Než jsem podstoupil něco podobného, dlouho jsem se rozmýšlel. V prvotní euforii jsem pokládal za nezbytné ujít nejdelší trasu dlouhou padesát kilometrů. Vždyť co by to jinak bylo za reportáž. „To je ovšem pro netrénovaného vražda,“ zchladil moje nadšení známý, který už má olbřímí výšlap za sebou. Dobrá, přistoupím na kompromis. Osmadvacet kilometrů.

„Napoprvé je to dost,“ varuje mně na startu v bučovickém bistru U Draka hlavní organizátor akce a šéf bučovických turistů Jaroslav Mlejnek. Já se ale spíš cítím jako outsider. Vždyť všichni vyrážejí na nejdelší trasu. Osmadvacítka nikoho netáhne, nakonec jdu sám. Směr dětský tábor Jitřenka.

V bučovické místní části Kloboučky ještě většina domácností spí. Za vesnicí doženu dva „padesátkáře.“ Třicátníci oblečení dost nalehko z délky výšlapu respekt nemají. „„Padesátku jsem šel už vloni, nebylo to zase tak náročné. Není tu příliš obtížný terén. Nějak zvlášť jsem se na to nepřipravoval,“ říká Radim Vaverka z Uherského Hradiště. Brzy mi utečou, moje tempo je na ně příliš lázeňské.

O půl deváté dorážím ještě zcela čerstvý na kontrolní stanoviště u Jitřenky. Příjemné překvapení: jeden z pořadatelů Roman Volek mi podává pořádného panáka slivovice na posilněnou. Protože mě čeká dlouhá cesta patrně v osamění, využívám možnost trochu si popovídat. Samozřejmě mě hlavně zajímá, kolik tak ujde kilometrů. „Už jsem se odhodlal na stovku,“ říká. Osmadvacet tedy musí být hračka.

Vyrážím do jediného pořádného kopce směr Nevojice. Na hřebeni zase prudce klesám. Jsem pořád plný sil, počasí je báječné, ani zima ani vedro. Babí léto je tady, stromy ve Ždánickém lese se začínají barvit. Hmyz neotravuje, co si víc přát. Monotónní rytmus chůze mě dostává do zvláštního rozpoložení, kdy mozek začíná vypínat.

Z Nevojic jdu po polní cestě do Letošova a zase nahoru do lesa. Stoupám k stanovišti U Kříže. A je to tady. Začínám cítit nohy. Těžknou, není to ale nic hrozného. A setkávám se s turistkou. Je to už starší dáma a běží! Snaží se asi dohnat svou skupinu. Naděje na rozptýlení a rozhovor nenávratně mizí.

Nevadí, za chvíli mě dožene menší, štíhlý padesátník. Nenuceně hned naváže rozhovor. Ivo Haška přijel kvůli Bučovické padesátce až z Brna. Rád prý obráží všechny turistické výšlapy v okolí. Je to poznat. Po pěti minutách s ním totiž nejsem s to udržet tempo a loučím se. Občas mě míjejí účastníci, kteří vyrazili na cykloturistické trasy. Nechybějí mezi nimi děti ani důchodci.

Krize nicméně ještě nepřišla. Dorážím na stanoviště U Kříže, altánku na rozcestí nad krásným bukovým lesem. Zde se setkávám s legendou, Jiřím Adámkem z Vícemilic. Zní to neuvěřitelně, ale tento člověk ušel na jeden zátah dvě stě kilometrů. Trvalo to prý dvě noci. „Chce to samozřejmě dobrou fyzičku, připravený organismus. A hlavně kvalitní obuv. Pokud selžou boty, tak je konec,“ prozrazuje Adámek.

Asi po hodině další chůze se přesvědčuji o hluboké pravdivosti jeho slov. Moje boty s tenkou podrážkou dávají zabrat šlapkám a kupodivu hlavně nártům. Po poledni se blížím lesem zpátky ke Kloboučkám a bolí mě mohy od pasu dolů.

Trasu přes Baračku do Vícemilic vzdávám a jdu rovnou z Klobouček do Bučovic. Tedy spíš už se vleču. Poslední kilometry mi dávají zabrat. Blíží se třináctá hodina a jsem v Bučovicích. Možná jsem neušel plnou osmadvacítku, chybí do ní ale maximálně kilometr. Přemítám, zda budu během víkendové služby ještě použitelný a žehnám rozhodnutí nevydat se na padesátikilome­trovou trasu.

Ale byl to přece jen krásný výlet Ždánickým lesem. Bolest nohou spravila horká koupel a Alpa. Puchýře nemám. Takže napřesrok možná vyrazím zase. Na padesátku.