Rázem byl bez manželky a také střechy nad hlavou. Dnes mu nezbývá nic jiného, než žít v ulicích Vyškova. „Spím pod širým nebem, tam, kam mě nohy zanesou a kde to jde. Žiji takhle už pět let. Dříve to šlo a situaci jsem zvládal lépe. Teď už mě to docela unavuje. Život mě přestává bavit,“ říká se zklamáním v hlase Bugner.
Žití na ulici si vybralo svou daň na jeho vzhledu: Rudé oči, dlouhé mastné vlasy, vousy až na prsa, dlouhé černé nehty a charakteristický zápach. Celý svůj majetek si nese v igelitové tašce. Ani v letních vedrech neodkládá vzácnou zimní bundu a čepici. Hlavním zdrojem obživy je pro bývalého dlaždiče důchod, ale ten nestačí.
„Když jsou horka jako teď, musím pít vodu z potoka. Známí lidé mi také dají nějaké peníze a jídlo,“ prohlašuje bezdomovec, který má své oblíbené místo na lavičce poblíž kamenné tržnice v okresním městě.
Rád by změnil svůj život a našel si nějaké bydlení nebo alespoň ubytovnu. Ale neví, jak na to a kde vzít peníze. Tvrdí, že se snažil sehnat nějaký přivýdělek. „Chodím a prosím o práci, abych si vydělal alespoň nějakou korunu. První, na co se mě ptají, je, kolik vám je let? Když jim to řeknete, odpoví, nezlobte se, my potřebujeme mladé a perspektivní lidi. Vy jste pro nás moc starý,“ stěžuje si Bugner.
Ke všemu si myslí, že už mu zdraví moc dobře neslouží a leckterou práci by ani nezvládl. „Kdybych chtěl třeba trhat třešně, vylezl bych na žebřík, rozklepala by se mi kolena. Navíc se bojím výšek, protože jsem dříve jako dlaždič klečel hodně na zemi. Ale ani dláždit bych kvůli zdravotním problémům dneska už nemohl,“ říká muž bez střechy nad hlavou.
Ještě než se ocitl na ulici, prodělal mozkovou mrtvici, která mu prý ovlivnila život. „Byl to těžký případ. Zaplať pán bůh, že jsem se z toho vymotal. Ale mám to v papírech, takže mě už v životě nikdo do práce nevezme,“ myslí si Bugner.
