seriál
Kromě požárů bývaly pohromou bouřky s následnými záplavami a zátopami. Voda, vítr a oheň jsou dobrými sluhy, ale špatnými pány, protože si nedají poroučet.
Povodeň v Novém Rousínově roku 1858 popsal František Skřivánek. Dne 26. května odpoledne se strhly velké průtrže mračen nad vážanskými a habrovanskými lesy. Do Rousínova přišlo tolik vody, že hladina sahala až do dveří kostela svaté Maří Magdaleny a utvořila veliké jezero. Bývalá továrna na sukna a tkalcovna pana Františka Svobody na místě pozdějšího Tuskula byla až po římsu pod vodou.
Mlýn pana Götzla, později Obořilův, byl utopen. Zahynuli čtyři lidé, mezi nimi i dcera mlynáře Götzla. Zbořilo se několik mlatů. Směrem ke Kroužku byly v zemi dva hranečníky, které připomínaly, kam až tenkrát voda sahala.
Asi v témže roce, podle pana Matouška ze Slavíkovic, stála voda na slavíkovské návsi až ke studni proti domu číslo 64, téměř k dnešní hasičské zbrojnici. A v domech u potoka sahala voda až po okna.
Poselství předků
Při opravě kostela svaté Maří Magdaleny v Rousínově v letošním roce se našly v báni věže pod křížkem dvě schránky s dobovými dokumenty.
V listině, která byla vložena do schránky ve věži 19. srpna 1877 ve dvě hodiny odpoledne, je mimo jiné odkaz na přiložené noviny „Hlas“ z 18. srpna 1877.
Ve zprávě se píše: „Když oprava chrámu Páně byla již z polovice hotova, přišla na den slavnosti Nanebevzetí blahoslavené P. Marie 15. srpna toho roku silná bouře, při které udeřil blesk do chrámu Páně a dosti značnou škodu učinil.“ Celá ta bouře je obšírně popsána v přiložených novinách.
Na vysvětlenou uvádím, že dům pana Hauka, mydláře a několikaletého starosty obce rousínovské, je dnešní dům Pivečkův.
V rousínovské obecní kronice z let 1890 – 1907 je popsaná další pohroma: „7. června 1891, v neděli asi o půl deváté hodině večerní, přehnala se nad městem strašná mračna a začalo „pršeti při blesku a hřímání strašném“. Padaly kusy ledu jako ořechy, takže na pravé straně náměstí bylo vytlučeno mnoho oken. Asi po hodině to přešlo. Načež však po další hodině přišlo blýskání a hřímání tak strašné, že v jednom sledu se střídalo. Hrozný liják, ba průtrž mračen to býti musela, což trvalo skoro do půl třetí hodiny ráno. Druhého dne bylo viděti strašnou spoušť. Všude byla voda. Protrhla se hráz a voda tekla přes „dlouhé louky“, takže polovice těch polí byla zatopena, jakož i všechna pole kolem potoka.
Pole u Kroužku ze slavkovské strany u Lutrštéku, a to jak čechyňská, kroužecká, starorousínovská a dílem slavkovská, byla moc poškozená. Obzvláště Němčany mají docela celou roční úrodu zničenou – docela všechno potlučené, takže „mnohý skoro na žebrotu přiveden“.
Další strašná vichřice se strhla 15. července 1892 o čtvrté hodině odpoledne nad městysem Rousínovem. Bylo vyvráceno mnoho stromů. Jedna lípa ze dvou, které ještě stály na císařské silnici k Brnu, byla jeden sáh od země zcela ulomená.
Na farním chrámu byla horní střecha docela smetena, zvláště od strany k Brnu. Padající křidlice docela rozbily krytinu nad bočními oltáři včetně přístěnků. Konkurenční kostelní výbor rozhodl, aby se střechy nad bočními oltáři a sakristiemi pokryly šindelem, aby v budoucnu padající tašky z vlastního kostela křidlici opěr nerozbily. Oprava střech kostela stála 444 zlatých, z čehož jednu třetinu, to je 149 zlatých a 18 krejcarů milostivě přispěl pan hrabě Kounic“ (tolik obecní kronika).
Srnec ve městě
Z obecní kroniky pro zpestření dále uvádím: „Dne 9. května 1894, to je na den sv. Řehoře, kdy obyčejně dolétnou vlaštovičky, doletěl, totiž doběhl do Nového Rousínova od obce Kroužku potokem mladý srnec. Běžel od kroužecké lávky, potokem pod sv. Janem, dále k domu č. p. 15 pana Františka Svobody (textilka), několikaletého rousínovského starosty.
Byl pronásledován velkým množstvím lidu, běhal sem a tam, až doběhl konečně do zahrady domu č. p. 17, 18 (pozdější Bočkovo – hostinec u Zlatého jelena). Zde byl od Jana Jeřábka, obuvníka a jiných lidí chycen a předán zdejšímu nadučiteli Janu Růžičkovi, nájemci obecní honitby, kterýžto jej pro nemožnost udržení zabíti nechal.
Rousínovský žhář
Co nezničily vichřice a voda, dokonal oheň. V Rousínově se v roce 1913 objevil žhář. Tak 23. února vyhořela stodola Ludvíka Franka, 19. dubna farský mlat a obecní jatky, 21. dubna mlat Karla Franka a obecní mlat ve školní zahradě. Ten nebyl již nikdy postaven.
V ten den a hodinu shořel na druhé straně obce mlat Eduarda Maryšlera, 1. května Leznarova hospoda na císařské silnici, 2. června byl založen oheň v cihelně Růžička a spol., rovněž na císařské silnici, ten však lidé v zárodku uhasili.
V srpnu byl pokus o založení požáru u Františka Kalába – stolaře, ale oheň se nerozšířil, shořela jen otýpka slámy. Dne 27. září vyhořela dílna Františka Sedlmajera u vody a 16. října mlat Emanuela Steinera, pozdější Zbořilovo, v jeho zahradě. Také tento mlat nebyl postaven.
Požáry vznikaly vždy v tutéž hodinu, a sice o půl desáté hodině večerní. Ačkoliv po celý ten čas byly ustanoveny požární hlídky, nepodařilo se nikoho chytit a nikomu žhářství prokázat.
Je možné si lehce představit hrůzu a děs místních obyvatel, když neznali den, kromě hodiny, kdy mohl jejich majetek zachvátit „červený kohout“.
Názorně si Rousínováci připomněli ničivost plamenů, když viděli v pondělí 12. května tohoto roku v odpoledních hodinách hořet halu firmy v Rousínovci. Zhořelé zbytky lepenkových šindelů létaly až ke kapličce svatého Floriána. Situace v roce 1913 byla o to horší, že hasiči měli maximálně ruční stříkačku taženou koňmi a „kyble a putýnky“.
Václav Sedlmajer
