Hráči mají dokonalou výstroj i výzbroj. Jejich akce mají detailní scénáře.

Devatenáctiletý student pozemního stavitelství Marek Voňka z Lulče je hrdým členem jednotky Airsoftový likvidační tým. Hře se věnují lidé po celé republice, někteří jsou dokonce i registrovaní. Odreagovávají se tak nejen mladí kluci, ale i tátové od rodin.

„Kromě nás je na Vyškovsku ještě jednotka, která si říká “Otéčko” jako ozbrojená tlupa. Střetli jsme se třeba také s Brňáky nebo Olomoučáky,“ říká Voňka.

On sám se této zábavě věnuje už pět let. „Máme vynikající výstroj i výzbroj, uniformy, taktické vesty a plynové zbraně,“ ukazuje hrdě věrnou napodobeninu koltu s prodlouženým zásobníkem a odstřelovací pušku remington.

„Pistole mě přišla na čtyři a půl tisíce korun, k tomu jsem koupil z druhé ruky náhradní zásobník za tisícovku. Puška stála sedm tisíc, plus doplňky jako puškohled a další,“ svěřuje se mladík.

Místo nábojů jsou plastové kalibrované kuličky. Vypadají nevinně, spíš jako mentolové bonbóny antiperle, ale rána od nich pěkně bolí. „Schytal jsem párkrát bolestivou ránu do obličeje z kratší vzdálenosti. Ochranné helmy moc nepoužíváme. Jsou totiž strašně nepohodlné. Je lepší dát si pozor a trefit protivníka dřív, než on vás,“ směje se Voňka.

Bitvy mají vypracovaný scénář. Nechybí rozdělení na „hodné“ a „zlé“, zastřelení vojáci se shromažďují na „mrtvolišti“, kde čekají na oživení, aby hra mohla pokračovat. Často se bojuje proti teroristům, kteří drží rukojmí. Napínavější než boj v lese je prý akce ve starých budovách.

Do nelegálního boje v městské zástavbě se ale raději nepouštějí. Přesto se často dostanou do křížku s muži zákona. „Lidi jsou někdy až nemístně aktivní. Například nedávno jsme měli akci u habrovanské skály. Napřed na nás lidi poslali policisty, že se tam pohybují nějací zelenáči. Potom přijela policie podruhé, že si stěžují ochranáři. Prý plašíme hnízdící ptáky. A přitom padesát metrů od nás jezdily traktory, které ptáky mohly plašit daleko víc. My jsme tehdy měli povolení od starosty, ale příště už tam asi nepůjdeme,“ mrzí Voňku.

Nedávno do svého týmu přijal další členy, z Lulče a Lysovic, takže se tým rozrostl na sedm mladíků od šestnácti do dvaceti let. „Dnes jsme byli na cvičení v prázdných objektech nedalekého družstva. Zaučujeme nováčky, procvičujeme techniku. Zítra se chceme mrknout do Ždánického lesa, kde je prý opuštěná vojenská základna. Objektů, kde bychom mohli legálně válčit, je totiž pořád méně a méně,“ stěžuje si Voňka.