„Když jsem dospíval, věnoval jsem se různým sportům, přesto jsem hledal něco všestranného. V prvním ročníku střední školy jsem se zkontaktoval s učitelem školy Bujinkan budó taijutsu z Prahy, Lubošem Pokorným, zakladatelem Bujinkanu v České republice. Ten mě odkázal na učitele v Kojetíně, ke kterému jsem pak dlouhá léta dojížděl,“ vzpomíná dvaatřicetiletý Nohel.

Dnes už se umění Bujinkanu, což se dá volně přeložit jako společenství válečníků, učí i ve Vyškově. Tam učitel Martin Žipaj pravidelně vede tréninky v budově domu dětí a mládeže.

„Chodí nás tam z Vyškovska jen pár mužů i žen nejrůznějšího věku. Bujinkan není masově propagovaný a i v tom tkví jeho kouzlo. Zvládnou ho klidně i senioři a děti. Každý si najde svou úroveň, kterou zvládne. Jde o velice všestrané bojové umění. Procvičuje tělo i mysl,“ říká Nohel.

Hierarchie v organizaci i samotné tréninky jsou vedeny přesně podle japonských pravidel starých přes sedm set let. „Používáme tradiční japonskou terminologii. Hlava školy má titul Soke, což znamená velmistr, učitel vyššího stupně Shinan, nižšího stupně Shidoshi,” přibližuje výcvik Nohel.

Bujinkan se zabývá výukou Ninjutsu a samurajským bojem. „Vše řídí velmistr. Díky Luboši Pokornému Češi objevili velmistra Masaaki Hatsumiho v roce 1990 při jeho návštěvách Evropy. Od roku 1998 k němu jezdí čeští studenti pravidelně studovat do Japonského Hombu Dojo ve městě Noda na předměstí Tokia,“ říká Nohel, který se takového studia zúčastnil už třikrát.

„Vidět na vlastní oči, jak dokonale Soke toto bojové umění ovládá, je neskutečný zážitek,“ rozplývá se Nohel, který tak vložených peněz rozhodně nelituje.

„Jen letenka přijde na pětadvacet tisíc. K tomu potřebujete jeny na jídlo, ubytování a trénink. Moc rád bych se tam vrátil, ale napřed musím našetřit peníze. Když jsem se z Japonska vrátil poprvé, kamarádi se ptali, proč jsem si za ty peníze radši nekoupil Favorita. Ta auta jsou dnes už stará a rezavá, ale já mám myšlenku Bujinkanu pořád v sobě,“ tvrdí Nohel.

A jak na něho zapůsobili Japonci? „Zaujalo mě, jací jsou precizní se smyslem dovést věci do dokonalosti. Líbí se mi úcta a respekt, který každému prokazují. Někdy to může být hrané jen ze zdvořilosti, ale přesto je to příjemné,“ pochvaluje si Nohel a se smíchem vzpomíná, jak se domlouval česko-anglicko-rukama.