Už z dálky je slyšet štěbetání andulek, papoušků nádherných, kouřových a kakadu růžového. Ve voliéře jich létají čtyři stovky. „Mami, dívej nahoru,“ volá uvnitř šestiletý Matyáš Hataša a ukazuje přitom na větve, které obsadily desítky barevných opeřenců. Další děti i dospělé zase fascinují pobíhající klokani.

Přesně v tuto odezvu návštěvníků vedení zoo doufalo. Cesta k nové atrakci totiž nebyla jednoduchá. „Hanácký statek byl komplikovanou stavbou, ale voliéra byla ještě náročnější. Řešili jsme statiku, samonosné konstrukce. Když jsme začali stavět, počítali jsme s o dost nižší cenou. Ano, šlo by to levněji, ale byla by to stavba plná sloupů uvnitř. Raději jsme proto čekali a šetřili,“ vysvětluje ředitel zoo Josef Kachlík.



Podle investiční referentky zooparku Dagmar Nepeřené se už někdy ani nechtělo věřit, že se dostanou ke zdárnému konci. Oceňuje, že projektant byl nakloněný jejich netradičnímu vidění stavby, u které by člověk klasické čtyři rohy hledal stěží. „Umělým betonem jsme nechali vytvořit iluzi přírodní skály. Nechybí ani vodní prvek. V Austrálii jich asi není moc, ale chtěli jsme dopřát čerstvou vodu obyvatelům voliéry,“ popisuje Nepeřená.

Myšlenka na stavbu průchozí voliéry vznikla před dvěma lety při Kachlíkově návštěvě Karibiku. „Součástí botanické zahrady tam byl velký průchozí pavilon s papoušky. Říkal jsem si, že něco takového se hodí i do Vyškova. Jsme zaměření hlavně na domácí a domestikovaná zvířata. A to andulka je. Někteří lidé ale byli zpočátku k návrhu skeptičtí, říkali že je to hloupost,“ vzpomíná ředitel.

Trojici ročních klokanů má půjčenou ze zlínské zoo. „Do voliéry se jich vleze pět. V zázemí máme ještě dva klokany parma, ty ale nakonec ven nepustíme. Nedělalo by to dobrotu. V zoo zatím budou jen rudokrcí,“ říká zoolog Jiří Sekvenc.



Australští obyvatelé voliéry prý žádný zvláštní přístup nepotřebují. „Jsou otužilí. Ve své domovině žijí v tvrdých podmínkách. A v zimě v případě přívalů sněhu budou zvířata ukrytá v zázemí,“ přibližuje.

A jaká je další vize? Jak Kachlík doufá, andulky časem zkrotnou a budou lidem zobat z rukou. „Jen doufáme, že se návštěvníci budou ke zvířatům chovat slušně,“ dodává Kachlík.

Nevhodného chování se u rodiny Hatašových nemusí obávat. Matka Matyáše směřuje pouze na chodník. „Moc se nám tady líbí, vůbec jsme nevěděli, že se něco takového chystá. Zdá se mi, že klokani jsou ještě trochu nesví, ale to se jistě poddá. U nás byl snad na půl metru,“ má zážitek i matka Matyáše Simona.