amerických jednotek SEALs poblíž hlavního města Kuvajt. Aby plán vyšel, soustředilo americké námořnictvo podél kuvajtského a saúdskoarabského pobřeží 40 obojživelných výsadkových lodí, vůbec největší seskupení těchto sil od vylodění v Inčchonu v roce 1950 (během korejské války).

Čtyři rychlé čluny pak dopravily v noci k pobřeží specialisty SEALs, kteří umístili v blízkosti břehu časované nálože. Když vybuchly a když spojenecké letectvo provedlo klamný nálet na příjezdové cesty, byly Iráčané přesvědčeni, že rozhodující útok přijde z moře a začaly na pobřeží soustředit své síly.

Bojovalo jen letiště

Ve skutečnosti ale vstoupily koaliční jednotky do země na jižní hranici, kterou překročily ve čtyři hodiny ráno 24. února. Následoval jejich rychlý postup, přestože musely projít rozsáhlou soustavou minových polí, drátěných zátarasů a zákopů. Navzdory varování, ať jsou připraveny na to, že až jeden ze tří může padnout, narazily ale jen na malý odpor a postupovaly prakticky beze ztrát. Kromě několika iráckých tanků, jež svedly pár menších bitev, se setkávaly spíše se vzdávajícími se iráckými vojáky.

Dne 27. února vydal Saddám Husajn svým vojákům v Kuvajtu příkaz k ústupu; ten však podle všeho nedorazil k jednotce, která držela kuvajtské mezinárodní letiště. Když se k němu dostali příslušníci americké námořní pěchoty, narazili na prudký odpor a trvalo jim několik hodin, než se jim podařilo převzít nad situací kontrolu a letiště zajistit. Obsazení města poté přenechali svým koaličním spojencům.

Husajn uplatnil při ústupu politiku „spálené země“ a nechal zapálit stovky ropných vrtů ve snaze zničit kuvajtskou ekonomiku. Byl to však poslední násilný akt, na nějž se jeho armáda zmohla.

Koaliční síly ztratily během války v Zálivu něco přes 1100 lidí, odhady iráckých obětí se pohybují od 30 tisíc do 70 tisíc padlých. Iráckou armádu se podařilo téměř úplně zničit. K invazi do Iráku však již nedošlo, mimo jiné proto, že OSN k ní nedala mandát. Irácký diktátor tak byl svržen až v novém tisíciletí, po leteckých útocích na Spojené státy z 11. září 2001.