Jako vhodný prostor pro další vraždící mašinerii vybraly nacistické orgány izolovanou bažinatou oblast nacházející se asi 80 kilometrů východně od Lublinu, 39 kilometrů severně od města Chelm a osm kilometrů jižně od města Wlodawa. Během německé okupace Polska spadalo toto území pod takzvaný Generální gouvernement, tedy územně-správní celek vytvořený Němci na jimi okupovaném polském území.

Tábor vybudovaly pod dohledem kapitána SS Richarda Thomally esesácké a policejní síly. Jméno získal od vesničky Sobibór, vzdálené asi čtyři kilometry. Po jeho dostavění se funkce velitele tábora ujal nadporučík SS Franz Stangl.

Židovské ženy a děti hlídané krátce před svým zavražděním příslušníky lotyšské policie v roce 1941. K masakrům docházelo na více místech, tento snímek zachycuje událost v lotyšském přístavu Liepaja
Šílený masakr v Rumbule: Žena vydržela nahá ve sněhu předstírat smrt, přežila

Byl to muž, který už dříve dělal zástupce velitele „eutanaziového centra“ v rakouském Hartheimu nedaleko Lince, kam byly z různých míst Německa i Rakouska sváženy osoby s mentálním nebo fyzickým postižením, aby tam byly posléze institucionalizovaným způsobem zavražděny. Šlo o součást takzvané operace T4, jejímž prostřednictvím chtěl nacistický režim „očistit árijskou rasu“ od osob, které považoval za geneticky závadné a představující finanční zátěž pro společnost.

Od ledna 1940 se k tomuto účelu začaly používat plynové komory, v nichž bylo jen do srpna 1941 zavražděno více než 70 tisíc lidí. Jako plyn se v nich nejdříve používal oxid uhelnatý, který až později nahradil Cyklon B, používaný původně pro dezinfekci.

Komory na oxid uhelnatý fungovaly během Stanglova působení také v Hartheimu, takže znal jejich „efektivitu“ a nabyté „know-how“ měl zúročit právě v Sobiboru.

Továrna na smrt začíná fungovat

Jako první byli do tohoto tábora deportováni začátkem dubna 1942 Židé z tranzitního ghetta Rejowiec nedaleko Chelmu. Šlo o 2400 osob, z nichž téměř všichni byli po příjezdu zavražděni. Dne 3. května 1942 pak začaly pravidelné transporty - a také pravidelné vraždění.

V Sobiboru byly za tímto účelem postaveny tři plynové komory v cihlové budově, kam byli lidé zaváděni hned po svém příjezdu do tábora.

V litevském Kovně vypuklo masové vraždění Židů záhy po jeho okupaci německou armádou. Na snímku němečtí vojáci a litevští civilisté přihlížející masakru 68 židovských občanů ve dnech 25. či 27. června 1941
Masakr v Pevnosti IX: Jakmile nacisti zavřeli za Židy vrata, nebylo cesty zpět

Z prvních transportů bylo ponecháno naživu jen přibližně 400 vězňů, aby pomohli s přípravou a průběhem celého vraždění, například s tříděním odevzdaných svršků a osobních věcí a s následnou likvidací mrtvých těl. Jen během první fáze deportací, trvající od začátku května do konce července 1942, bylo v Sobiboru zavražděno nejméně 61 400 německých, českých a slovenských Židů, přivezených buď přímo, nebo přes tranzitní ghetto v polské vesnici Izbica.

V červenci 1942 rozhodl říšský vůdce Heinrich Himmler o tom, že všichni Židé v Generálním gouvernementu by měli být odstraněni (tedy převezeni do vyhlazovacích táborů a zavražděni) do konce roku 1942. Celý proces označil eufemisticky jako „přesídlení“. Odhadem šlo až o 1,2 milionu Židů.

Vraždění se modernizuje

Vyhlazovací tábor v Sobiboru se musel z tohoto důvodu zmodernizovat. Od konce července byly proto na dva měsíce pozastaveny další deportace a transporty a esesáci za pomoci místních lidí z okolních vesnic a vězňů z tábora zmodernizovali železniční vlečku do tábora, zrekonstruovali plynové komory a nechali k nim přidělat nové. Likvidaci mrtvých těl mělo do budoucna napomoci zřízení železniční úzkokolejky od přijímací rampy k pecím krematoria a dále k jámám sloužícím jako masové hroby.

Během prvního říjnového týdne 1942 obnovily táborové úřady masové vraždění v plynových komorách Sobiboru. Mezi 8. říjnem a 20. říjnem tam bylo přivezeno více než 24 tisíc slovenských Židů z tranzitního ghetta Izbica.

Prakticky všechny deportovaní byli hned po příjezdu zavražděni ve zrekonstruovaných a nově přidaných plynových komorách.

„Zlepšená kapacita plynových komor umožňuje správcům tábora zabít až 1300 lidí najednou. Nová úzkokolejka z přijímací rampy k pohřebním jámám usnadňuje přesun nemocných, zemřelých a těch, kteří nemohou chodit, přímo k otevřeným pecím. Ty, kdo po této cestě zůstanou ještě stále naživu, zastřelí štáb SS nebo vycvičení dozorci,“ popisuje sobiborskou praxi Pamětní muzeum holokaustu ve Spojených státech amerických (The United States Holocaust Memorial Museum).

Do Sobiboru míří Židé z dalších míst

Dne 5. března 1943, tedy zhruba rok po zřízení tábora, začali Němci deportovat do Sobiboru také nizozemské Židy. Do července 1943 sem dopravili v 19 transportech přes 34 tisíc Židů, které opět téměř všechny okamžitě po příjezdu zavraždili v plynových komorách nebo postříleli.

V dubnu 1943 byly do Sobiboru poslány také dva transporty s celkem dvěma tisíci francouzských Židů. Jejich deportace pokračovaly až do srpna 1944.

V červenci 1943 přišel další zvrat situace. Himmler nařídil likvidaci všech židovských ghett v tzv. Říšském komisariátu Ostland (Reichskommissariat Ostland), což byl civilní okupační režim zřízený nacistickým Německem v okupovaných baltských státech a na velké části Běloruska. Jednotky SS a policie proto začaly likvidovat ghetta v Minsku, Lidu a Vilnu a Židy, kteří přežili, deportovaly do Sobiboru.

Koncem září 1941 došlo k masakru v rokli Babyn Jar u Kyjeva. Na snímku vojáci odkrývající zdejší masový hrob
Nejhrůznější masakr války: V rokli Babyn Jar nacisté zabili desítky tisíc Židů

První transporty z Minsku a Lidy vyrazily do Sobiboru 18. září 1943. Do konce měsíce bylo do tohoto vyhlazovacícho tábora posláno z republik okupovaného Sovětského svazu nejméně 13 700 Židů a většina z nich byla opět okamžitě po příjezdu zavražděna.

V jednom z prvních zářijových transportů však přijel do Sobiboru i muž, který nehodlal masovému vraždění jen tak přihlížet a jeho dosud „poklidný“ průběh se rozhodl zásadním způsobem narušit. 

Byl jím Alexandr Pečerskij, sovětský válečný zajatec židovského původu, převezený do Sobiboru z minského ghetta. Na rozdíl od ostatních vězňů vycvičený voják, a navíc důstojník s neobyčejnou schopností vést a motivovat lidi. A právě jí hodlal využít.

Vzpoura v táboře

Pečerskij měl štěstí, že byl jako fyzicky zdatný vybrán po svém příjezdu do Sobiboru mezi zhruba 80 vězňů, kteří nebyli okamžitě zabiti, aby byli odveleni k práci v táboře II (všichni ostatní spolucestující z jeho transportu skončili ještě ten den v plynových komorách).

Přítomnost válečných zajatců v čele s Pečerským zvedla přežívajícím vězňům zásadním způsobem morálku, protože vojáci si udržovali disciplínu a byli schopni se efektivně organizovat. Pečerskij se jako důstojník stal rychle přirozeným vůdcem a začal připravovat vzpouru.

„Večer jsem seděl na hromadě dřeva se Solomonem (Shlomou) Leitmanem, který se stal mým hlavním pomocníkem při organizaci povstání. Zeptal jsem se ho na zvláštní obrovský oheň, který hořel asi 500 metrů od nás za stromy a na nepříjemný zápach prostupující táborem… Řekl mi, že tam právě pálí těla mých druhů, kteří se mnou dnes přijeli. Že tábor existuje už více než rok a téměř každý den přijíždí vlak s tisícovkami lidí, kteří jsou během několika hodin zavražděni,“ uvedl Pečerskij ve své poválečné práci Útěk ze Sobiboru.

Poslední Žid ve Vinnycji. Tak byl pojmenován snímek, zachycující vraždu židovského muže příslušníkem esesáckého komanda Einsatzgruppe D. Vražděný muž klečí na okraji masového hrobu, v němž leží další oběti
Vinnycja jako peklo na zemi: Hladomor nebyl to nejhorší, zvěrstva vojsk už ano

Leitman mu dále sdělil, že v táboře pracuje asi 500 židovských zajatců – Poláků, Francouzů, Němců, Nizozemců a Čechoslováků a že Pečerského transport byl první, který přivezl ruské Židy. „Řekl mi, že na tomto malém kusu země ne větším než 10 hektarů byly zavražděny stovky tisíc Židů. Přemýšlel jsem o budoucnosti. Měl bych se pokusit utéct sám nebo s malou skupinou? Měl bych opustit zbytek vězňů a zanechat je smrti a mučení? To jsem v duchu odmítl,“ vzpomínal Pečerskij.

Den D nastal 14. října 1943. Pečerskij ho naplánoval jako pomstu spojenou s masovým útěkem, cílem bylo umožnit útěk co největšímu počtu vězňů a pobít přitom co nejvíce esesmanů. A vyšlo to: vězňům se podařilo zabít téměř tucet německých dozorců a 300 z 600 vězněných se dostalo z tábora - včetně Pečerského. Esesáci a němečtí policisté pochytali později asi stovku z nich, kteří byli po dopadení zastřeleni, ale 200 vězňů zůstalo na svobodě a přidalo se nejčastěji k partyzánskému hnutí. Konce války se dožilo zhruba 50 vězňů. Vedle povstání v Treblince šlo o nejúspěšnější povstání v koncentračním táboře během druhé světové války. 

Nacistickou vraždící mašinérii to bohužel nezastavilo. V rámci operace Reinhard, jak se vraždění Židů v Generálním gouvernementu nazývalo, bylo zabito přibližně 1,7 milionu lidí.