Je sobotní dopoledne a hloučky lidí dnes neobdivují pouze vojenské exponáty, ale i nostalgicky vzpomínají při pohledu na autobusové veterány.

Známe je všichni, mnozí je dokonce pro jejich nedochvilnost nebo zápach ze vznětových motorů zatracují. Jiní vzpomínají na to, jak kdysi bojovali o zadní sedadlo nebo jak zavírali dveře ručně. Do první skupiny rozhodně nepatří Roman Šesták z Brněnska.

Své dva miláčky má zaparkované v areálu muzea, dnes je ale dává na obdiv všem zájemcům. „Dostal jsem se asi před pěti lety do spolku lidí, kteří měli stará nákladní auta. Protože mě tohle odvětví taky vždycky bavilo a lákalo, následoval řidičák na autobus a náklaďák. O rok později jsem si dva autobusy koupil,“ vzpomíná Šesták.

Vzápětí ukazuje na Karosu ŠL 11, která jezdila v ČSAD Prostějov v sedmdesátých letech a u které se majitel snaží všechny transparenty a označení vozu zachovat v původním stavu. „Sám jsem dal stejný typ Karosy také dohromady. Nikdy nejezdila v ČSAD, patřila ministerstvu vnitra, vozila příslušníky Sboru národní bezpečnosti na nejrůznější akce. Stála mě tehdy třicet tisíc korun. Samozřejmě jsem do ní musel investovat, aby se dostala do stavu, jak vypadá dnes. Zásahy si vyžádal motor, brzdy, samozřejmě karosérie. Strávil jsem na tom asi rok, pomáhali mi kamarádi,“ vypráví majitel.

Opravy přijdou

Od té doby jezdí na srazy veteránů, vůz je populární i třeba při pořádání svateb. To jeho kolega z roku 1970, Škoda 706 RTO, na opravy zatím čeká. „To je otázka času a peněz, na její renovaci ale dojde,“ je si jistý Šesták.

To už rodinka vedle obdivuje dva autobusy, které do areálu muzea poslala společnost Vydos. „Jedním z nich je třínápravový patnáctimetrový autobus Karosa. Je to vlastně náhrada kloubových autobusů, které jsou větší. Druhý je klasický nízkopodlažní autobus, úplně nový, který také brázdí silnice na vyškovských linkách,“ vysvětluje milovník autobusů.

Zatočit si velkým volantem zkouší také třeba syn Evy Stejskalové z Vyškova. „Snažím se sledovat akce města, a když je to jen trochu vhodné pro děti, tak se určitě rádi přijdeme, nebo jako v tomhle případě přijedeme podívat. Klukům se tu líbí, určitě je to zajímavý nápad,“ svěřuje se návštěvnice.

A přesně o to organizátorům šlo. „Jeden z majitelů autobusu je členem naší nadace, takže jsme se rozhodli pro nultý ročník srazu. Na Vyškovany čeká ještě spanilá jízda po Masarykově náměstí, kam vyjedou tři vozy. Uvidíme, jaký bude mít sraz ohlas,“ říká prezident Nadace Letecké historické společnosti Vyškov Antonín Venský.

V tom má ale Šesták jasno. „Děláme to poprvé. Rád bych z toho nicméně vždy na konci sezony udělal tradici. Šlo by o sraz, na který budou mít přístup nejen československé autobusy, ale aby se i majitelé jiných vozů mohli ukázat a pochlubit návštěvníkům muzea,“ tvrdí Šesták.

Do areálu mezitím přicházejí další zvědavci. Není jich moc, ale o to větší nadšenci to jsou. „Mami, podívej, tatrovka,“ křičí jeden z malých návštěvníků. Součástí srazu je totiž i představení starších typů nákladních aut. „Některé z nich mají souvislost s vojenstvím nebo s letectvím. Lidé můžou vidět cisterny, které jezdily jenom na letištích. Většinou doplňovaly palivo do letadel, je tu i vůz, který byl v Brně na letišti používaný k čistění letištní plochy,“ představuje další lákadla Šesták.

To už ale sedím v dalším autobusu, vzpomínám na školní léta, kdy klimatizace v autobusech byla tak maximálně snem mých spolužáků. „Soudružko učitelko, Novákovi je zle. Asi bude zvracet,“ slýchával jsem.