Ještě při volbách v roce 2006 jste se nedostal ani do zastupitelstva, o čtyři roky později vás volby vynesly až na post starosty. Čekal jste to?
Přiznám se, že ne. Když se sestavovala kandidátka do posledních voleb, nikomu se na první místo moc nechtělo. Já jsem si nakonec řekl, proč ne, a kývl jsem na to.

Měl jste předtím nějakou zkušenost s komunální politikou?
Pracoval jsem na katastrálním úřadě a čtyři a půl roku na městském úřadě ve Vyškově, takže částečné předpoklady pro politiku jsem měl. Určitě mi ta práce pomohla se lépe zorientovat. Na křeslo starosty jsem však předtím opravdu nikdy nepomýšlel.

S jakými plány jste do nové pozice nastupoval?
Hlavně s tím, aby se tu udála nějaká výrazná změna. Nejen já, ale mnoho lidí už mělo pocit, že se tady nic neděje, pokud jde o investice. Navíc, že se neřešila podstatná věc, a to stavba kanalizace a čistírny odpadních vod.

Minulé vedení se snažilo tento problém řešit nákupem malých domovních čističek, což se ukázalo jako dost nešťastné řešení. Nebyl to však jediný nešťastný krok. Zřejmě není lehké snažit se o nějaké zásadní investice, když musíte řešit takovéto dědictví.
Čističky jsou snad už uzavřená záležitost, policie usoudila, že to bylo chybné rozhodnutí zastupitelstva. Úvěr budeme splácet ještě další dva roky. Pokud jde o dluh za stavbu silnice a úroků z nezaplacené faktury, tak to momentálně řeší policie. Problémy jsou i s promlčeným nájemným za kiosek na koupališti, chybí nám totiž některé smlouvy. Samozřejmě doufáme, že už se nic dalšího neobjeví, už nám to celkem stačí. Ale na druhou stranu, když se na radnicích udělají změny, tak se asi pokaždé něco najde, obzvlášť když se do vedení dostane bývalá opozice.

Vaše práce už se nedá jen tak po pracovní době odložit, zavřít za dveře na obecním úřadě a nechat ji tam do rána. Jak to snášíte?
Když je člověk zaměstnanec na úřadě, tak má takzvaně své jisté, pracovní dobu určenou hodinami. Dřív jsem odjel z práce, dorazil domů a mohl se věnovat rodině a koníčkům. Teď už to samozřejmě nejde. Mám v podstatě pohotovost čtyřiadvacet hodin denně, pořád musím počítat s tím, že mi někdo zavolá. Výjimkou nejsou ani telefonáty o půlnoci, o půl jedné ráno.

Mnoho lidí odpočívá po práci třeba v hospodě, kde se večer sejdou s přáteli. U vás se to však za odpočinek zřejmě považovat nedá.
Je pravda, že když se potkám skoro s kýmkoli, tak hovor sklouzne prakticky vždy k obecním záležitostem. Před dvěma lety jsme se třeba s kamarády bavili o úplně jiných věcech než teď, vždycky se totiž najde nějaká věc, která dotyčného tíží nebo je potřeba udělat.

Není tajemstvím, že vaším velkým koníčkem je atletika, konkrétně běh. Máte na něj teď vzhledem ke všem ostatním povinnostem vůbec čas?
V posledním roce jsem si vzhledem k rodinným a pracovním důvodům dal přestávku, ale teď se snažím sportovat zase víc, protože je to potřeba. V mládí jsem běhal střední tratě, teď už běhám hlavně dlouhé a stále ještě závodím. Ke sportu se snažíme vést i děti.

Takže se může stát, že vás někdy navečer lidé potkají poklusávat někde za Lulčí. Běžel jste někdy maraton?
Ne, to ne. Dvakrát jsem běžel půlmaraton, nejvíc jsem zaběhl pětadvacet kilometrů na závodech v Brně. Na maraton člověk musí naběhat opravdu hodně, hodně kilometrů a to už znamená třeba dvě a půl hodiny tréninku. Na to bohužel opravdu nemám čas, teď běhám tak půl hodiny, hodinu pětkrát týdně. Jednou bych si sice třeba maraton rád zaběhl, ale musel bych vědět, že to zvládnu třeba pod tři hodiny. To je pro mě dobrý čas. Běžet to čtyři nebo pět hodin, to by mě ani nebavilo.

Na závody jste asi poslední dobou čas neměl. Chyběly vám?
Ano, docela dost. Ale teď jsem hlavně rád, že za poslední měsíc jsem se donutil zase začít běhat, zlepšit si kondici, už mi to totiž chybělo. Na nicnedělání se sice lehce zvyká, ale ta atmosféra závodů, ten adrenalin, to je něco, co se nedá nahradit.