Používáte velice zajímavou metodu. Co si může nezasvěcený milovník umění pod takovou kódovanou malbou představit?
Kódování se děje pomocí škály barev a jednoduchých geometrických tvarů. Nejdříve jsem kódovala texty. Základem je kódovací klíč, který v případě textů vychází z toho, že každému písmenu je přiřazená konkrétní barva. Obraz pak vytváří složenina geometrických útvarů nesoucích tyto barvy, která je vlastně původním textem přeneseným do obrazové podoby. Přiřazení jednotlivých barev písmenům abecedy je instinktivní, založené na mém vlastním citu. Pro mě totiž nejen písmena, ale i dny v týdnu, nebo například jména, mají svoje barvy.

To zní zajímavě, výsledek takové práce je ale velice abstraktní. Jaké máte ohlasy u laické veřejnosti?
Ohlasy jsou dvojího druhu. Prvoplánové, které říkají, že jsou obrazy nudné a nic z nich není poznat. Potom mám ale ohlasy druhé skupiny lidí, kteří se do toho dokáží trochu ponořit, což většinou znamená si něco o tom přečíst. U všech mých obrazů jsou krátké popisky. Snažím se veřejnost vyprovokovat k tomu, aby se snažila proniknout do mých obrazů a neodmítala je hned na začátku jako něco cizího. Když lidé obraz pochopí, tak jsou ty reakce velice příznivé, když tam najdou původní význam, tak se jim to najednou zdá hezčí.

Podívejme se, kde to všechno začalo. Pamatujete si, kdy jste poprvé malovala?
Já jsem ráda malovala už od malička, od školky. Moje maminka dobře maluje a stejně tak můj děda z otcovy strany, takže jsem k tomu měla blízko. Nemůžu ale říct, že bych chtěla být od začátku malířkou, zajímá mě třeba i psychologie a pedagogika, takže ta cesta k tomu stát se malířkou byla dlouhá. Teprve v sedmnácti letech jsem se na pevno rozhodla, že jí chci jednou být.

Předpokládám, že jste nekódovala už od školky. Pamatujete si, kdy nastal ten zlom ve vaší tvorbě a vy jste přešla k abstraktním malbám?
Na pedagogické fakultě jsem jako diplomku dělala téma periférie a malovala staré, rozpadající se továrny, které se mi zdály pěkné ve srovnání s moderními obchodními centry a jinými stavbami. Začínala jsem u celých továren, ale potom jsem malovala i výřezy, které už vypadaly úplně abstraktně. To byly moje první čistě abstraktní obrazy, které vyšly přímo ze mě.

Je současná výstava v Hřbitovním kostele ojedinělou, nebo vystavujete často?
Ve Vyškově jsem vystavovala už několikrát. Poprvé to bylo v turistickém informačním centru, kde jsem si zorganizovala výstavu sama, pro místní a přátele. Později jsem vystavovala v místní knihovně, potom přišla výstava inspirovaná vzpomínkami na dětství, kterou jsem chtěla vyjádřit svůj vztah k rodnému městu. No a teď jsem byla oslovená opět.

Vraťme se k té výstavě vzpomínek z dětství. Je nějaká vzpomínka, kterou jste na svých obrazech ztvárnila?
Strávila jsem ve Vyškově celé dětství, takže jsem měla spoustu vzpomínek, které jsem převedla do kódovaných kompozic. Například jsem si vzpomněla, že jsme s kamarádkami ještě před sametovou revolucí toužily po fosforových tkaničkách, které u nás nebyly k mání, takže jsme vykuchaly signální fixy, ty vnitřky jsme rozpouštěly ve vodě a v ní jsme pak obarvovaly ty tkaničky. Takže jsem na jednom z obrazů ztvárnila právě tyto tkaničky.

Na jakém obrazu v současné době pracujete?
Poslední roky už se zaměřuji na kódování pohybu a hudby. Vybírám si hudbu, která mě roztančí a tím mě motivuje ji vizuálně zpracovat. Mé poslední dílo například zaznamenává hudební skladbu, je to francouzská, hodně alternativní taneční hudba.

Kolik času zabere, než takové dílo stvoříte?
To je dobrá otázka, ty věci vypadají strašně jednoduše, ale průměrná doba strávená nad jedním obrazem je tři týdny čistého času. V praxi to znamená, že jeden obraz dělám dva až tři měsíce, protože samozřejmě nemohu v jednom kuse malovat. Mám samozřejmě i pedagogické a jiné aktivity.

Při práci hodně cestujete. Už jste přemýšlela nad tím, kde se jednou usadíte?
Díky znalosti cizích jazyků bych mohla žít v cizině, ale mám hodně ráda Čechy, takže pokud se nic nezmění, chtěla bych se usadit u nás.