V mládí bydlel v Nedvědicích pod hradem Pernštejnem. „V lese a na hradě jsme jako kluci lumpačili. Později, když jsem někam jel, chtěl jsem vždycky vědět o tom místě co nejvíc. Snad už od té doby mě minulost začala zajímat,“ vzpomíná na začátek celoživotní záliby Režný.

Jeho manželka bydlela v Podomí. Tam se seznámil s profesorem Ervínem Černým-Křetinským. Ten se dlouhodobě zabýval výzkumem zaniklých středověkých osad. „Chodíval jsem s ním po lesích Drahanské vrchoviny, kde mě učil číst v terénu a rozeznávat stopy o osídlení. Ukázal mi, jak vypadají stopy po zaniklých polích. Řekl mi, jak hledat zaniklé vesnice,“ popisuje se zájmem muž.

Pro zkoumání a hledání minulosti se člověk musí vyznat nejen v historii, ale také musí velmi dobře znát terén, kudy chodí. „Můžete být sebevzdělanější, ale pokud neznáte prostředí, má to značnou nevýhodu. Při hledání se používá mapa nejlépe v měřítku jedna ku deseti tisícům.Nejdřív na ní vytipuji místo. Studuji historické a archivní prameny a pomístní názvy v různých, i starých mapách,“ popisuje Režný.

Názvy jako například Romanovice nebo Blatice už prý napovídají o slovanském osídlení. „Existují totiž nejrůznější lokalizační vodítka. Teprve po tomto vyhodnocení jdu do terénu,“ snaží se přiblížit postup nadšený historik. Že nejde o snadnou činnost, napovídá i to, že se snaží hledat zmínky o osídlení v lidových pověstech kolujících mezi pamětníky. „Na pravděpodobnou existenci zaniklé osady U Pěti javorů nás upozornila lidová pověst zapsaná v místní kronice. Tuto kolonii hledal Ervín Černý už od roku 1983. V pátrání jsme pokračovali společnými silami až do roku 2001, kdy profesor tragicky zemřel,“ vypráví Režný.

I přes vynaložené úsilí jim však místo, kde osada stávala, zůstalo utajené. Lokalizovat místo se podařilo přímo Režnému až v roce 2002. „Kráčím po stopách Ervína Černého. Doteď se mi podařilo označit polohu zatím asi deseti vesnic. Je velmi zajímavé sledovat slovanské osídlování postupující z nížin Hané do lesů Drahanské vrchoviny,“ vypráví Režný.

Dřív se Režný zajímal o území Moravského krasu. Jak říká, do jeskyň se lézt nesmí a nemohl se tak pořádně seberealizovat. „U osad můžu sám hledat a něco najít. Hrabu se v hlíně a hledám pár střípků pro zmapování kusu naší historie. Přemýšlím, jak lidé žili. Je to zvláštní pocit. Kdysi tady žili lidé, děti si hrály a kde kdysi stálo stavení, dnes roste velký buk,“ dodává muž.

Miluše Planičková