Výbuch nastal v 18:33 v zavazadlovém prostoru v hlavním terminálu letiště. Bomba byla umístěna v jedné ze skříněk v úschovně zavazadel nedaleko pojízdného pásu. Když explodovala silou odpovídající asi pětadvaceti tyčkám dynamitu, rozervala stěny skříněk stojících v řadě a vytvořila vlnu kovových šrapnelů. Ty se rozletěly volným prostorem a kosili všechny, kdo jim stáli v cestě.

Byly to právě tyto úlomky, které jako trhavé projektily zasáhly těla 11 obětí útoku – a některá z nich znetvořily až k nepoznání. Další desítky lidí zranily střepy z prosklených stěn terminálu, které se vysypaly. 

Bomba také vybourala několikametrový otvor v železobetonovém stropu oblasti výdeje zavazadel a způsobila požár, jejž se podařilo zvládnout až po hodině.

Bylo to zlé

Obchodník Mike Schimmel byl v době exploze v taxíku před budovou. Okamžitě vyskočil a běžel dovnitř podívat se, co se stalo. „Z oblaku prachu a dýmu se vynořila mladá, asi dvacetiletá dívka, z kabátu se jí kouřilo a byla celá začouzená. Řekl jsem jí něco jako ‚budeš v pořádku‘ a odvedl jsem ji," vypovídal později Schimmel.

Velké štěstí měl sedmadvacetiletý právník Patrick H. Callahan a jeho společník z advokátní kanceláře, kteří přiletěli z Indianopolisu a nestihli před budovou letiště chytit volné taxi. Oba se vrátili na chvíli dovnitř a opřeli se o jeden ze sloupů podpírajících strop. Pak došlo k výbuchu. Lidé, kteří stáli na druhé straně sloupu, byli mrtví.

Tlaková vlna praštila s Callahanem o zem, na chvíli ho omráčila a dočasně mu poškodila sluch, oba advokáti ale přežili. „Zdálo se, že bomba byla umístěna ve skříňkách, které přímo sousedily s běžícím pásem, na kterém vyjížděla zavazadla… Bylo to zlé,“ vypověděl Callahan.

Následky však mohly být ještě horší, kdyby výbuch přišel jen o pár desítek minut dříve – v šest totiž dorazily do New Yorku dva velké lety ze Cincinnati a z Indianopolisu, v nichž byly stovky lidí.

Do půl sedmé ale stačila většina z cestujících už letiště opustit, a tak si výbuch vybral své oběti zejména mezi zaměstnanci letiště a těmi lidmi, kteří ještě čekali na svůj spoj. Zraněno bylo i několik řidičů taxislužeb, čekajících před terminálem.

Teroristický čin veřejně odsoudil papež Pavel VI. i tehdejší americký prezident Gerald R. Ford, který se pouhé tři měsíce před tímto útokem sám stal terčem dvou pokusů o atentát, oba ale naštěstí přežil bez zranění (v jeho případě nešlo o terorismus, v obou případech se jej pokusily zastřelit duševně nemocné ženy, ani jedné ale její čin nevyšel).

Jugoslávská stopa

Letiště LaGuardia se stejně jako Mezinárodní letiště Johna F. Kennedyho nachází v newyorském obvodu Queens, a útok tak začal vyšetřovat pátrací tým, vedený šéfem detektivů z tohoto obvodu Edem Dreherem. Kromě jeho vlastních lidí se na pátrání podílela i FBI a řada specialistů z různých oddělení místní i federální policie.

Vyšetřovatelé zvažovali různé varianty, od útoku mafie přes portorickou separatistickou bojůvku Fuerzas Armadas de Liberación Nacional (ta se v lednu téhož roku dopustila bombového útoku v newyorské restauraci Fraunces Tavern) až po americkou radikální organizaci Židovská obranná liga. Všechna tato podezření se ale ukázala jako lichá.

Více stop začalo ukazovat na tehdejší Socialistickou federativní republiku Jugoslávii, odkud do Ameriky proudili emigranti.

Přestože Jugoslávie měla v rámci tehdejšího východního socialistického bloku výjimečné postavení a na rozdíl například od Československa si uhájila jistou nezávislost na Sovětském svazu, stále to byla komunistická země. V 70. letech se tak i v ní začal utužovat komunistický centralismus, který zahnal řadu oponentů této cesty do disentu. Režim také začal tvrdě potlačovat separatistické tendence jednotlivých národů, usilujících o nezávislost. Mezi separatisty však bylo nemálo fanatiků, kteří jednali stejně bezohledně – a rozhodli se domoci svého i za pomoci terorismu.

V roce 1972 odpálili chorvatští ustašovci ve vzduchu dopravní letadlo směřující z Kodaně do Záhřebu, jehož trosky dopadly na československé území nedaleko České Kamenice. Do českých i světových dějin se tato událost zapsala zejména zázračným „zmrtvýchvstáním“ letušky Vesny Vulovičové, která přežila pád z desetitisícové výšky a později se plně uzdravila.

A necelý rok po explozi na newyorském letišti došlo k další události, spojené s ustašovskými separatisty.

Vraždili pozdější únosci?

Dne 10. září 1976 unesli chorvatští emigranti Zvonko Bušić s manželkou Julienne, s Petarem Matanićem a s Frane Pešutem letadlo společnosti Trans World Airlines, Boeing 727, směřující z New Yorku do Chicaga. Jejich jednání vykazovalo shodné znaky s předchozími útoky - také oni oznámili, že s sebou mají na palubě letadla bombu, a kromě toho hrozili tím, že další bomba je umístěna v zavazadlové skříňce na nádraží Grand Central Terminal na Manhattanu. Jejich požadavkem bylo, aby americké deníky New York Times, Washington Post, Chicago Tribune, Los Angeles Times a International Herald Tribune otiskly jejich provolání týkající se nezávislosti Chorvatska.

Plán jim nevyšel. Bombu na nádraží se podařilo policejním specialistům najít a převézt na policejní střelnici, kde byla zlikvidována. Její zneškodňování se bohužel neobešlo beze ztrát, protože bomba vybuchla neplánovaně už ve chvíli, kdy na ní dva policejní specialisté ještě pracovali. Jeden, Brian Murray, byl zabit a druhý, Terrence McTigue, zraněn.

Letadlo s únosci přistálo nejdříve v Ganderu na Newfoundlandu, kde byli propuštěni cestující, a poté zamířilo do Evropy. Londýnské letiště je odmítlo přijmout, takže nakonec dosedlo v Paříži. Tam se únosci po dlouhém vyjednávání konečně vzdali - jejich údajná bomba na palubě byl padělek v podobě několika tlakových hrnců.

Všichni byli odsouzeni k mnohaletým trestům (iniciátor únosu Bušić k doživotí), ale postupně se dostali na svobodu. Frane Pešut, Petar Matanić a Slobodan Vlašić byli propuštěni v roce 1988, Julienne Bušićová o rok později. Ani Bušić nezůstal ve vězení navěky – v roce 2008 byl v tichosti podmínečně propuštěn a brzy na to se vrátil do Chorvatska. O pět let později, v roce 2013, spáchal ve svém domě v Rovanskje nedaleko Zadaru sebevraždu. Mrtvé tělo objevila jeho žena.

Někteří policisté, mezi nimi i Terrence McTigue, jsou přesvědčeni, že právě Bušić a jeho skupina stáli i za útokem na La Guardia. Svědčila o tom například podobnost bomb použitých na letišti a na nádraží i způsob jejich umístění v zavazadlové skříňce. Oficiálně se však Chorvatům bombový útok z roku 1975 prokázat nepodařilo. Otázka, kdo vraždil na La Guardia, zůstává i po 45 letech nezodpovězena.